čtvrtek 13. dubna 2017

Griša.

Kniha: Griša
Autor: Leigh Bardugo
Nakladatelství: Fragment 2017
Překlad: Julie Žemlová
Počet stran: 312


Griša. Už ten název je silný, zní jako zaklínadlo. Kdo je to griša? Hodně se o ní mluví, a tak jsem se vydala na průzkum 312 stránek knihy autorky se stejně znělým jménem, jako je sám název knihy, Leigh Bardugo.
Anotace slibuje fantasy, ve které nepůjde o nic míň než o záchranu Ravky, rodné vlasti Aliny Starkové, hlavní hrdinky. Ta v sobě zcela náhodně objeví magické schopnosti a je odvedena do královského paláce k výcviku, který má podobně nadané mladé lidi naučit své schopnosti využít v boji a stát se griši. Alina je zařazena mezi eterálčiky, protože její nadání je naprosto výjimečné – Alina vládne světlem. A to se právě zdá být posledním možným východiskem pro Ravku, rozdělenou na dvě poloviny Vrásou stínu, temným krajem, obývaným krvelačnými bestiemi – volkrami. Projít tímto pásem černočerné tmy je pro člověka nemožné a Alina je jedinou světlonoškou v zemi. Díky tomu se jí změní svět – je odtržena od svého přítele, stopaře Mala, je opečovávána a šlechtěna v královském paláci, seznamuje se se spoustou důležitých a mocných lidí, z nichž tím nevlivnějším a nejobávanějším je Temnyj, vojevůdce s magickými schopnostmi. Alina je vlastně něco jako Popelka, která se ocitla na bále v nádherných šatech a tančí ve víru noci se samotným princem své země. Z obyčejné holky, sirotka, ošklivého káčátka se stala modla, ke které se upínají naděje celé Ravky. Chce to ale pořádnou zápletku, tu si ale musíte v ději objevit sami…
Kniha je vlastně takový kříženec fantasy a young-adultky – nechybí téma lásky, zklamání, iluzí a intrik. Alina má šanci dospět způsobem úplně jiným, než jak tomu bývá u jejích vrstevnic. Je to takové holčičí fantasy, které nenadchne ani neurazí.
Leigh Bardugo je prý Izraelkou žijící v USA. Děj je zasazen do neurčitého prostředí připomínajícího carské Rusko, čemuž napovídají názvy míst i jména postav, jednání postav, jejich zvyklosti a hierarchizace. Kontrast mezi okázalostí královského paláce a neomezenou mocí vůdců země a chudobou odlehlých částí země (např. pusté Sibeje-Sibiře)a jejich odevzdaností nepříznivého osudu napovídá, že se Bardugo inspirovala ruskou historiií, tak, jak je zpovzdálí dostupná skrze písemné a elektronické zdroje informací. Sama ke své grišovské trilogii (my si na 2. a 3. díl v češtině ještě musíme počkat) informaci o přímé inspiraci ruskou historií zmiňuje, a to na svých stránkách. Na těch můžeme zjistit také to, že se jedná o velikou krasavici a velmi úspěšnou ženu, bestselerovou spisovatelku žijící v Hollywoodu.

Bestsellery, masově přijímané, mívají jednu chybu: literární fajnšmekři si na nich většinou najdou lecjaké mouchy, které je třeba připlácnout hodně velkým rozmachem, protože bzučely moc nahlas. Také o Griše se hodně mluvilo a to byl také hlavní důvod, proč jsem si ji koupila a přečetla. A nelituji, je na ní něco jiného, zvláštního, přestože…je prvoplánovitá, její zápletky jsou předvídatelné, Alina je vlastně hodně naivní, Temnyj je až moc tajemný a temný, Mal moc Brandon Walsh…ale něco osobitého v tom celém přesto je. 

Jako celek je to sourodé, spolknutelné, stravitelné a dokonce i poměrně chutné. Holky, bude se vám to líbit…7 bodů z 10!

