Rozbité zrcadlo

Kniha: Rozbité zrcadlo
Autor: Alina Bronski
Nakladatelství: Coo Boo 2014

Překlad: Tereza Pecková

Počet stran: 216

Rozbité zrcadlo. A přitom jde spíše o spálené obrazy…

Ale od začátku. Myslím, že se postupně dokážu dobrat i k logice názvu knihy. Na úvod – vůbec jsem nepoznala, že se jedná o druhý díl série Za zrcadlem. Záhadný úvod: Kdo je Juli Retemi?  Nevíme a neví to ani ona sama. Postupně a pozvolna nás autorka seznamuje s okolnostmi, které šestnáctiletou Juli uvrhly do poměrně nekomfortní situace. Vyhladovělá, zimou strádající „nožka“, jak „freakové“ říkají nově příchozím členům smečky, zpravidla nezaopatřeným, bosým a strádajícím, bere zavděk alespoň touto podivnou společností. Nedává o sobě ale příliš vědět, maskuje se,  plakáty s její podobiznou coby „normála“, bývalého řádného občana Normality, totiž visí na každém druhém sloupu ve městě. Na její dopadení je vypsaná tučná odměna, je totiž posledním žijícím exemplářem víly, navíc obviněným (ve skutečnosti neprávem) z vraždy vlastního (ve skutečnosti adoptivního) otce a tím se stává štvancem mezi všemi. Juli přitom o svém původu a vílích schopnostech sama nic moc neví. V rámci úsilí o holé přežití se dostává do situací, ve kterých poznává pravdu, o které se ve školách neučí, o které jí nebylo sděleno nic ani od vlastních rodičů. Vlastně hlavně hádka s matkou, vílou, která malováním obrazů lesa vytvářela bránu do jiného světa, přírodního a nedotčeného. Ten však Juli nechtěně a nevědomky podpálila svým hněvem, když s matkou probírala otázku svého původu. Shořely také obrazy, jimiž se dostávala z Normality za matkou do lesa a Juli tak zůstala uvězněna v nepřátelském městě. Juli musí najít staré přátelé, získat informace, podstoupit mučení v Dementi, vílí věznici. Musí se naučit rozpoznat přítele od falešného člověka, pravdu od lži. Souboj města s lesem přerůstá v občanskou válku a zdá se, že existence víly je v té době velmi kontroverzní a zneužitelnou skutečností. Víly prý jedí malé děti zaživa. Páchají různá zvěrstva a násilnosti…tvrdí Normalita. A les postupuje hlouběji do města, čím více slábne moc Normality, proto se normálové snaží Juli zneškodnit a odstranit.  Ale ani freakové, lidé na okraji společnosti, bez identifikačních náramků a tedy bez práv, vzývající vílí svět, nejsou pro Juli těmi pravými společníky. Když se provalí, že je vílou a má určité abnormální schopnosti, chtějí ji pouze zneužít ze zištných důvodů při boji o získání moci nad normály. Juli se musí spoléhat sama na sebe. A později také na Kojota, podobného vyděděnce, který nestojí na žádné ze znesvářených stran. Hraje jen sám za sebe, tak jako Juli…

První díl série.

Pěkná dystopie. Ty mě poslední dobou dost baví. Obsahují poselství, varují. Pokud jim čtenář porozumí. Čtenářské odezvy na tuto knihu přitom nebývají jenom kladné. Mladí lidé autorce vytýkají chaotičnost, přesycenost dějovými okolnostmi a nejasnou náznakovost. Ale mě tohle právě baví, odkrývat informace a skládat si je ze střípků zpátky do původního tvaru, jako rozbité zrcadlo. Ještě může posloužit: co se v něm lze spatřit? Totalitářskou společnost, která si říká Normalita, deformující pravdu a démonizující vše, co ji ohrožuje. Revoltující undergroundovou chásku, která ve jménu „očistné“ ideologie násilně a bezohledně prosazuje svou identitu a své nároky. Les, který se rozpíná, aby pohřbil stopy lidského nezdaru.

Chytrému napověz, hloupého kopni. Symbolika názvu tak, jak si ji vysvětluji já, je silná a zajímavá. Pokud by se vám tedy chtělo a dařilo roztříštěné střípky příběhu Bronské  poskládat, dejte pozor, nesložíte obraz, ale zrcadlo. A je jen na vás, komu se jej pokusíte nastavit.

Knize dávám 10 bodů z 10. Mě to prostě bavilo…

V recenzi jsou použity obrázky z veřejně dostupných zdrojů

Já jsem hlad!

Kniha: Já jsem hlad
Autor: Petra Dvořáková
Nakladatelství: Host 2013

Počet stran: 144

Já jsem hlad. Jak rozumět názvu knihy? Zvláštní použití slovesa být mi připomnělo jinou knihu,kterou jsem kdysi dávno čela -  Mít nebo být od Ericha Fromma. Modus „mít“ zahrnuje materialistický a mocenský přístup ke světu, lidskou chtivost, touhu shromažďovat, používat a ovládat všechno nashromážděné, je úplně jedno, co…Mám rodinný dům a auto. Mám 2 děti a hodnou manželku. Modus „být“ znamená svůj život prožívat, aktivně, svobodně a zodpovědně. Sice nelze být a nemít. Ale ani mít a nebýt. Záleží totiž hlavně na tom, na kterém postoji stavíte a je pro váš život určující…Žiji se svou ženou v rodinném domě. Společně pečujeme o dvě děti…To zní lépe, ne? K této knize se musím jednou vrátit!

Ale zpět k „příběhu o zápasu s mentální anorexií, hledání, cestě a návratu k ženské duši“.  Petra Dvořáková si prý prošla lecčím zlým a ve své knize o tom vypráví otevřeně, nezaobaleně, místy velmi syrově a drsně. Snad přeháním, když řeknu, že od samotného dětství snad nepoznala téměř nic příjemného a povzbudivého: neporozumění rodičů, srovnávání s úspěšnou sestrou, přísnost i nepříjemné křivdy. V období dospívání to nebylo o nic moc lepší, pokud vůbec...Únik před rodinnou nepohodou do klášterní školy , do neosobního, přísného a strohého prostředí nakonec sebevědomí mladé dívky ublížil snad ještě více: otřásl její vírou v boha, kterou ve svém srdci cítila silně a neochvějně, protože svobodně, impulzivně a intuitivně. Jakoby její víra byla samozřejmostí, jako je např. dýchání. A najednou se lidé víru šířit a hájit pověření snažili Petru a její způsob praktikování křesťanství přetransformovat a zmanipulovat podle různých nepochopitelných a Petře prapodivných pravidel. A Petra utekla znovu: do manželství. Vdávala se jako mladá, snad dokonce i z lásky. Podporu a lásku svého manžela ale neměla možnost příliš často poznat a přijímat. Manžel si hleděl hlavně svého, nepomáhal, nenaslouchal, nebyl oporou. Na mladé mamince dvou dětí se ale osud vyřádil ještě nemilosrdněji, a to když u druhého dítě nechal propuknout leukémii.

Je mi jasné, že tolik neštěstí na jedinou osamělou duši je až příliš, než aby nezanechalo žádný znatelný šrám.  Naopak, myslím, že mnoho problémů jako je anorexie, alkoholismus, workoholismus a podobně mají hlubší a leckdy skryté kořeny někde úplně jinde, než bychom očekávali. V nevyrovnanosti , v absenci pocitu smíření, v nerovnováze mezi tím, co cítíme jako svou bytostnou potřebu, ať je jakákoliv, a tím, co vnímáme jako svou realitu. Jakoby vám dennodenně solili otevřenou ránu, která se tudíž nemůže zacelit. Jakoby vám zamezili přívod kyslíku jen na minimum nutné k přežití, ale vy se nemohli nadechnout z plných plic a nabrat sílu na výkřik. Na řešení. Petřina cesta byl doposud vždy jen útěk. Hledání nového prostoru, kde uskutečnit své já. Své vlastní rozhodování, svou vůli. A posledním útočištěm bylo vlastní tělo. Jediná věc, nad kterou měla ještě moc.  A vezmeme-li v úvahu souznění těla a duše, není se čemu divit, že hlad se stal Petřiným jediným triumfem nad světem, který ji nechtěl přijmout. Hlad jako jediný autentický prožitek, upřímný a ryzí prožitek. Možná občas přehlušil bolest, která seděla na duši…

