Tahle píseň ti změní život

V originálu vyšlo také v roce 2013.
V USA kniha zaznamenala celkem
úspěch, dokonce má svůj trailer:
www.youtube.com/watch?v=lmYeS4PykN0

Tahle píseň ti změní život 

Kniha: Tahle píseň ti změní život

Autor:  Leila Sales 

Nakladatelství: CooBoo 2013

Překlad: Magdaléna Stárková

Počet stran: 248

Leila Sales už má ve svých
31 letech na kontě několik knih.
V češtině existuje zatím jediná.

„Muzika není hodina dějepisu: Nemusela jsem memorovat seznam dat a faktů, stačilo, že jsem ji měla ráda.“

Knížka je o šestnátce Elise. Muzika je Elisin základ, který ji utváří, předurčuje. Tak jako kdysi mě, jistě také autorku Leilu, mnohé z děvčat, která znám…Elisa z ní těží, tak jako květiny z vláhy a světla. Ty překrásné, křehké a zranitelné organismy. Jak moc jim v současné době lidé škodí…

Každá kapitola začíná citátem z písničky. Můžeme z něj vytušit téma textu, poznat Elisin hudební vkus, nebo si tuto píseň pustit, nechat se jí inspirovat, zapřemýšlet o ní. Lidé dnes už jen málo čtou básně. Ale naštěstí o to více poslouchají dobré písně. Elisa už od svých šesti let. Přivedl ji k tomu její táta, muzikant a znalec dobré hudby. První kapitolu třeba uvádí celkem nicneříkající útržek z jinak krásné romantické písně Wonderwall od Oasis. Kdo ji zná, ví, že je o lásce, důvěrnosti, pochybách. „Už dávno ti mělo dojít, co nemáš dělat…“ To není rada ani výtka. To je součást láskyplného vyznání skrytého v hymně roku 1995:

… I said maybe
You're gonna be the one that saves me
And after all
You're my wonderwall…

A pro ty, kteří by rádi znali snazší cestu za Elisinými hity, nabízím odkaz na autorčiny webovky s playlistem: http://leilasales.com/books/this-song-will-save-your-life#

Také Elisa neznala svou cenu. Je tak jiná, zvláštní, nepovšimnutá, že skoro až začne věřit sociometrickým hvězdám, které s ní sdílejí vesmír, že je totální outsider, looser, nic. Elisa je osamělá, zneuznaná, a to musí být peklo pro každého, natož pro náctiletou dušičku bez životních zkušeností, které by ji zocelily. Zkouší to všelijak. Nejdříve se pokouší splynout, zapadnout: nastuduje si módní hity, chování spolužáků, co jsou in, ale ani to jí nepřinese kýženou odezvu. Potom si také malinko pohrává s myšlenkou na smrt, nebytí. Vždyť beztak neznamená nic. Nic z ničeho vzejde. Jenže tak, jako vesmír prý vznikl z ničeho, má se také Elise převrátit život naruby. K velkému třesku dojde spíše náhodou: při tajné noční toulce Elisa zapadne do undergroundového klubu Start, kde nalezne přátelství, lásku, uznání i smysl života. Elisa se prostě musela dostat až na dno, aby se měla od čeho odrazit. A její start byl poměrně dost rychlý, dokonce vedl k jednoznačnému vítězství nad povrchností a neférovostí, kvůli které se Elisa tolik natrápila. Elisa se stala hvězdou, ale svou výhru si vybrala spíš ve formě ponaučení. 

Vlastně to je hlavní myšlenkou knihy: jediná bytost může mít mnoho podob, záleží, kdo se dívá. Rodiče vidí pečlivou cílevědomou a pohodovou introvertku, protože jim se těžko svěříte, že vás spolužáci deptají a ponižují a neuznávají, ať děláte možné i nemožné. Spolužáci se strefují do snadné oběti. Má spoustu vad na kráse: nenosí vysoké podpatky, poslouchá divnou muziku, rozumí matematice, nikdy neměla kamarády. Pak jsou tu ale lidé, o kterých jste nevěděli, že existují. Oceňují vaši jedinečnost, zajímají se o vás, pomáhají. Těm se říká přátelé. Nejdůležitější ale je, jak se vidíme sami. Elisa už se zrcadla bát nemusí. Jako uznávaná DJka má být na co hrdá, protože zúročila své nadání. Naučila se rozpoznat faleš a přetvářku, ale i důvěřovat ostatním i sobě.