V recenzi jsou použity fotografie z veřejně dostupných zdrojů.

sobota 25. února 2017

Rozhoupaný dech

Kniha: Rozhoupaný dech
Autor: Herta Mullerová
Nakladatelství: Mladá fronta 2012
Překlad: Radka Denemarková
Počet stran: 296

Prokousala jsem se knihou Herty Millerové se jménem Rozhoupaný dech. Čtení to bylo hořké a nechutné, jako odvar z přezrálé lebedy lesklé bonzaté, kterému kdysi kdosi říkával polévka. Kniha autorky, oceněné Nobelovou cenou za literaturu v roce 2009, je jako nic, co bych kdy četla. Je jako nic, tisíckrát přežvýkané v ústech, jako by bylo tou nejvybranější laskominou, ale to jen anděl hladu nalhává svým obětem, že ještě žijí…přitom jen živoří, přežívají o osmi stech gramech chleba a zelné polévce denně v pracovních táborech. A přitom kutají v dolech, staví továrny, holýma rukama sklízejí úrodu z polí nebo třeba lámají kámen. Hladovím, tedy jsem, dalo by se říct. Nemám nic než hlad. Nic odporné a perverzní, nejvíce však tím, že se odehrálo, stalo se a už zase není.
Nejdříve jsem si pomyslela, že ta kniha otevírá toto téma účelově, chce jím šokovat, upozornit, varovat, připomenout. Hlavně připomenout, připomenout, co byli lidé jiným schopni učinit, a co jiní byli schopni přežít. Takové téma se i v dnešní době hodí a mladým, kteří nezažili období strádání a nouze, politické nesvobody a války, se rádo podbízí. Aby věděli. Ale tato kniha je jiná. Je jako drahokam vylovený z žumpy. Jako Baudelairova Zdechlina, báseň krásná a ryzí a přitom odporná a nechutná v jednom.
Herta Muller
Rovnice přežití říká, že jeden zdvih lopatou =  gram chleba. Je to jako v nějaké počítačové hře, kdy panáček sbírá penízky a přibývá mu život, ale jakmile špatně naskočí na bodák, penízky se z něj vysypou a záleží jen na úrovni hry, jestli se objeví nápis GAME OVER. Leopold hrál tuto hru na úrovni Hard, podobně jako stovky dalších Němců deportovaných z různých částí východní Evropy ke sklonku 2. světové války do ruských pracovních táborů. Za trest za to, že byli Němci. Leo – Mullerová líčí každodennost tohoto období jinak, než to známe z čistě dějových románů. Petr Fisher v doslovu  knihu pojmenoval jako haiku z lágru. Já bych řekla - lágrové črty: „V času kostakůže mi myslí zněl věčně kvílející kolovrátek, který dnem a nocí opakoval: Zima pálí, hlad podvádí, únava tíží, stesk po domově sžírá, štěnice a vši koušou. Chtěl jsem sjednat výměnu s těmito jevy, které jsou nesmrtelné, aniž by žily. Chtěl jsem domluvit záchrannou výměnu mezi mým tělem a linií horizontu mezi nebesy a prachem pozemských cest. Vypůjčit si jejich výdrž a existovat bez těla, a když bude nejhorší za mnou, zase do těla vklouznout a objevit se ve vatovaném kabátě. To nemělo nic společného s umíráním, právě naopak.“ (str. 235)Celé je to krásně šílené, plné metafor a symbolů, neotřelých a neočekávaných. Nádherná forma textu je přesným opakem jeho odporného obsahu: strádající, zubožené tělo a silná, vzdorující duše. Krása a hnus, život a smrt, nádech a výdech. Vyprávění o Leovi a dalších se vlní mezi těmito protipóly jako na houpačce: rozhoupaný dech znamená, že cítíme život bytostně, silně. Leo se nenechává se pouze nést slábnoucí vlnkou své existence. Leem zatřásli mocně a důrazně, aby se v nebezpečném vlnobití strachoval o svůj život, a on život ctil a smutně vychutnával každého sousta, které na něj zbylo. Hlad jako alegorie života, zvláštní. Leo ještě 60 let po návratu z lágru chápe jídlo jinak. Zatímco ostatní způsobně a bezmyšlenkovitě pokrm přijímají, Leovi při každém soustu probleskne hlavou vzpomínka na lágrové štěstí, na tu „špetičkunavíc“, které „odevzdáme hnízdo starostí v hlavě, rozhoupaný dech, pumpu v hrudi, čekárnu v útrobách…Návrat domů lágrové štěstí nezkrotil, hladoví a ukusuje svým hladem střed každého pocitu. Uprostřed mám prázdno.“ (podle str. 234)


Herta Mullerová napsala celkem 20 knih, ve kterých svým osobitým způsobem pojednává o životě v totalitárních režimech, o útlaku a bezpráví, které sama zažila. Také její matka strávila v ruském pracovním táboře 5 let, sama Mullerová pak v rodném Rumunsku coby politicky nepřizpůsobivá prožívala různé formy diskriminace až do té doby, než se roku 1987 rozhodla vystěhovat se do Německa. Vysoce ceněná je pak nejen literární práce samotné Mullerové, ale také překladatelský výkon  Radky Denemarkové, která se s náročným textem poprala. Tato spisovatelka, překladatelka a scénáristka je sama nositelkou literární ceny Magnesia Litera za rok 2006 a 2008.