Petra Dvořáková kapitoly své knihy uvádí poznámkami o svém věku, výšce a váze. Ve 28 letech při svých 168 cm např. klesla na 43 kg. Manžel před jejím problémem zavíral oči, bezostyšně ji v tomto stavu  „používal“ hlavně ke svému tělesnému potěšení alespoň v noci. A když skončila v nemocnici, jen posměšně dodal něco ve smyslu: „Tak vidíš, kam jsi to dotáhla.“

Asi dokážu pochopit, proč, kdy a jak se anorexie u Petry Dvořákové zrodila. Nedostatek sebedůvěry, zklamání, sebetrýzeň symbolizující životní pocit. Je to zvláštní. Chtělo by se říct: slabošské, nechat se zahnat až tak daleko, téměř až do „nebytí“. Vždyť měla dvě děti!!! Pro ty se měla snažit. V knize jim není věnováno mnoho prostoru. Ta kniha je totiž o něčem jiném. O smutku. O trýzni. O zklamání.  O křivdách. O bezpráví. Stejně tak jsou vynechány i údaje o Petřiných úspěších studijních a profesních. Vždyť je absolventkou filosofie na Filosofické fakultě Masarykovy univerzity, nositelkou Magnesie Litery a Zlaté stuhy. Její knihy jsou úspěšné a krásné.  I ty dětské. Poznali byste z Flouka a Líly, že ji napsala osobnost v minulosti takto zraňovaná na tisícero způsobů?

Tuším v tom autorský záměr. Není možné, aby člověk na její intelektuální úrovni, produktivní, sklízející uznání od odborníků i veřejnosti byl takový looser. Nevěřím tomu. Závěr knihy napovídá, že existuje cesta k tomu, jak objevit svou cenu, získat sebedůvěru. Začít se mít ráda. Objevit své ženství a naučit se ctít i své tělo. A v tom naopak spočívá Petřina síla. Nejen síla vzdorovat, ale hlavně síla žít a nejenom přežívat. Tuším, že je nutné objevit  a pojmenovat skutečnou příčinu svých trápení. Pro Petru to byl vždycky hlavně nenaplněný vztah s matkou. To byl prazáklad její nevyrovnanosti. To, že si tento důvod svého trápení dokázala uvědomit a připustit, v podstatě znamenalo první krůček k jeho řešení.

A můj poslední odstavec bude asi nejodvážnější. Chci se zeptat: Jak by lidstvo pohlíželo po staletích na Kristovu existenci, kdyby nebyl ukřižován a nepovstal z mrtvých? Pamatovali bychom ještě stále na tohoto dobromila z prvního století? Tento nositel všelidských trýzní a křivd, jejich napravitel a nejmilosrdnější z dobrosrdečných musel nutně cítit nejsilněji, ba přímo absolutně  veškerou mizérii svého světa. Umíral v bolesti, přesto smířený. „ Já jsem bolest,“ mohl tenkrát možná říct. A my lidé jsme tímto jeho skutkem dostali facku, která nás měla probrat z nevědomosti a nezájmu.

Petra Dvořáková je přeci věřící…

Možná jsme měly od ní taky dostat takovou alespoň maličkou facku, dámy… A co jste vy?

Psí dobrodružství

Psí příběhy lze v čj zakoupit
v celé sérii. V angličtině
je seženete pod názvem Survivors.

Kniha: Zákon smečky – Mrtvé město
Autor: Erin Hunterová
Nakladatelství: Albatros 201

Překlad: Miroslava Kopicová

Počet stran: 216

Četla jsem tuto knihu s šestiletým synem a oběma se nám líbila. Syn si přeje dostat další díl série a já přemýšlím, jestli je to jeho zájmem o pejsky a přírodu, nebo zdědil mé čtenářské zájmy a zálibu v objevování a řešení hádanek.

Kniha je totiž plná symbolů a náznaků, která si čtenář musí po celou dobu překládat do svého jazyka -  hodně zajímavý mi připadal autorčin jazyk a styl - psí způsob vidění světa a vyjadřování se. Zkraje skoro ani netušíte, o čem je občas vlastně řeč: samotářský pes Štístko se po Velkém zavrčení (zemětřesení) dostává z Domu pastí (útulku) a potlouká se městem prázdným, bez dlouhých pacek (lidí). Setká se s partou vodítkových psů, naprosto nezkušených, nepřipravených na divoký život. Stává se jejich vůdcem, i když by se rád protloukal životem sám, jako samotářský pes, tak, jako dřív, když byl toulavým psem. Tak, jako se zhýčkaní a rozmazlení vodíkoví psi pomalu stávají psy samostatnými, schopnými obstát v novém světě bez lidských vůdců a ochránců, tak se i Štístko pomaličku seznamuje s novým poznáním, a to s pocitem sounáležitosti, zodpovědnosti za druhé. Pociťuje v sobě rozpor z touhy po svobodě a starosti o své přátelé, které chce chránit.

Mapa území příběhu. Ke knize existuje i pěkný trailer: https://www.youtube.com/watch?v=7X_rILOlFTM

Některé situace jsem musela synovi vysvětlovat, např. když bylo jen náznakem zmíněno, jak pes kvůli zápachu z polorozpadlého domu zůstal nehybně ležet a smečka jej musela zachránit. Kličkovat přitom museli mezi ohnivými hady, kteří hrozivě syčeli a kroutili se. Malé dítě si nejspíš neuvědomí možné následky zemětřesení včetně nebezpečí úniku plynu nebo ohrožení elektrickým proudem ze spadlých drátů elektrického vedení.  Musíte číst mezi řádky. Ale možná právě proto to mého syna tolik zajímalo. Bylo to neobvyklé, nutilo to přemýšlet, překládat si psí symboly na lidské. (Doporučený věk čtenářů této knihy je podle nakladatelství 9 let, je tedy pravda, že asistence maminky-interpretky byla v případě mého šestiletého syna, zatím ještě nečtenáře, nutná.)

Zprvu mi téma příběhu přišlo poměrně dost drastické - mrtvé město plné nebezpečí a boj o holé přežití. Ale vzhledem k tomu, čeho jsou plné filmy, hry a občas taky pořady pro děti, jsme nakonec knihu s chutí dočetli. V krutých podmínkách silnější vyhrává, ať už svou převahou, lstivostí či výjimečnými schopnostmi. Líbí se mi myšlenka příběhu, že síla jedince nemusí spočívat jen v jeho možnostech, ale že se násobí podporou přátel a druhů, na které se lze spolehnout a se kterými lze ve společné spolupráci dokázat mnohem více nežli samostatně.

A zajímá-li někoho hodnocení malého dítěte, pak ano, kniha stojí za přečtení. I když se nejspíš nebude líbit každému, určitě si získá alespoň takové čtenáře, kteří mají rádi příběhy o zvířatech, dobrodružství a napětí. 

Knize společně se synem dáváme 8 bodů z 10. Strháváme za občasnou zdlouhavost, při které dětský čtenář ztrácí pozornost.

Erin Hunter je psedonymem několika žen, které společně tvoří různé fantasy série o zvířatech. Kromě Zákonů smečky je to např. série Kočičí válečníci (Kočičích příběhů, tzv. Wariorek, existuje v angličtině ohromná spousta a vycházejí také jako komiks. ).

V recenzi jsou použity obrázky z veřejně dostupných zdrojů (foto nakladatelství Albatros a stránky autora).

Alea, dívka moře

Kniha: Alea, dívka moře 1 (Volání z hlubin)
Autor: Tanya Stewner
Nakladatelství: Fragment 2016

Překlad: Lucie Simonová

Počet stran: 288

Kdybych tak byla znovu desetiletou dívenkou...a dostala do rukou knihu Tanyi Stewnerové, totálně bych si ji oblíbila a chodila bych se ptát denně do knihkupectví na datum vydání dalšího dílu. První díl totiž končí otevřeně a kdo si Aleu oblíbil, jistě si nenechá uniknout pokračování jejího příběhu.

