V originálu vyšlo v USA v roce 2014. |
Jandy Nelsonová – Dám ti slunce
Kniha: Dám ti slunce
Autor: Jandy Nelson
Nakladatelství: Coo Boo 2016
Překlad: Veronika Volhejnová
Počet stran: 360
Dám ti slunce…a sám budu skomírat ve studené temnotě a černým
uhlem čmárat obrázky toho, co by mohlo být…a není…Pocit téměř každé postavy, o
které vypráví Jandy Nelsonová ve své knize. Autorka mnoha superlativy opěvované
kniha Dám ti slunce bývá
přirovnávána k novodobému Greenovi v sukních. Proč?
Tyto děti si autorka vyfotila v pařížském Louvru v době, kdy pracovala na knize. "Noah a Jude!" pomyslela si, když je tehdy spatřila. |
Nelsonová přináší silná a naléhavá témata, každá
z postav prožívá své martyrium, uvržené na ni osudem a okolnostmi. Navíc
si s sebou nese stigma hříchu, kterého se dopustila na svých
nejbližších. Příběh střídavě vypráví
dvojčata Noah a Jude, dvě éterické bytosti s uměleckými sklony, propletené
do sebe už v matčině břiše jako jedno tělo. Spojeni telepatickým souzněním
myslí, jako dva elementy Jinu a Jangu. Kdo je ten černý? Z každých dvojčat je jedno anděl, jedno ďábel. (str. 46) Tak
zní moudro jejich babičky Sweetwinové, hodné čarodějnice, která sepsala celou
knihu svých moudrých rad a pouček. Tato bible
se stala nejcennějším dědictvím Jude, která s babičkou komunikuje i po
její smrti. Komu schází někdo důležitý, nebude vnímat tuto skutečnost jako nic
nepřirozeného nebo přehnaného. Dialogy se svými mrtvými jsou normální, běžné,
očistné. Jejich pravděpodobné reakce známe, předvídáme, přehráváme si je
v hlavě. Zpřítomňujeme si je ve své mysli vizuálně a tak nám poskytují
oporu i jen jako představa. Hovoříme s nimi, jako Jude se svou babičkou.
Zato mrtvá maminka s Jude komunikuje jinak: boří její dílo.
Jude chodí na uměleckou školu a nikdo tu nemá takovou smůlu.
Snad každá její socha popraská, každičký keramický výtvor v peci
praskne…Pomsta mrtvé matky? Jude nese na svých mladičkých ramenou tíhu viny,
která ji drtí, mění její bytostnou podstatu, uzavírá ji do kobky vykutané
hluboko pod zemi, po které radostně skotačí a jásají ti, kterým kdysi říkala
kamarádi. S Jude se stalo něco závažného a nejde jen o ztrátu maminky. Surfuje po vlnách velikých jako barák a
skočit dokáže odkudkoli. Má kůži, která jí padne, a kamarády a tátu a
sweetwineovský dar a žábry a ploutve krom normálních plic a nohou. Ona vyzařuje
světlo, já vyzařuji tmu. (str. 62) Tak to dříve skutečně bylo, Jude byla
energická, vitální, společenská, uvolněná, oblíbená. Tak ji viděl Noah, outsider
smiřující se se svou homosexuální orientací, trýzněný sebeobviňováním za
žárlivost na bezstarostnou a silnou sestru. „Dám ti slunce! A moře a kytky
k tomu, “ smlouvala s ním kdysi Jude, aby z něj vymámila kresbu
záhadného Angličana. Jejich dětská hra na šmelinu se vším, co stojí za to žít,
jakoby symbolicky nastínila zvrat, ke kterému mělo dojít po smrti milované
maminky. Té moudré. Vznešené a vzdělané. Vnímavé a empatické. Obě děti se
chtěly hřát na výsluní její přízně. Táta byl tehdy pro děti jen přízemním a naprosto stereotypním
prototypem klasického živitele rodiny. Ale máma….sdílela zájmy, touhy, sny
svých dětí. Zahřívala dušičky roztřesené pochybnostmi, nezkušeností a zmatkem
jako životadárná síla tak jasná a samozřejmá, veliká. Noah ji miloval, ve hře
na kdo by – kdyby však přesto vítězila
Jude: Když se jedno dvojče pořeže, druhé
krvácí. (str. 150) Zeptáte-li se kohokoliv z dvojčat, koho
z rodiny by jako jediného v smrtelném ohrožení zachránil, mají oba
jasno: Noah a Jude = Noahjude. A to i v době, kdy se jejich světy
vzdálily. Jude studuje na umělecké škole, uzavírá se do sebe ve své samotě,
zatímco Noah je prudce „normální“. Ze zakřiknutého podivína se skicákem pod
ramenem se najednou stává cool frajer, kterého nezapomenou pozvat na žádnou
významnou party. Image umělce, pár laciných karikatur místních teenage
celebrit, kladný vztah k alkoholu, to je snadná cesta k úspěchu u
ostatních. Ostatní ale nejsou my a Noah to své my hledá. Jude? Brian, jeho
spřízněná duše, duchovní dvojče, láska, o kterou přišel? Matka? Noahovo my není hmatatelné, a tak je lepší
utápět život v nicneříkající a neplodné aktivitě. Noahovi slunce svítí do
zátylku, to, které od Jude získal výměnou za portrét Angličana, jehož namaloval
coby vetřelec na umělecké škole, kam nebyl přijat. Svítí a pálí, sžírá,
zraňuje, protože je vykořeněný ze svého předurčení, postavený mimo kolej, ne a
ne se rozjet, uplatnit své nadání, svou přirozenost, neschopen zakořenit a
vstřebávat tu životadárnou sílu svého slunce. Není žádné. I o to prapůvodní
přišel ještě dávno předtím, než jeho život sám od sebe nešťastnou náhodou
vyhasnul. Noah cítí provinění ve vztahu k matce, té, která jej
bezvýhradně přijímala se vším všudy takového, jaký byl.