Kniha ode mě jednoznačně získává 10 bodů z deseti. Každému se ale líbit nebude.

V recenzi jsou použity obrázky z veřejně dostupných zdrojů.

pondělí 6. února 2017

Dům, ve kterém...

Kniha: Dům, ve kterém…
Autor: Mariam Petrosjanová
Nakladatelství: Fragment 2016
Překlad: Konstantin Šindelář
Počet stran: 328

Dům, ve kterém…je příznačný název. Naláká na tajemství, nechá vás domýšlet, co by frázi v názvu mohlo doplnit. Popravdě, ještě na sté straně jsem při čtení neměla ani páru, o čem kniha vlastně je. A ani po dočtení se necítím jistější tím, co bych sama dosadila na místo oněch tří teček.

Také čtenářské recenze zmiňují různorodé dojmy z tohoto textu, který nabízí příběhy obyvatelů tohoto prapodivného domova pro mrzáky. Kdo se těmito momentkami zachycujícími „něco“ – to, čím byste chtěli doplnit tři tečky, prolouská až do konce, zůstane nejspíš zmatený i nadále. Jednotlivé minipříběhy jsou poskládané nahodile a zmatečně – jednou vypráví vozíčkář Kuřák, rebel, který odmítal přijmout pravidla své skupiny a byl zařazen do jiné, úplně jinak fungující jednotky, v jiné kapitole se vracíme do dávnější minulosti Domu, poznáváme některé postavy z přítomnosti v dětském věku, jejich vychovatele Losa a spoustu, opravdu značnou spoustu osob, které nás seznamují s tím, jak to v Domě chodí. Každá postava si nese své pokřivení: tělesný handicap i šrám na duši. Každý obyvatel domu si musí osvojit jeho pravidla a přizpůsobit se jim. Nováček, jakým byl Kuřák, si musí nejen zvyknout, ale pokouší se tato pravidla i pochopit. Společně s ním se seznamujeme s Domem a přemýšlíme, co se to v něm vlastně děje. Z Kuřákova úhlu pohledu se nám smysl knihy vnímá možná nejlépe, poznává Dům současně s námi, zatímco hovoří-li o něj jeho původní obyvatelé, topíme se v moři mnohomluvnosti a nejednoznačnosti. Dialogy chlapců nás odvádějí do snů, vzpomínek a představ a množství postav přenáší naši pozornost do různých ošklivých zákoutí tohoto podivného domu. Je to celé divné a zvrhlé, ale nějak to přesto funguje. V domě existují pravidla, podle kterých se dá přežívat, když víte, co máte dělat. Nováčci zakoušejí šikanu jen do té doby, než je nahradí jiní. Ložnice obývají skupiny s určitými rysy a pojmenovávají se i své členy přezdívkami: plaší, sobě podobní Bažanti, výstřední Krysy (kříženci punkerů a klaunů), temní a zlověstní Ptáci ve smutečních šatech. Kuřák se nakonec ocitnul ve čtvrté ložnici s bezrukým Sfingou a Slepcem, vysoce postavenými obyvateli Domu, se schizofrenikem s agresivními sklony Lordem, s Černým, Hrbáčem a dalšími osobami. Přečtete o nich desítky stránek a připadáte si jako při sledování některého Švankmajerova surrealistického filmu: něco se tam děje, dohromady to tvoří nějaký celek, ale vše se odehrává nějak jinak, divně, nepochopitelně. Teprve až na konci příběhu, když zůstala má otázka po smyslu příběhů hlavních postav nezodpovězena, mi došlo, že hlavními hrdinu tu nejsou lidé, je to o Domě, o jeho životě. Jakoby šlo o samostatně žijící organismus, bytost živící se strachem a utrpením, zrůdná a deformovaná podoba lidství, které ji zevnitř zaplnilo a nyní se pohybuje uvnitř v jejích útrobách. Dům své děti nevypustí, vykrvácel by bez nich. Dům své děti potřebuje, uvádí je do pohybu svými pravidly, aby v něm cirkulovaly jako krevní oběh zaručující jeho přežití. Právě díky Kuřákovi, který se vzepřel pravidlům své skupiny (pořídil si červené tenisky a odvážil se lišit se), poznáváme, že je to celé jenom hra, ve které mají všichni svou roli předem napsanou. Všichni už pravidla Domu přijali, jejich jednání a způsob uvažování je daný. Můžete se od druhého lišit, ale asi právě tak, jako se od sebe liší jednotlivé součástky dobře fungujícího mechanismu. Je to hrozné hlavně tím, že skoro všichni tuto zvrácenou hru hrají. Kuřák to nějak vycítil, poznal, intuice mu napověděla, jak si uchovat svou vlastní identitu, soudnost a zdravý rozum. Mohl někam patřit, ale odmítl to. „Jsi štítivý člověk,“ nadnesl Sfinga. „Nejsem štítivý. Jsem normální. A ty?“odpověděl mu Kuřák. „Já ne,“ odvětil Sfinga s nesnesitelným opovržením. (podle str. 322)
Kniha vznítila vlnu lidové tvořivosti
příběhem Domu inspirované. I můj
oblíbený Pinterest je ho plný...