Moje dcera  si Aleu oblíbila. Alea je dívka jako ona. Skromná, příjemná, spíše uzavřená. Ale zároveň velmi zajímavá, protože skrývá tajemství, kterému ani ona sama zatím nerozumí. Vždy ji varovali před chladnou vodou a ona se obávala případné alergické reakce, která by nastala při kontaktu s ní. Úzkostlivě sama sebe chránila jako skleníkovou květinku, než ji zlé okolnosti přiměly přehodnotit svůj postoj a pokusit se vyjít vstříc neznámu a dobrodružství. Alea dostane příležitost prožít nové situace, získat přátele a dozvědět se více o sobě a o svém původu. Když její pěstounka zůstane ve vážném stavu po prodělaném infarktu v nemocnici, Alea ji uprosí, aby směla čas její rekonvalescence trávit s partou nových přátel Sama, Bena a Tess, posádky lodě Crucis, která si říká Alfa Cru a brázdí vody evropského pobřeží. Na živobytí si parta vydělává pouličními hudebními vystoupeními. Alea je nucena překonat sebe sama, osmělit se a stát se součástí jejich dobrodružného života. Zkouší, co dosud nikdy nezažila: veřejně vystupovat, plavit se na lodi obklopena nebezpečným živlem, spolupracovat v týmu. Když jednou při bouři přepadne přes palubu a ponoří se pod hladinu, zažije největší překvapení svého života: neupadne do alergického šoku, jak předpokládala, ale přesně naopak, jakoby právě mořská voda byla jejím přirozeným životním prostředím. Alea nerozumí ničemu a skrývá své tajemství před ostatními alespoň natolik dlouho, než mu bude schopna alespoň trochu porozumět. Klíčem k záhadě jejího původu by mohlo být nalezení její biologické matky, o které jí několik informací poskytla její nemocná pěstounka Marianne. Posádka Crucis je ochotna Alee v pátrání po matce pomoci a na palubu přijímá dalšího člena, záhadného Lennoxe. Podaří se Alee dopátrat se informací, které jsou pro ni bytostně důležité? 

Německé vydání z roku 2015 obsahuje oproti českému překladu i další ilustrace, zobrazující postavy děje. Druhý díl série s názvem Barevné vody vyšel právě nedávno. 

Knížka plná napětí vám Aleino dobrodružství na 288 stranách zprostředkuje formou pohádkově čtivou a zajímavou. Cílovou skupinu čtenářů bych omezila na děti do 12 let a pokud bych nedala knize plných 10 bodů z deseti, dcera by mi to asi nikdy neodpustila... (Už se sama pasovala za první čtenářku a cenzorku této recenze...)

Kam byste se vydali, kdybyste měli stroj času?

Kniha: Adéla na svatbě královny Margot
Autor: Siléne Edgarová
Nakladatelství: CooBoo 2016

Překlad: Irena Šmérková

Počet stran: 196

Mít tak stroj čas, chtěla bych vidět Caesara ve skutečnosti. Poslechnout si Husovo kázání na vlastní uši. Přenést se na dvůr Ludvíka XIV. v době jeho největší slávy. Ale asi by mě nenapadlo nechat se přemístit do srpnové Paříže 1572. Massacre de la Saint-Barthélemy aneb bartolomějská noc není zrovna událostí, na které by Francouzi mohli být pyšní. Možná až desítky tisíc lidí při ní přišly o život jen pro své náboženské vyznání. A právě to se stalo Adéle, hrdince knihy Siléne Edgarové.

Při masakru prý v řece plavalo tolik těl zabitých hugenotů, že se ještě dlouho nedoporučovalo vůbec jíst ryby. 

Ve svých snech se Adéla opakovaně zjevovala na královském dvoře v době probíhajících oslav svatby Jindřicha Navarry s Markétou z Valois, zvanou později královna Margot. A co více, zamilovat se do hugenota, to se Adéle opravdu zrovna moc nehodí do karet. Je nucena pochybovat o svém duševním zdraví, když přemítá o absurditě této myšlenkové teleportace, byť jen snové. Adéla si tyto přenosy vysvětluje čtením knihy Královna Margot, kterou jí učitel literatury zadal jako povinnou četbu na prázdniny. Adéla moc nechápe, proč se ve spánku dostává do děje knihy. Přítomnost snového přítele Samuela jí ale dodává pocit, že je někým milována, uctívána a obdivována. A právě tento pocit Adéla tolik postrádá v reálném životě. Milovaná babička je tři roky po smrti. Rodiče neustále pracují a ona má pocit, že se o ni nezajímají. Kamarádky a přítel z dětství Vilém také nejsou dostatečnou oporou pro Adélu, která se ještě zdaleka nevzpamatovala ze  své ztráty. Cítí se neskutečně osamělá, zrazená a ukřivděná. Ráda uniká do svého snu, byť je v něm nucena prožívat ohavnosti daleko horší a krutější, než jaké se řeší v její současnosti. Dvakrát ve svém snu prožije Samuelovu smrt a třikrát se pokusí jí předejít různými opatřeními, která učiní v bdělém stavu. Když se totiž před usnutím začte do kapitoly odehrávající se před masakrem, má šanci se se svým přítelem znovu setkat, a dokonce si do svého snu vzít nějaký předmět z přítomnosti. Adéla bojuje o záchranu Samuelova života a nic jiného na světě už pro ni není důležité. Čím více se snaží přiblížit Samuelovi, tím více se vzdaluje svým rodičům a kamarádům. Adéla jakoby okolo postavila zeď z nepřístupnosti a vzdoru, aby se chránila před křivdami a nepochopením svého okolí. Přes tuto zeď však nemůže k Adéle proniknout ani jejich zájem a přízeň. Adéla jednoduše utíká od skutečnosti k představě, jako ublížené dítě, které problémům nedokáže čelit, ale zavírá před nimi oči nebo se jen vzteká. Důležitou osobou, která jí dokáže nastavit zrcadlo a říct pravdu do očí pěkně z plných plic, je její teta Koralina. Ta vždy stála při ní, byla k ní pozorná, přátelská a nápomocná. Když se ale po hádce s rodiči Adéla rozhodne utéct z domova, vytkne jí právě Koralina její sebestřednost a neschopnost vnímat potřeby, pocity a problémy druhých. Adéla by např. ráda s matkou mluvila o babičce a zazlívá jí, že to odmítá. Nechápe, že pro matku je právě toto zraňující a není toho zatím schopna. Musí se přihodit něco opravdu extrémního, aby to začarovaný kruh vzájemného nepochopení a odmítání přerušilo...

Francouzský originál

 "Navštivte s Adélou napínavou dobu plnou přepychových šatů, velkých plesů a banketů!" píše se v anotaci. Adéle opravdu ale není co závidět. Doba královny Margot je jen matnou kulisou k ústřednímu tématu příběhu, a tím je osamělost a smutek třináctiletého děvčete. Adéla je ještě dítě. Má nárok chybovat. Má právo být milována. Cítit se v bezpečí mezi svými nejbližšími. Kniha není jenom napínavá, ale taky vážná a smutná. Nutí k zamyšlení nejen mladého čtenáře, kterému je určena. Jako matka se děsím představy, že by se můj vztah k mé dceři dostal do podobných mezí, jak se tomu stalo v knize Siléne Edgarové. S Adélou se ale zřejmě neztotožní ani mladé čtenářky této knihy a to je důvod, proč se mi podobné příběhy líbí. Poukazují na důležitá a vážná témata způsobem, který je dětem přístupný.

Knize dávám 7 bodů z 10. Líbí se mi nápad prolínání paralelních světů a závažnost sdělení, které je podprahově skryto pod rychle ubíhajícím dějem. Knihu doporučuji přemýšlivým čtenářkám od 10 do 15 let.

Všehokniha

Kniha: Všehokniha
Autor: Guus Kiujer
Nakladatelství: Albatros 2013

Překlad: Magda De Bruin-Hüblová

Počet stran: 112

Přečetla jsem něco jedním dechem a mocně mě to zasáhlo. A řeknu Vám dnes, co si myslím: Začnu názvem. Všehokniha. Je o všem, co je důležité, a pro všechny na celém světě. Je určena dětem od 9 (!) let, ale podobně jako třeba Malý princ nebo Medvídek Pú je velmi moudrá a dospělý si z ní vybere leccos pro sebe. Ta knížka je podle mě takový malý podvod: naláká na neobvyklé téma a nááádherné ilustrace, vy knihu koupíte pro svou ratolest, čtete jí z ní, až zjistíte, že oslovit měla spíše právě vás. A je to pěkně hořké sousto, to si teda pište...Dítě jej nějak stráví...ale vám bude v žaludku ležet pěkně dlouho jako tíživý kámen. Je o bezpráví a zlu, páchaném na bezbranných a nevinných.