Někdy musíte dopadnout až na dno, abyste se měli od čeho odrazit. První lásky, zklamání, ponížení, nepochopení, to potkalo mnoho z nás. Muselo, abychom dospěli. I Elisa se tím vším musí probrat sama. Kdo nepoznal zlo, neumí si vážit dobra.  „Myslíte si, že je tak jednoduchý se změnit. Říkáte si, že je to v poho, ale není. Je pravda, že se věci pořád mění: kupujou se nový gauče, kluci vás opustí, objevíte novej song, na těle se vám objeví jizva, která vám zůstane do konce života. A v každým z těch momentů se měníte i vy, měníte pozice, ale pořád se vracíte k tomu, kdo doopravdy jste, jako se tanečník vrací pořád na stejný místo na parketě. Protože ať se děje, co chce, pořád jste to vy: krásní a zranění, známí, ale nepoznatelní. A to je víc než dost.“

Citáty z knihy: 

" Vždycky jsem si myslela, že když udělám něco výjimečného, budou mě mít lidi rádi. Ale to byla chyba. Nic neodradí ostatní tolik jako výjimečnost." 

" Říkáte si, že je tak jednoduchý se změnit, říkáte si, že je to v poho, ale není. Vím to, protože jsem to zkoušela."

" Po dvou týdnech se naši rozhodli, že jsem připravená vrátit se do světa venku. Netuším, jak na to přišlo, protože já měla odjakživa pocit, že na svět nebudu připravená nikdy"

Knihu doporučuji teenage čtenářkám. Ode mě dostává 7 bodů z 10. Kladně hodnotím příběh, čtivost, odkazy na dobrou muziku, ubírám za jednoduchost a nevyužité možnosti, jak téma lépe uchopit. Osobně bych dala více prostoru hloubce textů, které Elisa skrze hudbu poznává.

V recenzi jsou uvedeny citace z českého vydání knihy a jsou použity obrázky z volně dostupných internetových zdrojů.

Dárce - Lois Lowryová

Autorem obálky českého vydání je Nikkarin.

Příběh jako cenný dar

Kniha: Dárce

Autor: Lois Lowry

Nakladatelství: Argo 2008

Překlad: Dominika Křesťanová

Počet stran: 208

„Učíme se prostřednictvím příběhů.“ Někde jsem nedávno tuto větu zaslechla a pořád se mi vrací. Už jako dítě jsem si představovala, jaké to asi je, když je člověk slepý, hluchý, chromý. Dnes k tomuto výčtu přidávám další handicap. Být bez minulosti. Ochuzen o příběhy. Knihy. Barvy. Lásku... Výměnou za bezpečí a jistotu. Snesla bych možná ztrátu jakéhokoliv smyslu. Ale Jonasův svět, to je pro mě pravá noční můra. 

Ideální společnost, myšlenka, kterou se zabývali už antičtí filosofové. Lidstvo podniklo mnoho pokusů, jak uspořádat a řídit společnost, a mnohdy to byly pokusy dost odvážné i bizarní. Sama Lowryová vzpomíná na doby, kdy jako malá plachá Američanka vstřebávala uspěchaný, rušný japonský mikrosvět, do nějž byla vržena. Takové první velké „Jinde“, které předurčilo myšlenkové směřování směrem k fantastické, ale zároveň tolik samozřejmé a pochopitelné vizi, kterou nám představila ve své knize. Její hlavní postava Jonas je jako já, jako my, jako naše vlastní dítě. A to, s čím se musí vypořádat, je tolik bizarní a přitom představitelné. 