Autorka arménského původu prý na knize
 pracovala 20 let. V Rusku se stal hitem.
 U nás by na jaře 2016 by měl vyjít 2. díl.
Knize dávám  6 bodů z deseti. Je zvláštní, divná, zneklidňující. Mám ráda, když mají věci smysl, ale tady ho musím hledat pod vrstvami pokřivených výjevů. Netuším, jestli si jej dosazuji do příběhu správně. Dům, ve kterém… Chápu to celé vlastně jako symbol a děsím se, že někdy vyjde i pokračovaní pod názvem Svět, ve kterém…


pátek 13. ledna 2017

Dívka s devíti parukami

Kniha: Dívka s devíti parukami
Autor: Sophie van der Stapová
Nakladatelství: Mladá fronta2014
Překlad: Helena Hartlová
Počet stran: 200

   Já to mám podobně s voňavkami. Jedna sladká, květinová pro volné svěží jarní dny, dobrou náladičku a pestré šaty na ramínkách. Další - decentní, kořeněná, dámská – do práce, aby podpořila důstojný a odhodlaný dojem. Citrusová, svěží lehká vůně na doma pro chvíle bezstarostné pohody, sportovní na dobrodružné výpravy, drahý výrazný parfém pro extra příležitosti. Za vůně se neskrývám, užívám si jich a používám je a střídám podle nálady a situace.
   Sophii van Straapovou krutá diagnóza přinutila pořídit si paruku. A zvyknout si na novou vizáž. Na nový život. Mohla si v nové paruce na chvilku připadat jako někdo jiný, někdo, kdo nemá rakovinu. Mohla se pod umělé vlasy schovat, ale mohla si s novým vzhledem také hrát, experimentovat. Jako člověk bez jistoty, že bude žít v budoucnosti, co se snaží urvat co nejvíce z přítomnosti, se Sophie v dobrých obdobích vydávala mezi lidi v různých parukách, žila a užívala přítomnosti jako rozpustilá, svůdná, hloubavá nebo vyzývavá mladá žena, hledala lásku, přátelství, ne jen lítost a soucit. S parukami nad nemocí měla navrch: „Moje paruky mi pomáhají schovat, co schovat chci, a zdůraznit, s čím se chci předvádět. Paruka, kterou si nasadím na hlavu, vytváří prostor, který potřebuju pro rozpoložení, ve kterém zrovna jsem. Rakovina je tu pořád. Když usnu, probudím se, kupuju si něco k jídlu. Když si nasadím paruku, jsem tu i já.“ (str. 113) Sophie si své paruky pojmenovávala: jako Platina se chtěla líbit obyčejným mužům ve vytahaném tričku, Uma měla udělat dojem na pěstěné a značkově oblečené elegány, v Blondie Sophie vyrážela za divokými a nespoutanými frajery, uhlazené slušňáky měla upoutat spíše Stella a se Sue mohla Sophie vést klidně hlubokomyslné řeči s nějakým intelektuálem. Klidná Daisy se pak spokojila s hodným prostým přítelem.  V záloze měla ještě Bebé, Lydii a Pam. 
 Prožívala temná období, musela se vyrovnat s bolestí, se strachem o holý život, se smrtí nemocných kamarádů, s bezmocí a osamělostí. Kdo by se chtěl vázat na dívku bez budoucnosti? Měla ale velké štěstí, že svůj boj vyhrála, že dostala příležitost svůj příběh napsat a převyprávět jako svědectví o způsobu, jak se s rakovinou vyrovnat a jak s ní žít. Vždyť jednadvacetiletý člověk chce žít, studovat, cestovat, milovat. Sophie si vytvořila náhradní skutečnost, do které vstupovala v přestrojení, jako útěchu i rozptýlení z hořkosti, která sžírala její duši. Nemoc ji naučila vážit si života: „Zamýšlím se nad tím, čím jsem prošla, a nejpřekvapivější na tom je, že se moje zkušenost netýká až tak moc rakoviny, jako se týká života a jeho žití. Když v angličtině změníte jediné písmenko, potom se z live, žít, stává love, láska. Pokud existuje nějaké poselství, které bych ráda předala dál, je to právě tohle.“ (str. 197, epilog)