...Vtom se otcova ruka vymrštila a pleskla maminku do tváře. Zavrávorala a pustila Tomáše. Andělé v nebi si zakryli oči a rozvzlykali se, protože to dělají vždycky, když muž bije svou ženu. Na zem se snesl hluboký smutek."Taťko," zašeptala Markéta. "Mlč!" zaburácel otec. "Tomáši, nahoru. A nezapomeň vzít vařečku." Tomáš se obrátil, došel do kuchyně a vytáhl z poličky dřevěnou vařečku. Pak vyběhl po schodech k sobě do pokoje. Posadil se k oknu a zíral ven, ale myslet nedokázal. Svět byl prázdný. Všechno, co kdy bylo, si někdo odmyslel. Zbyl tu jedině zvuk. Slyšel facku, jak pleskla mamince na hebkou tvář. Slyšel všechny facky, které kdy maminka dostala, déšť facek jako krupobití ve Van Eyckově ulici, co sestřeluje listí ze stromů. Přitiskl si dlaně k uším. Tomáš zíral do prázdna celou věčnost,když tu i přes dlaně uslyšel otce, jak ztěžka dupe po schodech. Dup, dup. Dup, dup. "Všechno zmizelo," pomyslel si. "Nic už neexistuje. Ani já nejsem."...

O čem se tedy vlastně dětem vypráví? Hlavním hrdinou je devítiletý Tomáš. Se svou starší sestrou a hodnou maminkou útrpně snášejí zlo v podobě jejich fanatického otce, který tvrdě trestá každičký prohřešek, přičemž své násilnické jednání opodstatňuje písmem svatým. Nárokuje si výhradní právo na interpretaci biblického poselství a nesnáší jakýkoliv odpor. Bije své děti, ale také jejich matku, a to před zraky svých potomků. Tomáš se cítí sám. A když říkám sám, myslím tím úplně sám, bez Boha, který by mu podle otce měl být oporou. Svým devítiletým mozečkem nedokáže pochopit důvod, proč by bytost tak milá, vlídná a ochotná, jako je jeho milovaná maminka, měla trpět z „vůle boží“. Přemýšlí a zdají se mu sny, v nichž rozmlouvá s Ježíšem a snaží se pro něj tolik absurdní a paradoxní situaci pochopit. Jeho Ježíš používá dědečkovy fráze a trochu se podobá hodné tetě Petině, ale rozmlouvá s ním kamarádsky, třeba jako jeho spolužák. Tomáš je životem zklamaný, obklopují jej ale i milí lidé, sice je jich velmi málo a jsou to spíše outsideři (zmrzačená Eliška, dívka bez nohy a prstů, kamarádka jeho sestry nebo paní Terezínská, ošklivá stará paní, které se děti z ulice bojí a přezdívají jí čarodějnice), ti však pod nevábnou slupkou skrývají zdravé jádro a zlaté srdce.

Také ilustrace Nanako Ishidy, 

Japonky žijící v Praze, stojí za 

zmínku. Byly dokonce v roce 2014 

nominovány na Zlatou stuhu 

ve výtvarné části soutěže.

„Božínku!“ zvolala paní Terezínská. „O čem jsou knihy? O všem, co na světě je. Čteš rád?“ Tomáš přikývl. „Počkej,“ řekla paní Terezínská. Vstala. „Možná pro tebe něco mám.“ Obrátila se k jedné z knihoven. „Co vlastně chceš být, až vyrosteš?“ zeptala se. „Šťastný,“ řekl Tomáš. „Až vyrostu, budu šťastný.“ Paní Terezínská už chtěla vytáhnout z knihovny knížku, ale překvapeně se obrátila. S úsměvem se na Tomáše podívala a řekla: „To je safraportsky dobrý nápad. A víš, čím štěstí začíná? Když se člověk přestane bát.“ (str. 32)

Tomáš a jeho rodina se musí vzepřít bezpráví. Musí se osmělit a získat odvahu čelit zlu a bojovat za dobro. Každý večer se u stolu před večeří předčítá z Bible. Nejdříve svůj nesouhlas svým dětsky naivním pokusem o nápodobu první a druhé rány egyptské (proměnu vody v krev a přemnožení žab) vyjádří otci sám Tomáš, ale pokusí se o to také třeba paní Terezínská dopisem s větou, že kdo ubližuje slabšímu, nemůže mít v úctě sebe samého. Otec žádný z argumentů neuznává, možná proto, že proti násilí nelze bojovat rozumem a argumenty, ale zase jenom silou. 

Poutač k divadelní adaptaci knihy.

Aniž bych se dále snažila prozrazovat, jak se Tomášova rodina s personifikovaným zlem v podobě otce vypořádá, budu o knize mluvit ještě chvíli. Fanatismus a násilí je něco, čemu se musíme vzepřít, říká svým příběhem Kuijer. A jestli jde jenom o Tomáše, nebo i o nás, toť téma k hlubokému zamyšlení. Zneužívání „svatých slov“ a manipulace s „pravdou“ je záležitost dnešní doby stále stejně tolik jako středověku. Křížové výpravy, inkvizice, pogromy, teorie nadlidí, islámský stát…Ufff…Kdo má sílu, ten má moc. Ale kdo má pravdu? Ježíš odpouštěl vinu hříšníkům, aby měli možnost svými příštími činy napravit své chyby. Nic o vařečce a monoklu pod okem za odmlouvání v Bibli psáno nestojí. Svatou knihu – jakoukoliv – podle mě nelze chápat doslovně jako návod na život. Její poselství je obecné, je to soubor příběhů, modelů životních situací, z nichž se máme poučit, máme je poznat a pochopit. Nejlépe bez prostředníka, který by nám je tlumočil a vysvětloval. Vlastní cesta za pravdou a úsilí o dobro je cennější než bezchybné dodržování pravidel, která někdo vydává za jediná správná. Tak se učíme, nápodobou, poznáním, zkušeností. Nikdo nás nemá právo nutit k tomu, co si myslet. Musíme si na to přijít sami, i když je jednodušší a bezpracnější se nechat slepě vést. V tom spočívá lidská svoboda a důstojnost. A protože veškeré moudro nelze načerpat ze zkušenosti, máme my lidé k dispozici slovo, knihy, příběhy. Ty nás učí a vedou k poznání pro mě osobně mnohem důležitější cestou než učebnice, profesoři nebo "vůdci". Pokud jsou příběhy moudré, navíc ještě taky přístupné a zábavné, dokážou oslovit každého od dítěte po starce na celém světě. Taková je Bible. Taková je Tomášova Všehokniha. 

Nizozemec Guus Kuijer získal za Všehoknihu cenu Astrid Lindgrenové. Napsal mnoho knih pro děti a nyní se věnuje sérii biblických příběhů. 

Knížce bývá vyčítáno, že je příliš těžká, temná a smutná, než aby ji četlo malé dítě. Souhlasím. Ať ji nečte samo. Ať ji čte se svým tátou, s maminkou nebo s paní učitelkou ve třídě. I malé dítě by mělo vědět, že život umí být i krutý a že i ten poslední má právo a možnost vzdorovat zlu. Čtenářský zážitek ze Všehoknihy je možná dobré s někým sdílet, protože je silný a trvá dlouho. Jakkoliv emočně náročná pro mě četba této knihy byla, cením ji velmi vysoko a nebojím se ji doporučit každému jako zdroj poučení a inspiraci pro vlastní uvažování o „všem“. Všehokniha. Jasných 10 bodů z 10.

V recenzi jsou použity obrázky z veřejně dostupných zdrojů (foto nakladatelství Albatros a stránky autora).

Marina

Kniha: Marina
Autor: Carlos Ruis Zafón
Nakladatelství: CooBoo 2012

Překlad: Athéna Alchazidu

Počet stran: 256

Mám jeden cestovatelský sen. Vždycky jsem chtěla vidět Barcelonu. Pravou Barcelonu, bez turistů a stánkařů se suvenýry. A do takové mě nedávno pozval spisovatel s nádherně libozvučným jménem: Carlos Ruiz Zafón. 