Jak eliminovat veškeré zlo v podobě násilí, nebezpečí, nemocí, emočního strádání apod.? Lowryová ukazuje společnost, která toho docílila. To je fajn, ne? Pokud se v ní narodíte, možná ani nepocítíte jediný náznak nespokojenosti s tím, jak jsou věci uspořádány: aby vše bezvadně klapalo, musí se přísně dodržovat pravidla. A těch není málo. A aby dodržována skutečně byla, musí platit přísné tresty za jejich porušení. V Jonasově světě se opakovaná, byť i neúmyslná chyba trestá „vyřazením“. Vyřazení čeká také staré lidi, vždyť už nejsou pro společnost ničím přínosní. Také třeba neprosperující „novoděti“ nebo každé jedno z identických novorozených dvojčat, protože dvě totožné bytosti mohou představovat problém v podobě nedorozumění a zmatků. Děti jsou třízeny podle schopností, jako „dvanáctkám“ jim rada určí jejich osud. Být určen k péči o novoděti nebo staré je práce dobrá, horší je stát se dělnicí nebo rodičkou. O partnera si lze zažádat, vhodný vám bude vybrán radou na základě analýzy povahových rysů a schopností. Taktéž potomek. Máte nárok na dva. Jejich rodičku přitom ani nepoznáte. A ona nepozná dítě, které porodila. Nic vám přesto chybět nebude. Emoce nehrají žádnou roli, strach hrozí jen ve snech, „neklid“ (tak se označuje první milostné vzplanutí) je bezpečně rozptýlen spolknutím pilulky. Vše je dáno. Není možnost (ani potřeba) volby.

Kniha vyšla v originálu v roce 1993 a dočkala se mnoha
překladů v různých jazycích.

Pokusy o centralizované plánování lidských životů výměnou za bezstarostnost a pohodlí, to už ale z minulosti přeci trochu známe, narozdíl od Jonasových soukmenovců, kterým byla minulost záměrně zatajena. Automaticky přijímají to své tady a teď, dobře fungují jako užitečné součástky tohoto bezproblémového, ale odlidštěného mechanismu. Jonas dostane dar v podobě vzpomínek na minulost a tím tedy i možnost srovnávat, soudit a nalézt osobní svobodu v možnosti volby. 

Lois Lowry, ročník 1937. Dětskému čtenáři doporučuji také
knihu Spočítej hvězdy o záchraně židovské rodiny za
2. světové války.

Lowryová je pro mě geniální, nebojím se říci – autorka formátu Orwella či Čapka. Očima Jonase líčí vizi bezbarvého a bezduchého světa nejdříve jako samozřejmost, postupně graduje napětí, až nás v samém finále nakonec opustí napospas vlastním úvahám o sobě a o svém místě na tomto světě. Naléhavost její výpovědi je skrze její příběh přitom dobře čitelná i mladším čtenářům, kterým je kniha primárně určena. Snad se i pro ně její příběh stane skutečným darem, zdrojem poučení, moudra i potěšení.

Úryvek z knihy:

…Jonas bez váhání poslušně položil kolo na cestičku za rodinným příbytkem, zaběhl dovnitř a zůstal tam. Byl sám. Oba rodiče byli v práci a sestřička Lily si hrála ve středisku péče o děti, kam chodívala vždycky po škole. Když se podíval oknem ven, neviděl ani živáčka. Nikde žádný zametač, údržbář nebo roznašeč jídla, kterých bylo jindy touhle dobou všude plno. Jen tu a tam leželo jízdní kolo položené na boku — jednomu se ještě pomalu otáčelo přední kolo. Tehdy měl strach. Vnímal očekávání, prostupující celým ztichlým společenstvím, a svíral se mu žaludek. Třásl se. Ale nešlo o nic vážného. Za pár minut to v amplionech znovu zapraskalo a hlas, tentokrát už klidnější a zdaleka ne tak naléhavý, vysvětlil občanům, že si pilot při výcviku popletl navigační instrukce, omylem zatočil špatným směrem a pak se pokoušel vrátit dřív, než jeho chybu někdo zpozoruje. „Dotyčný pilot bude vyřazen,“ zakončil hlas hlášení a rozhostilo se ticho. Poslední věta vyzněla trochu ironicky, jako by daná skutečnost hlasatele pobavila, a i Jonas se maličko pousmál, i když věděl, o jak závažnou věc se jedná. Vyřazení představovalo pro produktivního občana zásadní rozhodnutí — byl to strašlivý trest, který se uplatňoval jen v případě neomluvitelného pochybení…

Filmová verze příběhu není knižní předloze úplně věrná. Filmový Jonas je již dospělý, děj se maličko liší i  v některých detailech. Poselství příběhu ctí ale film věrně, přidanou hodnotou jsou výborné herecké výkony i vizuální podoba příběhu. 

Trailer k filmu: https://www.youtube.com/watch?v=mcIs5eJePLA

Knize uděluji 10 bodů z 10. Je určena primárně dětem a mládeži, ale dokáže zaujmout i dospělého čtenáře.