   Sophiin způsob, jak s nemocí zápasit, nejdříve zaujal novináře jednoho holandského časopisu. Oslovili ji, aby do něj přispívala svými sloupky, fotografiemi a reportážemi ze společenských akcí. Svůj příběh díky tomu vyprávěla také v televizní talk show a nakonec dostala příležitost svůj deník z doby nemoci publikovat knižně v roce 2006. U nás její příběh vydalo nakladatelství Mladá fronta v roce 2014, je  přeložen do 25 jazyků a v německé produkci byl podle předlohy natočen film. Sophii je dnes 33 let, žije v New Yorku, je krásnou a úspěšnou ženou a dál píše knihy.

Knize dávám 6 bodů z deseti. Četla se rychle. Končila dobře, obsahovala pozitivní poselství. Pro mě je to ale "jen" deník, memoár mladé ženy, literárně průměrný, takový typ knihy, který nenadchne, ale ani neotráví. 

V recenzi jsou použity obrázky z veřejně dostupných zdrojů a fotografie z webových stránek autorky: http://www.sophievanderstap.nl/en/the-girl-with-nine-wigs/p/1 .

úterý 27. prosince 2016

Rozbité zrcadlo

Kniha: Rozbité zrcadlo
Autor: Alina Bronski
Nakladatelství: Coo Boo 2014
Překlad: Tereza Pecková
Počet stran: 216



Rozbité zrcadlo. A přitom jde spíše o spálené obrazy…
Ale od začátku. Myslím, že se postupně dokážu dobrat i k logice názvu knihy. Na úvod – vůbec jsem nepoznala, že se jedná o druhý díl série Za zrcadlem. Záhadný úvod: Kdo je Juli Retemi?  Nevíme a neví to ani ona sama. Postupně a pozvolna nás autorka seznamuje s okolnostmi, které šestnáctiletou Juli uvrhly do poměrně nekomfortní situace. Vyhladovělá, zimou strádající „nožka“, jak „freakové“ říkají nově příchozím členům smečky, zpravidla nezaopatřeným, bosým a strádajícím, bere zavděk alespoň touto podivnou společností. Nedává o sobě ale příliš vědět, maskuje se,  plakáty s její podobiznou coby „normála“, bývalého řádného občana Normality, totiž visí na každém druhém sloupu ve městě. Na její dopadení je vypsaná tučná odměna, je totiž posledním žijícím exemplářem víly, navíc obviněným (ve skutečnosti neprávem) z vraždy vlastního (ve skutečnosti adoptivního) otce a tím se stává štvancem mezi všemi. Juli přitom o svém původu a vílích schopnostech sama nic moc neví. V rámci úsilí o holé přežití se dostává do situací, ve kterých poznává pravdu, o které se ve školách neučí, o které jí nebylo sděleno nic ani od vlastních rodičů. Vlastně hlavně hádka s matkou, vílou, která malováním obrazů lesa vytvářela bránu do jiného světa, přírodního a nedotčeného. Ten však Juli nechtěně a nevědomky podpálila svým hněvem, když s matkou probírala otázku svého původu. Shořely také obrazy, jimiž se dostávala z Normality za matkou do lesa a Juli tak zůstala uvězněna v nepřátelském městě. Juli musí najít staré přátelé, získat informace, podstoupit mučení v Dementi, vílí věznici. Musí se naučit rozpoznat přítele od falešného člověka, pravdu od lži. Souboj města s lesem přerůstá v občanskou válku a zdá se, že existence víly je v té době velmi kontroverzní a zneužitelnou skutečností. Víly prý jedí malé děti zaživa. Páchají různá zvěrstva a násilnosti…tvrdí Normalita. A les postupuje hlouběji do města, čím více slábne moc Normality, proto se normálové snaží Juli zneškodnit a odstranit.  Ale ani freakové, lidé na okraji společnosti, bez identifikačních náramků a tedy bez práv, vzývající vílí svět, nejsou pro Juli těmi pravými společníky. Když se provalí, že je vílou a má určité abnormální schopnosti, chtějí ji pouze zneužít ze zištných důvodů při boji o získání moci nad normály. Juli se musí spoléhat sama na sebe. A později také na Kojota, podobného vyděděnce, který nestojí na žádné ze znesvářených stran. Hraje jen sám za sebe, tak jako Juli…
První díl série.
Pěkná dystopie. Ty mě poslední dobou dost baví. Obsahují poselství, varují. Pokud jim čtenář porozumí. Čtenářské odezvy na tuto knihu přitom nebývají jenom kladné. Mladí lidé autorce vytýkají chaotičnost, přesycenost dějovými okolnostmi a nejasnou náznakovost. Ale mě tohle právě baví, odkrývat informace a skládat si je ze střípků zpátky do původního tvaru, jako rozbité zrcadlo. Ještě může posloužit: co se v něm lze spatřit? Totalitářskou společnost, která si říká Normalita, deformující pravdu a démonizující vše, co ji ohrožuje. Revoltující undergroundovou chásku, která ve jménu „očistné“ ideologie násilně a bezohledně prosazuje svou identitu a své nároky. Les, který se rozpíná, aby pohřbil stopy lidského nezdaru.
Chytrému napověz, hloupého kopni. Symbolika názvu tak, jak si ji vysvětluji já, je silná a zajímavá. Pokud by se vám tedy chtělo a dařilo roztříštěné střípky příběhu Bronské  poskládat, dejte pozor, nesložíte obraz, ale zrcadlo. A je jen na vás, komu se jej pokusíte nastavit.