Příběh, který sám označuje za svůj nejlepší, svou srdeční záležitost, se odehrává v Barceloně 80. let. Provází nás jím Oskar Drai, mladý student, který se rozhodne pátrat po záhadě symbolu černého motýla. V jeho snaze mu pomáhá tajemná Marina, zvláštní dívka, žijící osamoceně se svým otcem, toužící stát se spisovatelkou. Marinin život je úplně odlišný, jakoby plynul paralelně mimo prostor a čas, do kterého byl uvržen, klidně a mírumilovně dál a dál. Marina s otcem žijí v jakési dobrovolné izolaci v chátrajícím sídle sami pro sebe, dokud jejich poklidné soužití nenaruší náhodný vpád Oskara, kterého k nim přivede náhoda…nebo snad osud? Oba si Oskara oblíbí a přijmou jej mezi sebe. A Oskara tyto dvě jedinečné bytosti zajímají a fascinují, stejně jako záhady, které obklopují  Marinino bydliště: zvláštní symbol černého motýla na náhrobku na místním sarriánském hřbitově spatřují také u záhadné černé dámy se závojem. Vydají se pátrat po stopách Michala Kolevníka, tajemného vědce, lékaře a experimentátora, který se po válce snažil vylepšovat raněné a nemocné mechanickými transplantáty, které nahradily jejich nefunkční orgány. A odtud jenom krůček k nápadu pokusit se křísit mrtvé…a najednou tu máme příběh rodící se lásky na pozadí téměř detektivního pátrání po záhadě krvežíznivých zombie příšer. Zafónův příběh je poměrně dost nezařaditelný: v anotacích je veden pod zařazením k detektivkám, hororům, sci-fi, fantasy a slibuje i příběh lásky dvou mladých lidí. Co zní neuvěřitelně, strojeně až absurdně je ale napsáno velice přirozeně, plynule a čtivě. Zafón používá typického fabulačního schématu detektivek: hlavní postavy vypátrají klíčovou postavu, která jim ochotně vypoví všechno důležité, aby mohli pokračovat dál a dál, jakkoliv je jejich pátrání nebezpečné a vlastně také zbytečné, jelikož jich samotných se nijak bytostně nedotýká. Hnací silou, která je vrhá do nebezpečných situací, je pouze zvědavost a snaha rozbít stereotyp svého dosavadního života. Zafón svůj guláš nápadů, způsobů vyprávění a stylizačních postupů umí zamíchat včas a důkladně, aby nám naservíroval dobrou a výživnou porci čtenářského zážitku, okořeněnou navíc mistrným líčením, které podpoří čtenářovu obrazotvornost, vizuálně zpřítomní dávnou Barcelonu tak názorně a barvitě, že  máme skoro pocit, že se po barcelonských periferiích procházíme společně s Oskarem a Marinou také. Zafón umí mistrně vykreslit atmosféru určitého místa a přitom nezdržovat nezáživnými popisy. Jeho vyprávění je barvité a osobité, přímo magické a poetické, takže mu odpustíme jistou nadsázku a hororový nádech, který příběh znehodnocuje co do věrohodnosti, těžko se totiž ztotožnit s hrdinou, který zbytečně nasazuje život při pátrání po příčinách záhadného oživnutí mrtvých…

Zafón by vám prostě uměl převyprávět i nákupní seznam tak, aby vám běhal mráz po zádech. A do svého vyprávění umí dostat spoustu moudra, a to právě se mi na této knize líbí nejvíc: jeho hlavní postavy jsou moudré, milé a slušné, rozumné a zajímavé osobnosti, skrze něž autor čtenářům zprostředkovává svůj zralý životní nadhled. „Tehdy jsem netušil, že oceán času, do kterého jsme pohřbili své vzpomínky, nám je dřív nebo později vyvrhne zpátky,“ říká jen tak mimoděk Oskar, a my víme, že slova dospívajícího muže prýští ze samotné autorovy životní zkušenosti. Jinde Zafón (ročník 1964) Oskarovými ústy říká: „Někdy mám o své paměti pochybnosti a říkám si, kdo ví, jestli nebudu schopen vzpomínat jen na to, co se nikdy nestalo.“



V době, kdy jsem nevěděl, že dřív nebo později nás oceán času pohřbí...vše bude proměněno a uzamčeno pod zámkem v podkroví naší duše. (volný překlad z portugalského citátu). V odkazu typicky zafónovský booktrailer. .


Moudré poselství, nevtíravě vtisknuté mezi řádky, ukryté pod příběh napínavý a masově líbivý (cílený – myslím – na náctiletého čtenáře), to je výkon, který nedokážu neocenit, třebaže nejsem příznivcem hororu ani detektivek. Knize proto dávám 9 bodů z 10 za to, že mě aspoň takto nepřímo dopravila do mé vysněné Barcelony.

V recenzi jsou použity volně dostupné obrázky z veřejných zdrojů.

Mluviti pravdu!

Text byl přeložen na jaře 2016 do němčiny. 
V odkazu trailer ke knize.

Kniha: Mluviti pravdu
Autor: Josef Formánek
Nakladatelství: Smart Press 2008

Počet stran: 426

To bude možná problém. Je to na mě moc chytré a moc surové. Přesto mě to láká, a tak se já, průměrná, řadová a uhlazená panička, spustím a pustím se do komentování Formánkovy knihy o „válce, vězení, lidském utrpení, ale i životní lásce, tajných snech a odvaze jednoho muže.“ Takže, kdo je to vlastně Bernard Mares?

Bernard Mares je paskvil, jako jeho vlastní jméno. Tak nějak divně nedotažený, něco mu chybí a nejde jen o háček nad s. V hříchu počat, zrozen v tajnosti, odložen a vržen do života bez minulosti. Jakási pofiderní, sebeutvářející se identita, bez kořenů a ideálů. Jak trýznivé i osvobozující – co takové bytosti nejvíce chybí? Blízkost kohokoliv. Co jí přebývá? Absolutní svoboda v rozhodování, při kterém netřeba brát na kohokoliv ohledy. Takový člověk může všechno a nemusí nic. To je Bernard Mares, milionář ze smetiště.

Bernard Mares je živoucím odrazem našich dějin. Tisíckrát ponížen se zvednul z bahna, posílen křivdou na něm spáchanou. Vláčen a smýkán stokami dějinných okolností se má coby voják nacistické armády zamilovat do Židovky, přeběhnout k Rusům a spatřit její ponížení, když ji jeho kolegové před jeho zraky znásilňují, stát se členem československé armády a slibným komunistou (vždyť pod lampou je největší tma, tak co by se bývalý SSman neschoval přímo pod žárovku), nechat se zavřít, utíkat a vracet se do lágru a nakonec přijít k balíku v Německu. Jakoby ty extrémní zkoušky osudu měly natisíckrát prověřit jeho charakter. A Bernard instinktivně a pudově rozhoduje o vlastním životě a smrti: „Co zbylo z jeho života? Nic a jen to mohl také ztratit.“ 

Bernard Mares je ryzí člověk. Osekáte-li z člověka všechnu přidanou hodnotu, tedy výchovu rodiči, vzdělání, vliv společnosti a podobně, zůstane vám hranatá, ostrá a čirá esence lidství, personifikovaná v postavě Bernarda Marese. Tento vzteklý dědek je jako kaktus, který nelze obejmout, který živoří v nehostinné poušti i několik let bez deště. Stejně silná a vytrvalá je jeho vůle k životu, a ta je hnána láskou, jejím vlahým a životadárným příslibem. Náš novodobý Romeo by za svou Sophii položil život. Za Sophii, kterou od něj tolikrát oddělili mříží a ostnatým drátem.

Napadá mě: ženy jsou z Venuše a muži jsou z Marsu. Válka. Mučení. Trýzeň. Nízká pudovost. Milé ženy, podnikněte maličkou exkurzi do mužského mozku. V extrémních podmínkách, které redukují život na pouhé přežívání, jdou vyšší hodnoty stranou, člověk by sežral i vlastní hovno, zabil pro trochu jídla, do postele vlezl i se škaredým chlapem…Provokativně přímočaré, až naturalisticky detailní líčení vojenského a vězeňského prostředí jemnocitnou duši ochromí a nám se chce křičet: „Chudáčku, pojď sem, maminka bolístku pofouká!“ Chce se nám znovu postavit, opravit ten poničený svět, posbírat ty kostky, které páni kluci rozkopali všude kolem, a postavit novou věž, vysokou až do budoucnosti…A mluvím tu o světě Bernarda Marese, stejně jako o Josefu Formánkovi, který se vzhledem k Maresovi v průběhu psaní vymezoval a nacházel sám sebe v mnoha podobách, z nichž nejdůležitější byla role objevitele a samaritána. 