Žirafí krk - Judith Schalansky

Pro ty, kdo mají rádi typologie.

České vydání hledejte pod
touto podobou...sehnat se dá
už také v Levných knihách
za cca 50 Kč.

Kniha: Žirafí krk

Autor: Judith Schalansky

Nakladatelství: Paseka 2013

Překlad: Magdalena Stulcová

Počet stran: 220

Vzpomínáte ještě na své učitele? Na suchého matikáře, který uznává pouze logické a věcné argumenty, neměl smysl pro humor a neuznával výjimky? Na bohémskou výtvarkářku, humanistku, která se dětem nabízela nejen jako učitelka, ale také jako přítelkyně? Na přísného dějepisáře, který lpí na mrtvé historii a tvrdí, že kdo se jí nenaučí porozumět, neporozumí dnešku? A přitom zkouší převážně z dat historických událostí a jmen významných lidí…

Vychází to jaksi z povahy jejich předmětu, který si podle svého založení sami zvolili jako svou celoživotní náplň. August Comte ve své hierarchii věd klade na první stupeň matematiku. Dá se na ni bezvýhradně spolehnout. Je spolehlivá. Vše, co v ní bylo objeveno, stále platí. Matematik ctí pravidla, řád, logiku. Na ni se postupně nabalují další vědy, odhalující zákonitosti fungování světa: astronomie, fyzika, chemie a biologie. Vycházejí z ní. Obecné principy je třeba zkoumat pozorováním a experimenty, závěry těchto věd pak mohou být také všeobecně platné. A taková je Inge  Lohmarcková, profesorka biologie na výběrovém gymnáziu, kterému hrozí zánik z důvodu nedostatku studentů.

Originální německé vydání z r. 2011 

Během svého života odpozorovala platnost přírodních zákonitostí také pro lidskou společnost. Její vědecké přesvědčení je pevné, ovlivňuje také její přístup k lidem. Proto chápe šikanu jako projev přirozené selekce a hierarchizace skupiny, která potřebuje své oběti pro utvrzení „pocitu významu MY“, a neřeší ji ve své třídě. Proto považuje vysidlování neperspektivního kraje za zbabělost a slabost, vždyť život se udrží všude, i na poušti. Důsledkem je příliv „nových druhů, nezvaných hostů, ilegálních přistěhovalců“, kteří podobně jako psík mývalovitý, sibiřský všežravec, vysidluje jezevce a lišky z jejich vlastních nor, vyštve je z vlastních domovů, sousedy zamoří cizokrajnými nemocemi a sám se vesele množí a množí. Inge vlastně pro veškeré projevy lidského chování hledá paralelu v říši zvířat a porovnává je s přírodními zákony, které chápe přísně darwinisticky: jejím základním předpokladem se stává boj o přežití, v němž uspěje silnější. Blboun nejapný nebo koroun bezzubý vymřeli na svou krotkost a mírumilovnost. Inge neuznává své kolegy, učitele humanitních oborů. Kreativita, umění, ideologická mnohomluvnost, vše je zbytečné, ničím neopodstatněné, dočasně platné. Ostříhejme život o nedůležité a neužitečné momenty: „Jednoduché počty. Každý způsob chování vyžaduje vynaložení určitých výdajů na čas a energii. A výdaje se vyplatí pouze tehdy, jestliže očekávaný zisk převyšuje investici. Vždycky se jedná o efektivitu.“ (str. 87) 

V knize najdete spoustu pěkných
ilustrací, kterými knihu doplnila
sama autorka,

K tomuto utilitaristickému přesvědčení Inge vede spousta důkazů, které poskytuje příroda. Proč tedy školní autobus zajíždí do každé slepé uličky pro každičkého usmrkance? Proč se dnešní školství zaměřuje na děti s výukovými problémy a handicapy, když to brzdí nadané a nadějné studenty? Domýšlejte dál: k čemu jsou pro společnost užiteční lidé postižení, staří, neúspěšní? Alkoholici, slepci, Romové, imigranti…? Orel skalní klade dvě vejce, aby pak sledoval silnější mládě, jak se zbaví svého sourozence-konkurenta a byl rodiči živen sám. V přírodě vrozený a přirozený kainismus funguje. My lidé svým slabým a neperspektivním věnujeme možná více péče než těm slibným, myslí si Inge.  Jak zrůdných důsledků tento způsob vidění světa může dosahovat nám ale poměrně přeci nedávno ukázala  právě německá historie!