Knize dávám 10 bodů z 10. Mě to prostě bavilo…

V recenzi jsou použity obrázky z veřejně dostupných zdrojů

Já jsem hlad!

Kniha: Já jsem hlad
Autor: Petra Dvořáková
Nakladatelství: Host 2013
Počet stran: 144

Já jsem hlad. Jak rozumět názvu knihy? Zvláštní použití slovesa být mi připomnělo jinou knihu,kterou jsem kdysi dávno čela -  Mít nebo být od Ericha Fromma. Modus „mít“ zahrnuje materialistický a mocenský přístup ke světu, lidskou chtivost, touhu shromažďovat, používat a ovládat všechno nashromážděné, je úplně jedno, co…Mám rodinný dům a auto. Mám 2 děti a hodnou manželku. Modus „být“ znamená svůj život prožívat, aktivně, svobodně a zodpovědně. Sice nelze být a nemít. Ale ani mít a nebýt. Záleží totiž hlavně na tom, na kterém postoji stavíte a je pro váš život určující…Žiji se svou ženou v rodinném domě. Společně pečujeme o dvě děti…To zní lépe, ne? K této knize se musím jednou vrátit!
Ale zpět k „příběhu o zápasu s mentální anorexií, hledání, cestě a návratu k ženské duši“.  Petra Dvořáková si prý prošla lecčím zlým a ve své knize o tom vypráví otevřeně, nezaobaleně, místy velmi syrově a drsně. Snad přeháním, když řeknu, že od samotného dětství snad nepoznala téměř nic příjemného a povzbudivého: neporozumění rodičů, srovnávání s úspěšnou sestrou, přísnost i nepříjemné křivdy. V období dospívání to nebylo o nic moc lepší, pokud vůbec...Únik před rodinnou nepohodou do klášterní školy , do neosobního, přísného a strohého prostředí nakonec sebevědomí mladé dívky ublížil snad ještě více: otřásl její vírou v boha, kterou ve svém srdci cítila silně a neochvějně, protože svobodně, impulzivně a intuitivně. Jakoby její víra byla samozřejmostí, jako je např. dýchání. A najednou se lidé víru šířit a hájit pověření snažili Petru a její způsob praktikování křesťanství přetransformovat a zmanipulovat podle různých nepochopitelných a Petře prapodivných pravidel. A Petra utekla znovu: do manželství. Vdávala se jako mladá, snad dokonce i z lásky. Podporu a lásku svého manžela ale neměla možnost příliš často poznat a přijímat. Manžel si hleděl hlavně svého, nepomáhal, nenaslouchal, nebyl oporou. Na mladé mamince dvou dětí se ale osud vyřádil ještě nemilosrdněji, a to když u druhého dítě nechal propuknout leukémii.
Je mi jasné, že tolik neštěstí na jedinou osamělou duši je až příliš, než aby nezanechalo žádný znatelný šrám.  Naopak, myslím, že mnoho problémů jako je anorexie, alkoholismus, workoholismus a podobně mají hlubší a leckdy skryté kořeny někde úplně jinde, než bychom očekávali. V nevyrovnanosti , v absenci pocitu smíření, v nerovnováze mezi tím, co cítíme jako svou bytostnou potřebu, ať je jakákoliv, a tím, co vnímáme jako svou realitu. Jakoby vám dennodenně solili otevřenou ránu, která se tudíž nemůže zacelit. Jakoby vám zamezili přívod kyslíku jen na minimum nutné k přežití, ale vy se nemohli nadechnout z plných plic a nabrat sílu na výkřik. Na řešení. Petřina cesta byl doposud vždy jen útěk. Hledání nového prostoru, kde uskutečnit své já. Své vlastní rozhodování, svou vůli. A posledním útočištěm bylo vlastní tělo. Jediná věc, nad kterou měla ještě moc.  A vezmeme-li v úvahu souznění těla a duše, není se čemu divit, že hlad se stal Petřiným jediným triumfem nad světem, který ji nechtěl přijmout. Hlad jako jediný autentický prožitek, upřímný a ryzí prožitek. Možná občas přehlušil bolest, která seděla na duši…