Potřebujeme příběhy, abychom lépe pochopili hluboké myšlenky? Jednoznačně ano. Mluviti pravdu! Ve Formánkově textu se skrývá hluboká ontologická pravda, prapůvodní a všem lidem společný předpoklad vnímání samotného lidského bytí, který Formánek, Mares, snad i čtenář podvědomě cítí, skrze příběh si jej velice plasticky představí a pojmenuje pomocí mnoha úvahových vsuvek, citátů a glos, kterými je Maresův (a Formánkův) životní příběh prostřednictvím krásných vět dokreslován. Hledejte pravdu...

„Nic nedal život smrtelníkům bez velké námahy.“ (Horatius, citováno na str. 336)

Josef Formánek. Když jeho rukopis dočetl Arnošt Lustig, ohodnotil jej prý slovy: "Ty kurvo, je to mistrovský dílo!"

Silný příběh o nezlomné vůli žít. Milionář ze smetiště, zamilovaný vzteklý dědek, židovský SSman, i takhle absurdní může být pravda. Bernard Mares je pichlavý a ostrý jako kaktus, stejně tak houževnatý a vytrvalý; antihrdina, kterého si musíte oblíbit. Dospělé čtení. Dávám mu 10 bodů z 10 a vřele doporučuji.

V recenzi jsou použity fotografie z veřejně dostupných zdrojů.

Lidské příběhy v dějinách

Edice: Můj příběh; I survived
Autor: Jill Atkinsonová, Ellen Emerson Whiteová, Vince Crossová, Sue Reidová, Pamela Oldfieldová, Jim Eldridge; Lauren Tarishová

Ráda bych své  - především školou povinné -  čtenáře informovala o sériích historických novel s názvem Můj příběh od nakladatelství Egmont s různými autory a sérii Lauren Tarishové pod názvem I survived, z níž v češtině vyšly v nakladatelství CPress pouze dva díly (Pod palbou – o událostech v Pearl Harbour v roce  1941 a Přes palubu – o zkáze Titaniku). Obě řady kratších novel jsou určeny mládeži a troufnu si říct, že také příležitostnému čtenáři, který hledá krátký a čtivý text, navíc ještě poučný a založený na skutečné historické události. Novelky mohou krásně doplnit představu o určitém historickém období nebo o průběhu určité události. Například v příběhu čtrnáctileté Alice (Morová epidemie), který je sepsán formou deníkových záznamů, se čtenáři představuje vývoj událostí roku 1665 a 1666 v Londýně, který byl stižen morovou nákazou a následně další pohromou, požárem, který zničil třetinu starého města.  Postava Alice je smyšlená, ale její příběh dokumentuje způsob života běžného Londýňana té doby, jeho zvyklosti, způsob uvažování. Dozvíte se například, jak rychle se nákaza morem šířila, jakým způsobem byli léčeni nemocní a jaká omezení se týkala zdravých, ale také jak se lidé tehdy stravovali, jak cestovali, jak se seznamovali, jakými předsudky trpěli. V samotném závěru jsou historická data přehledně shrnuta a v obrazové příloze naleznete také několik zajímavostí, které se příběhu týkají a které v učebnicích dějepisu nenaleznete, např. kopii týdenní soupisky mrtvých s počtem mrtvých rozděleným podle příčin úmrtí, pohlaví a věku obětí (na mor tehdy zemřelo přes 7000 lidí za týden, jiní padli za oběť horečkám, stáří, tuberkulóze, ale také třeba začervení nebo kvůli smutku). V příloze je také vyobrazen doktor  v protimorovém ochranném oděvu nebo podoba Londýna do velkého požáru. Existuje již celkem 9 příběhů dětí a mladých lidí, např. z doby obou světových válek, starověkého Egypta, Řecka nebo Říma.

Podobně jsou zpracované také texty Lauren Tarishové, která se ale zaměřuje více na 20. století. V angličtině je k přečtení 13 titulů, zahrnujících třeba i líčení novodobých tragédií jako bylo japonské tsunami nebo útok z 11. září 2001. České vydání je navíc tištěno velkým písmem a hrdinové Tarishové jsou o malinko mladší než hrdinové Mých příběhů, nebála bych se je proto doporučit už čtenářům mladšího školního věku, cca od 4. třídy, kteří se o historii již zajímají. Mám radost, že knihy tohoto druhu u nás vycházejí a přála bych si, aby zaplnily knihovničky školáků i police školních knihoven, protože příjemnou formou propojují poučení se zábavou (a díky svému rozsahu se jeví  i jako dobrá volba pro ty zoufalce, kteří čtou jen proto, že musí…).

Oběma sériím dávám 10 bodů z deseti s ohledem na to, jakému cílovému čtenáři jsou určeny. 

V recenzi jsou použity obrázky z veřejně dostupných zdrojů (nakladatelství Egmont  a CPress) a z oficiálních webových stránek L. Tarishové (http://www.laurentarshis.com).

Taková nikotinofilní verze dojáku od Rosamunde Pilcherové...

Podle knihy má prý brzy
vzniknout také film.

Kniha: Šťastní lidé čtou a pijou kávu
Autor: Agnés Martin-Lugand
Nakladatelství: Motto

Překlad: Dana Melanová
Počet stran: 222

Když jsem si tuto knihu brala s sebou na dovolenou, nevěděla jsem, co dělám. Měla jsem ji přečtenou za pár hodin a raději jsem se s ní schovávala, aby nikdo nepoznal, co čtu, kdyby tento titul náhodou znal. Pak by ale nebyl lepší než já…Asi bych ji byla i odložila, mít s sebou něco jiného, ale neudělala jsem to a pokusím se varovat další případné čtenáře od zklamání.

Už jenom název knihy Šťastní lidé čtou a pijou kávu lže. Hlavní hrdinka přišla při autonehodě o manžela i pětiletou dceru a šťastná rozhodně není. Zavírá se ve svém bytě mezi relikviemi po svých mrtvých, nosí zásadně jen Colinovy  mikiny, které nepere,  vlasy si myje dceřiným dětským šamponem, aby se obklopovala aspoň jejich vůní. Pije hektolitry kávy, pláče, čte a kouří. Zdá se, že to je po několik týdnů jedinou náplní jejího života. Jediný její kamarád Félix, spolumajitel literární kavárny, se ji snaží z tohoto stavu dostat, ale Diane úporně vzdoruje a topí se ve svém smutku. Opravdu pěkný přebal knihy s usměvavou krasavicí s šálkem v ruce a Eiffelovkou v pozadí podněcuje představu příběhu zasazeného do půvabných „francouzských“ kulis, děj nás ale záhy přenese do drsného a nehostinného prostředí irského Mulranny. Tuším, že autorka zde někdy mohla strávit příjemnou dovolenou, v příběhu totiž docela názorně vykreslila malou zapadlou vesničku, kde se všichni dobře znají, cizinci jsou pro ně atrakcí, kontaktním místem je jediná hospoda, plná „rugbymannů a požíračů ovcí“. (Přírodní kulisy příběhu nejspíš realitě věrně odpovídají – skalisté útesy, mlhavé mokřady, osamocené písečné pláže…Pravda je však taková, že v Mulranny naleznete i čtyřhvězdičkový hotel, poblíž je golfový resort a v roce 2011 vesnička zvítězila v soutěži EDEN – European Destination of Excellence. Na „cizince“ tu nejspíš budou zvyklí.) 