Inge svému darwinistickému přesvědčení totálně propadla a slučuje biologii se sociologií. A právě v tom je vědecky nedůsledná. Comte považuje za špičku věd čistou sociologii a mezi vědy neřadí obory, jejichž předmětem zkoumání je zkoumající sám, tedy např. psychologii. A Inge je nedílnou součástí všech sociálních skupin, kde kterým se vyjadřuje. Hodnotí-li přírodní zákonitosti, obhajuje sebe jakožto učitelku, mluví-li o principech dědičnosti, myslí především na svou dceru, přemítá-li o evoluci, hodnotí svůj vlastní život.

Tak jako žirafy natahují své dlouhé krky za nepřístupnou potravou, míří Inge k přeludu o vlastní dokonalosti, jakkoliv je tato představa sebe samé pomýlená. Je to jistý způsob alibismu, hledání opodstatnění pro jednání, jehož se Inge dopustila. Jisté pochybnosti však probleskávají i jejím vědomím. Možná že chyby, jichž se dopustila, byly fatální. Občas je jednodušší být jen „živočich“...

Při čtení si dejte pozor, abyste k Inge nepocítili falešné sympatie. Její socio-biologické glosy jsou zajímavé a neotřelé. Chtělo by se vám s Inge občas souhlasit. Vzpomeňte však na svého přírodopisáře. Nebo jiného krutovládce, který motivoval strachem a neznal slitování. Nebo třeba na Hitlera. Celé je to jaksi složitější. Na tom, co se může zdát samozřejmé a funkční, je možno najít spoustu defektů. Inge je silná, neohrožená, je ale také spokojená, šťastná?

Judith Shalansky
se narodila v roce
1980.

Pro mě osobně je knížka Judith Schalanské nesmírně zajímavým, zábavným i smutným varováním, že člověk není proměnná a život není rovnice. A každou takovou Inge dnes schválně naštvu: po obědě si dám dezert, přestože  budu sytá, zajdu si do galerie abstraktního umění, které se neřídí žádnými pravidly,  a večer řeknu svému muži, že ho mám ráda…

Pár vybraných citací:

Dnešní mládež (kapitola Stav zralosti):
…Ne, tyhle děti jí vskutku nepřipadají jako démanty na koruně evoluce. Vývoj, to je něco jiného než růst. To, že kvalitativní a kvantitativní změna probíhá v nejvyšší možné míře na sobě nezávisle, se tu demonstruje s děsivou působivostí. Není právě pěkný pohled na přírodu na váhavém prahu mezi dětstvím a dospělostí…

Mladší děti (kapitola Rozmanitost druhů):
…Ten věčný povyk. Sotva jim vypadnou mléčné zuby, začnou si otvírat pusu dokořán. Na krku se jim bimbají klíče, po kapsách pouzdra s mobilem a krabičky s rovnátkama…

A starší děti:
…Naproti tomu ti starší jsou jako živé mrtvoly. To jejich mladistvé šourání po chodbě. Ospalé oči. Ofiny těsně až nad kořen nosu. Anebo vyholené hlavy. Bojové účesy...Jsou to mladí dospělí, téměř schopní reprodukce, ale dosud nezralí, jako předčasně sklizené ovoce…

O dědičnosti (kapitola Embryogeneze):
…Každého muže porodí žena. Rozmnožování je samičí záležitost. Proč například muži mají také prsní bradavky? Ačkoli nemusejí kojit.. Protože embryogeneze vykonává nejdřív to, co je samičí. Chromozom ypsilon je tam jenom kvůli tomu, aby potlačil vývoj k samičímu pohlaví. Muži jsou vlastně ne-ženy…

O roubování (kapitola Umělý výběr):
…Zmutované potomstvo. Smíchání šťáv. Způsob šlechtění. Tento princip se s oblibou používá i ve škole. Posadí pitomce vedle ctižádostivého žáka a doufají, že ten chytrý bude mít pozitivní vliv na toho druhého. Jenomže hlavy těch chytřejších se na těch hloupějších trupech bohužel ne a ne ujmout…

Za mě kniha dostává 10 bodů z 10. Doporučuji hlavně učitelům:-)

V recenzi jsou uvedeny citace z českého vydání knihy a jsou použity obrázky z volně dostupných internetových zdrojů.