Petra Dvořáková kapitoly své knihy uvádí poznámkami o svém věku, výšce a váze. Ve 28 letech při svých 168 cm např. klesla na 43 kg. Manžel před jejím problémem zavíral oči, bezostyšně ji v tomto stavu  „používal“ hlavně ke svému tělesnému potěšení alespoň v noci. A když skončila v nemocnici, jen posměšně dodal něco ve smyslu: „Tak vidíš, kam jsi to dotáhla.“
Asi dokážu pochopit, proč, kdy a jak se anorexie u Petry Dvořákové zrodila. Nedostatek sebedůvěry, zklamání, sebetrýzeň symbolizující životní pocit. Je to zvláštní. Chtělo by se říct: slabošské, nechat se zahnat až tak daleko, téměř až do „nebytí“. Vždyť měla dvě děti!!! Pro ty se měla snažit. V knize jim není věnováno mnoho prostoru. Ta kniha je totiž o něčem jiném. O smutku. O trýzni. O zklamání.  O křivdách. O bezpráví. Stejně tak jsou vynechány i údaje o Petřiných úspěších studijních a profesních. Vždyť je absolventkou filosofie na Filosofické fakultě Masarykovy univerzity, nositelkou Magnesie Litery a Zlaté stuhy. Její knihy jsou úspěšné a krásné.  I ty dětské. Poznali byste z Flouka a Líly, že ji napsala osobnost v minulosti takto zraňovaná na tisícero způsobů?
Tuším v tom autorský záměr. Není možné, aby člověk na její intelektuální úrovni, produktivní, sklízející uznání od odborníků i veřejnosti byl takový looser. Nevěřím tomu. Závěr knihy napovídá, že existuje cesta k tomu, jak objevit svou cenu, získat sebedůvěru. Začít se mít ráda. Objevit své ženství a naučit se ctít i své tělo. A v tom naopak spočívá Petřina síla. Nejen síla vzdorovat, ale hlavně síla žít a nejenom přežívat. Tuším, že je nutné objevit  a pojmenovat skutečnou příčinu svých trápení. Pro Petru to byl vždycky hlavně nenaplněný vztah s matkou. To byl prazáklad její nevyrovnanosti. To, že si tento důvod svého trápení dokázala uvědomit a připustit, v podstatě znamenalo první krůček k jeho řešení.
A můj poslední odstavec bude asi nejodvážnější. Chci se zeptat: Jak by lidstvo pohlíželo po staletích na Kristovu existenci, kdyby nebyl ukřižován a nepovstal z mrtvých? Pamatovali bychom ještě stále na tohoto dobromila z prvního století? Tento nositel všelidských trýzní a křivd, jejich napravitel a nejmilosrdnější z dobrosrdečných musel nutně cítit nejsilněji, ba přímo absolutně  veškerou mizérii svého světa. Umíral v bolesti, přesto smířený. „ Já jsem bolest,“ mohl tenkrát možná říct. A my lidé jsme tímto jeho skutkem dostali facku, která nás měla probrat z nevědomosti a nezájmu.
Petra Dvořáková je přeci věřící…

Možná jsme měly od ní taky dostat takovou alespoň maličkou facku, dámy… A co jste vy?