Diane se zde má duševně zregenerovat, což se jí nakonec skutečně nějak podaří. Emočně se má od svého smutku očistit prostřednictvím vzteku a hněvu a později zamilovanosti a touhy. Obě protikladné polohy na pomyslné škále extrémních pocitů zakusí v přítomnosti souseda Edwarda, vzteklého a samotářského fotografa. Anotace slibuje, že Diane tento „záhadný“ muž přivede zpátky do života, a ano, jeho přítomnost Diane svým způsobem nejspíš nakopne k tomu, aby dělala něco jiného než pila kávu, četla, plakala  a kouřila. (Skutečně, Dianino kouření se zmiňuje snad na každé druhé stránce, zatímco například  to, z čeho Diane vlastně žije, z čeho své cestování, pronájem domku v Irsku a veškeré další náklady vlastně platí, když její kavárna v Paříži pod vedením bohémského Félixe upadá, to není zmíněno ani okrajově…) Edward je vlastně takový pan Darcy, jenom v trochu současně obhroublém provedení. Tím myslím arogantním až sprostém, neuctivém a nepříjemném natolik, že je až nemožné uvěřit, že by se odpor k tak drzému a nezdvořilému člověku mohl proměnit v lásku, i když máme (i díky anotaci) od začátku tušit, že se pod slupkou nepřístupnosti a odtažitosti skrývá ryzí a zranitelná duše. Edward Diane mnohokrát urazil, ponížil, považoval ji za francouzskou paničku a pozérku, která hledá dobrodružství, aby o něm mohla vyprávět kamarádkám. Diane se jeho drzostem zdatně bránila, až jednou přišel zlom a z drzostí se měly stát něžnosti…Dianin příběh však slibuje ještě „záhadu“, Diane se snaží rozkrýt „podivné věci, které se dějí kolem Edwarda“ (viz anotace). Ty zase tak záhadné nakonec nejsou, spíše neuvěřitelné – jako celá postava Edwarda s jeho prapodivnými reakcemi a skoro schizofrenním chováním. Důvod, proč je Edwardova postava vymodelovaná takto do extrémů, je spíše banální a předvídatelný každému, kdo viděl alespoň jediný díl dojemných romanťáků od Rosamunde Pilcher – osamělost a zklamání. Celé je to vlastně takový remake austenovského schématu – Dianiny předsudky o Edwardovi (násilnickém požírači ovcí, ale vždyť on je tak citlivý!) a Edwardova pýcha, tvrdost a odtažitost (jako obrana před světem, ale vždyť on mu tolik ukřivdil!) mají nějak dohromady utvořit příběh s překvapivým závěrem. A závěr je skutečně jediným bodem, který jsem během minut strávených s touto knihou neuměla předvídat. Proto ho nebudu prozrazovat a raději hloubavým čtenářům doporučím, aby sáhli po jiném titulu a aby se nenechali (podobně jako já) svést představou, že příběh od autorky, která byla dříve klinickou psycholožkou a povahám lidí rozumí dost dobře na to, aby napsala příběh zajímavý, reálný a uvěřitelný, bude literárně hodnotný.

Kniha by mohla zaujmout nenapravitelné romantiky (a znám takových hodně – nic proti nim), kteří se rádi dojímají, od knihy neočekávají hlubokomyslné úvahy a složité zápletky, spíš se jen tak klidně a rychle nechají nést příběhem a nevadí jim přitom jistá míra nadsázky (a také neustálé kouření hlavní hrdinky!). Knize dávám 3 body z 10 za čtivost a za emotivnost, zejména v první části, kde jsou líčeny Dianiny pocity v době po úmrtí jejích nejbližších.

V recenzi jsou použity obrázky z veřejně dostupných zdrojů.

Solitaire

Alice Osemanová, ročník 1994,už má na kontě několik knih. 

Samozřejmě je také velice aktivní na internetu, najdete ji

 na FCB, Instagramu a jiných sociálních sítích. 

Kniha: Solitaire
Autor: Alice Osemanová
Nakladatelství: CooBoo 2014

Překlad: Romana Bičíková
Počet stran: 333

Solitaire. Název pro knihu mladičké spisovatelky Alice Osemanové je natolik výstižný, že snad ani není třeba anotace. Také já jsem si kdysi jako náctiletá vytvářela představy o své výlučnosti, odlišnosti od „normálu“, odsuzovala jsem konformní a řadové spoluobčany a uctívala rebely. V učebnicích literatury se mluví o pocitu vykořenění a deziluze. Nic nového. Asi je v jisté míře nutným krokem na cestě k nalezení vlastní identity a dospění ve zralého člověka – vymezovat se vůči něčemu znamená reflektovat sebe samého a vnímat rozdíly mezi sebou a druhými. A právě o tom je Solitaire.

Tori. Autorčina kresba.

Solitaire je osamocený, nebo také ojedinělý člověk či živočišný druh. Je to zároveň také karetní hra, při které je třeba postupně odkrýt a utřídit karty. Devatenáctiletá spisovatelka takto pojmenovala webové stránky, které způsobily poprask na Higgsu, dívčím lyceu. Online zprostředkovávan  vtípky tajemného spolku zjevně mířily jedním směrem – proti škole jakožto symbolu útlaku, nesvobody a manipulace. Studentům se například namísto prezentace během hodiny začaly promítat legrační fotomontáže přednášejícího. Na internetu potom bodovaly fotky zmateného pedagoga, které Solitaire na místě pořídil. Solitaire má však na svědomí i pár nebezpečných kousků a hlavní postavu, Victorii – Tori Springovou provokuje, jak to všichni kolem ignorují.  Pro Tori ale sdělení Solitairu představuje o něco více, jakoby se nějakým způsobem týkalo jí samé. Už jen název odkazuje k jejímu bytostnému založení – cynická a odtažitá Tori je samotářkou z vlastní volby. Málokoho ze svého okolí uznává, sebe samou považuje za nudnou, nespolečenskou bytost, nevyhledává kontakt s vrstevníky, rodičům se straní, odmítá projevit své pocity a slovo láska je pro ni vulgarismus. Co společnost považuje za normální, ba přímo za cool záležitost, to se Tori hnusí: „Hlučné, zkušené holky, co chodí na falešnou občanku do klubů, nosí oblečení, co viděly na blozích, často předstírají, že drží hladovku, milují trochu toho oranžového opálení ze solárka, kouří (ať už jen naoko, nebo jsou fakt závislé), nevyhýbají se drogám a ví toho spoustu o světě…a pak i ty …divné holky, které nemají ani ponětí o tom, jak se oblékat nebo jak potlačit svoje pološílené chování. Případy, co si kreslí na kůži lihovkami a podle všeho je pro ně fyzicky nemožné si umýt vlasy. ..“(str.24) 

Pár „normálních“ lidí by se našlo také, ale Tori se zdráhá navazovat přátelství, spíš se utápí ve své dobrovolné izolaci, tiše kritizuje a když v ní emoce bublají nad míru, kdy je možné je ještě skrýt a potlačit, vypíše se z nich na svém tajném anonymním blogu. Tori je divná povaha. Uvěřitelná, ale zvláštní. Nesympatická a mrzutá antihrdinka, což můžeme vnímat zejména v momentech, kdy od sebe svými prapodivnými reakcemi odhání Michaela Holdena, kterého si čtenář naopak musí ihned oblíbit pro jeho jedinečnost, optimismus, vtip a zábavnost. Michael je vlastně taky takový mimoň, ale milý, nápaditý a originální. „Tohle není žádná love story…“, hlásá motto knihy, ale čtenář ihned vytuší, že z Tori a Michaela by byl ideální pár. Tori se však urputně brání vylézt ze své ulity a chovat se spontánně.

Osemanová také kreslí komiksy. Na svých stránkách fanouškům nabízí různé bonusy: kresby, playlist postav svých knih, ale má také třeba e-shop s tričky s obrázky jejích hrdinů.

Jak je to vlastně s těmi revolucionáři a rebely? Jedni se staví proti něčemu a to se snaží zničit. Jako Solitaire. Jiní bojují za něco a to se snaží budovat. A to právě pochopí jen zralý a dospělý člověk. Samoúčelná, destruktivní revolta proti konstruktivní kritice. Kdo obstojí? Tori si jednou přestane lhát do kapsy a přiměje se k činu. Postaví se proti Solitairu, a tím proti všemu, co se jí tolik protiví. Udělá to, i když ji většina lidí nepochopí. Většina lidí obdivuje Solitaire. To je podle mě hlavním poselstvím knihy, že je třeba jednat sám za sebe, následovat své přesvědčení, když jej třeba nikdo nesdílí.