bezvýhradně přijímala se vším všudy takového, jaký byl.
Čím se Noah provinil vůči matce? A čím Jude vzhledem
k Noahovi? A matčino tajemství? Kdo je záhadný Angličan a jaké břímě nese
na svých bedrech on? Jaká shoda okolností propletla život dvojčat
s přežíváním nerudného umělce, sochaře Guillerma Garcii? A kde je sakra
Ralph? Kniha vám podá odpovědi i na otázky, které jste původně vůbec nekladli.
Ale zajímavé, a podle mě jaksi „nadgreenovské“ je hlavně to, jak se to děje.
Kniha nám plynule a soustavně dává značný prostor pro možnost rozehrát svou
vlastní fantazii, imaginaci a kreativitu. Vytváří příležitost malovat si v hlavě
obrázky, které jako fotomomentky dokumentují danou situaci. Zobrazovat,
zpřítomňovat si její aktéry. Sžívat se s nimi. Přímo z ní čiší
názorná obraznost, líčení situací přímo překypuje emocemi, které z děje
přímo přetékají a zaplavují vás jako silný dojem z melodie, obrazu, který
se vám kdy vepsal pod kůži. Každá
Nelsonové věta je výživná, plná, silná. Noah si své prožitky črtá do
miniportrétů, pojmenovává si je a my je v této zkratce máme šanci ve své
fantazii spoluutvářet: AUTOPORTRÉT:
Dvojčata – Noah kouká do zrcadla, Jude z něj. AUTOPORTRÉT: Piju tmu
z dlaní. AUTOPORTRÉT: Chlapec se řítí z okraje světa…. Jude se
zase radí s babiččinou biblí: Napiš
své hříchy na jablka, rostoucí dosud na stromě. Až spadnou, spadne s nimi
i tvé břímě....Když smůla ví, kdo jsi, staň se někým jiným…Chcete-li se usmířit
s členem rodiny, vyjděte do deště s miskou a počkejte, až se naplní,
a pak dešťovou vodu vypijte hned, jak zase vysvitne slunce... Symbolické
poselství těchto rad si vnášíme i do svých životů jako jakési všelidské
předporozumění světu, do kterého jsme byli vhozeni jako ryby do oceánu, aniž by
se nás kdo kdy ptal, zdali vůbec umíme plavat…Ale to se předpokládá, očekává se
to od nás tak, tak, jako my očekáváme od Slunce, že opět ráno vyjde nad obzor
zazářit nám na cestu životem, tíživým i slastným, temným i přenádherným
najednou. Tíha a lehkost. Vina a odpuštění. Láska a nenávist. Barevnost a šeď.
Život a smrt... Noah a Jude. Dva protipóly téhož, dva elementy stejné
prapodstaty, jedním slovem život.
Jandy Nelsonová. Koho toto jméno zaujalo, sežene v češtině také její další knihu Nebe je všude. |
Kniha je krásná. Úžasná. Podnětná. Doporučuji spíše něžnému
pohlaví jakéhokoliv věku. Získává ode mě 10 bodů z 10 za svou jedinečnost.
Stavím ji nad poslední texty J. Greena. Překvapila mě a nadchla a všem
novým„greenovkám“ budu říkat
„nelsonovky“.
V recenzi jsou použity fotky z volně dostupných internetových zdrojů a z oficiálních stránek autorky (http://jandynelson.com).
Žádné komentáře:
Okomentovat