Psí dobrodružství

Psí příběhy lze v čj zakoupit
v celé sérii. V angličtině
je seženete pod názvem Survivors.
Kniha: Zákon smečky – Mrtvé město
Autor: Erin Hunterová
Nakladatelství: Albatros 201
Překlad: Miroslava Kopicová
Počet stran: 216

Četla jsem tuto knihu s šestiletým synem a oběma se nám líbila. Syn si přeje dostat další díl série a já přemýšlím, jestli je to jeho zájmem o pejsky a přírodu, nebo zdědil mé čtenářské zájmy a zálibu v objevování a řešení hádanek.
Kniha je totiž plná symbolů a náznaků, která si čtenář musí po celou dobu překládat do svého jazyka -  hodně zajímavý mi připadal autorčin jazyk a styl - psí způsob vidění světa a vyjadřování se. Zkraje skoro ani netušíte, o čem je občas vlastně řeč: samotářský pes Štístko se po Velkém zavrčení (zemětřesení) dostává z Domu pastí (útulku) a potlouká se městem prázdným, bez dlouhých pacek (lidí). Setká se s partou vodítkových psů, naprosto nezkušených, nepřipravených na divoký život. Stává se jejich vůdcem, i když by se rád protloukal životem sám, jako samotářský pes, tak, jako dřív, když byl toulavým psem. Tak, jako se zhýčkaní a rozmazlení vodíkoví psi pomalu stávají psy samostatnými, schopnými obstát v novém světě bez lidských vůdců a ochránců, tak se i Štístko pomaličku seznamuje s novým poznáním, a to s pocitem sounáležitosti, zodpovědnosti za druhé. Pociťuje v sobě rozpor z touhy po svobodě a starosti o své přátelé, které chce chránit.
Mapa území příběhu. Ke knize existuje i pěkný trailer: https://www.youtube.com/watch?v=7X_rILOlFTM

Některé situace jsem musela synovi vysvětlovat, např. když bylo jen náznakem zmíněno, jak pes kvůli zápachu z polorozpadlého domu zůstal nehybně ležet a smečka jej musela zachránit. Kličkovat přitom museli mezi ohnivými hady, kteří hrozivě syčeli a kroutili se. Malé dítě si nejspíš neuvědomí možné následky zemětřesení včetně nebezpečí úniku plynu nebo ohrožení elektrickým proudem ze spadlých drátů elektrického vedení.  Musíte číst mezi řádky. Ale možná právě proto to mého syna tolik zajímalo. Bylo to neobvyklé, nutilo to přemýšlet, překládat si psí symboly na lidské. (Doporučený věk čtenářů této knihy je podle nakladatelství 9 let, je tedy pravda, že asistence maminky-interpretky byla v případě mého šestiletého syna, zatím ještě nečtenáře, nutná.)
Zprvu mi téma příběhu přišlo poměrně dost drastické - mrtvé město plné nebezpečí a boj o holé přežití. Ale vzhledem k tomu, čeho jsou plné filmy, hry a občas taky pořady pro děti, jsme nakonec knihu s chutí dočetli. V krutých podmínkách silnější vyhrává, ať už svou převahou, lstivostí či výjimečnými schopnostmi. Líbí se mi myšlenka příběhu, že síla jedince nemusí spočívat jen v jeho možnostech, ale že se násobí podporou přátel a druhů, na které se lze spolehnout a se kterými lze ve společné spolupráci dokázat mnohem více nežli samostatně.

A zajímá-li někoho hodnocení malého dítěte, pak ano, kniha stojí za přečtení. I když se nejspíš nebude líbit každému, určitě si získá alespoň takové čtenáře, kteří mají rádi příběhy o zvířatech, dobrodružství a napětí. 
Knize společně se synem dáváme 8 bodů z 10. Strháváme za občasnou zdlouhavost, při které dětský čtenář ztrácí pozornost.
Erin Hunter je psedonymem několika žen, které společně tvoří různé fantasy série o zvířatech. Kromě Zákonů smečky je to např. série Kočičí válečníci (Kočičích příběhů, tzv. Wariorek, existuje v angličtině ohromná spousta a vycházejí také jako komiks. ).
V recenzi jsou použity obrázky z veřejně dostupných zdrojů (foto nakladatelství Albatros a stránky autora).