Téma knihy se mi líbí a od mladičké autorky jsem ani nečekala tolik. Knihu provází dobrá reklamní kampaň, bývá srovnávána s greenovkami, těm se ale podle mě nemůže vyrovnat. Cítím z ní nezkušenost, nevyzrálost autorky, jisté pozérství i snahu se zalíbit. Text je napsaný současným jazykem a výrazivem a dokáže podle mě oslovit dnešní mládež. Obsahuje spoustu odkazů na nové filmy a hudební skupiny a žánry, dokonce také knižní tituly, kterými jsou hlavní hrdinové nuceni se zabývat v rámci povinné četby. Tuším, že záměrně, byť jen tak letmo, je připomenuta postava Salingerova Holdena (tak zní Michaelovo příjmení), možná má asociace s touto postavou posloužit jako pomocná berlička pro pochopení Toriina (i Michaelova) životního pocitu. Také Holden od společnosti utekl, poflakoval se, nesouhlasil a nosil v sobě velký vztek a nesouhlas. Zajímavá je taky Toriina úvaha nad významem díla Pýcha a předsudek. Tori sympatizuje samozřejmě s Darcym, který se podle ní za svou nepřístupnost skrývá, aby nemusel odhalit svou přirozenost lidem, kterých si neváží. Zatímco většina spolužáků za hlavní téma této knihy považuje lásku, Tori si myslí, že hlavním tématem jsou lidi: „Všichni se tam nějak snaží propojit to, jaký doopravdy jsou, s tím, jak na ně nahlíží okolí.“ O to jde vlastně v knize všem. Tori svou osamělost nepovažuje za slabost, protože si ji zvolila sama a měla odvahu nebýt jako ostatní, lišit se i přes jejich výhrady, stát si za svým. A s tím by se dalo souhlasit, kdyby se hlavní hrdinka neustále nenořila do sebekritiky a pesimismu. „Ráda spím a bloguju. A jednou dne umřu,“představuje se nám Tori.(str. 10) Asi nejčastější věta v textu zní: „Je mi to jedno.“ Takto Tori komentuje všechno, co jí jedno nejspíš není. Tak trochu jde vlastně i o otázku samotného smyslu bytí. Také Tori uvažuje, jestli s tím vším radši nepraštit, a to je pro mě poslední okolností, proč tuto knihu nemohu hodnotit příliš kladně. Nesnáším, když mladý člověk bez vážných problémů uvažuje o smrti, je to jako rouhání, projev neúcty k životu a neschopnosti, možná spíš lenosti svůj život budovat a prožít. Jenže smysl života se špatně hledá v posteli s notebookem v ruce. Zakončím úvodní replikou z první části: Elizabeth Bennetová: Tančíte, pane Darcy?“ Pan Darcy: „Ne, když nemusím.“

Autorčin vzkaz čtenářům...

Knize dávám 5 bodů z 10 z důvodů výše uvedených. Přesto si myslím, že si své nadšené čtenáře může najít, záleží na založení a možná i na věku čtenáře. 

V recenzi jsou použity fotografie z autorčiných webových stránek http://www.redbubble.com/people/aliceoseman a http://www.aliceoseman.com .

Srdce s cizí pamětí?

Kniha: Srdeční záležitost
Autor: Charlote Valandrey
Nakladatelství: Mladá fronta 2013

Překlad: Hana Holoubková
Počet stran: 320

Podle knihy byl v roce 2008 natočen i film.

Současnou francouzskou filmovou scénu příliš neznám, proto jméno Charlotte Valandrey nenapovědělo vůbec nic, když jsem se rozhodla sáhnout po knize Srdeční záležitost. Knížka  s podtitulem Pravdivý příběh o hledání vlastního srdce a se dvěma srdíčky na přebalu mě nejdříve přiměla domněnce, že půjde o příběh zkoušené lásky a hledání sebe samé.  Můj předpoklad ale nebyl zdaleka úplný; slovo srdce se v knize objevuje snad tisíckrát, Charlottin příběh skutečně je o lásce a o jejím hledání. Zároveň je ale také příběhem nemocné ženy, která po transplantaci srdce pátrá po své dárkyni.  A jestli se obě dějová vlákna nakonec spojí v pevný uzel, to už nechám na čtenáři samém.

S dcerou Tarou.

Kniha je pěkná, Charlottin příběh je neobyčejný a zajímavý. Tato dnes 47letá herečka o sobě vypráví typicky francouzským způsobem: elegantně, stylisticky jednotně, nic vulgárního a odpudivého, i když je řeč třeba o sexu či o nemoci, žádné bolestínství, třebaže se mluví o životních propadech. Valandreyová na mě působí jako silná a vyrovnaná žena. Sama o sobě tvrdí, že srdce je její nejdůležitější orgán, protože miluje život. Několik bytostí, které ji prokazují bezmeznou přízeň a lásku, ji drží nad vodou, jsou její jistotou a východiskem v těžkých chvílích. (V knize zmiňuje hlavně milovanou dceru, tatínka a kamarádku Lilly.) Nejde přitom jen o ohrožené srdce, Charlotta je navíc HIV pozitivní. Nakazila se od své první velké lásky již v 17 letech a tento fakt ji poznamenal na celý život. Užívání léků oslabilo její srdce natolik, až v roce 2003 podstoupila transplantaci. O každou roli musela tato nositelka stříbrného medvěda za nejlepší ženský herecký výkon (za film Rouge Basier z roku 1985) tvrdě bojovat. Lidé z ní měli strach, trpěli předsudky, přestože Charlotte měla při své smůle to štěstí, že se její nemoc nerozvinula. Dokonce má dceru Taru, která je HIV negativní. Její kariérní propady souvisely také s kolísavým zdravím. A na fyzickou kondici měly vždy značný vliv Charlottiny vztahy s muži: Charlotta je milovala a potřebovala cítit jejich náklonnost. Jako většina žen se chtěla líbit, lichotil jí obdiv. Měla ráda slávu, vždyť je herečkou. A to velmi krásnou a šik. A po přečtení její zpovědi zjistíte, že je také takovou osobností: velkorysou, elegantní a charismatickou.

Silnou pasáží v knize Srdeční záležitost je líčení cesty do Indie a popis údělu pariů, nedotknutelných nuzáků. Charlotta s nimi soucítí a tvrdí, že se kvůli své HIV pozitivitě cítí podobně vyloučená jako oni.

Charlotta je patronkou
organizace Greffe De Vie,
která podporuje pacienty
čekající na transplantaci. 

Co mě ale na knize zaujalo víc než příběh ženy, která líčí nesnadnou etapu svého života, je otázka buněčné paměti, okolo které se jádro příběhu stále točí. Ať už Charlottě věříme, nebo ne, že se události odehrály tak, jak o nich v knize pojednává, těžko uvěřit v tvrzení, že je v našich orgánech obsažena stopa našeho vědění, paměť, která dokonce přežívá i po transplantaci v těle svého příjemce. Charlottě se prý začaly zdát děsivé sny o smrti, v maličkostech se proměnil její vkus a chutě. Pojala podezření, že do jejího vědomí takto vstupují cizí vzpomínky. Začala pociťovat nutkavou potřebu vypátrat dárce srdce, které do ní bylo vsazeno a žije v ní. O buněčné inteligenci a paměti se v tomto smyslu nedočtete zřejmě nic vědecky erudovaného, a naopak, pokusíte-li si najít o této otázce informace na internetu, odkazy zmiňující toto téma vás přesměrují na stránky esotericky zaměřených lidí a spolků. Především lidé těžko se smiřující se ztrátou milovaného člověka se pak upínají k podobným teoriím o jeho (alespoň částečné) transformaci v někoho jiného. Před tímto problémem Charlottu varovala její psycholožka, a dokonce sama Charlotta s tímto počítala. Ale intuice jí i tak velela prolomit pevnou bariéru zákonných opatření a lékařských tajemství, která chrání anonymitu dárců i příjemců transplantátů.  

Intuice, cit, to jsou ostatně Charlottiny hlavní motory. Racionálnímu člověku proto její kniha bude připadat nadsazená a patosem přetékající, zatímco romantickou a idealistickou dušičku potěší a povzbudí. Já osobně dávám této knize 6 bodů z deseti. Biografie slavných osobností nejsou mým šálkem kávy, ne této ale oceňuji osobitost, která z ní čiší. Charlottině příběhu docela věřím, její vizáž, životní příběhy i způsob, jak o nich mluví, spolu korespondují a ladí. Líbí se mi a jako osobnost je pro mě zajímavá, a její kniha také.

V recenzi jsou použity fotografie z veřejně dostupných zdrojů, stránek herečky, z jejího facebookového a twitterového profilu.