Dialog s mrtvým otcem

Kniha: Dívka s pomeranči
Autor: Jostein Gaarder
Nakladatelství: Albatros 2003
Překlad: Jarka Vrbová
Počet stran: 158

Autor sám byl učitelem filosofie a literatury. Je autorem učebnic filosofie
 a literatury s tematikou smyslu lidské existence.

Vesmír a věčnost. Dvě nekonečna, která náš mozek nedokáže uchopit. Možná i proto si o nich vytváříme příběhy, snažíme se je zmapovat, probádat, poznat. Nějak si je polidštit, zpřítomnit. Jakoby to, co věda dokázala změřit, zvážit, probádat skrz naskrz a definovat, se dalo nějak ovládnout, využít ve svůj prospěch. Tak jsme udělali s přírodou. Teď se pokoušíme zkrotit vesmír. Ovládnout věčnost je výzva pro budoucnost…

Vesmír a věčnost. Dvě témata propojená v knize Josteina Gaardera v pomyslném dialogu mrtvého otce se synem. Zajímavý nápad: umírající otec sepíše dopis do budoucnosti, adresovaný svému synovi, kterého zná jenom jako batole. Co byste mu sami napsali? Co byste si přáli, aby o vás jednou věděl? A: dospívající chlapec obdrží poselství svého otce, kterého si téměř nepamatuje. Jaký asi byl? Jaký by byl, kdyby žil? Georg čte tátův příběh a přemýšlí. Dopis od otce jej k tomu od prvního listu vyzývá. Seznamuje jej se záhadnou dívkou s pomeranči, která mu kdysi uhranula. Jejich setkání bylo velmi zvláštní, tajemné a osudové. Otec nechává Georga tápat: Kdo je tato pomerančová víla, zakletá princezna, která si klade podmínky, za kterých smí být osvobozena ze zajetí samoty a odloučení? Jaké následky může mít porušení daného slibu? Jakoby porušení pravidel představovalo fatální zásah do rovnováhy samotné existence jako takové, misky vah se rozhoupaly tíhou tohoto provinění a nic na tom, že původní záměr byl dobrý… Pomeranče záhadné dívky jsou tak šťavnaté a barevné, jako radosti života, a Georgův otec směl coby mladý student několik z nich ochutnat. Rozkutálely se ale záhy jinam a s nimi štěstí jeho rodiny. A tak se otec Georga ptá: „Co by sis vybral, kdybys dostal tu možnost? Rozhodl by ses žít krátkou chvíli na Zemi a pak být od všeho po pár letech odtržen a nikdy nemít možnost se vrátit? Anebo bys s díky odmítl?“ (str. 134) Odpovědět se dá také tím, jak se rozhodneme žít. Žít, protože je třeba žít, nejen přežívat, to je odkaz umírajícího muže, kterému už života s každičkým výdechem ubývá.

Kniha vyhrála Zlatou stuhu za překlad 

Georg po tátovi zdědil touhu vzhlížet k nebi, přemítat o nekonečném vesmíru. Jeho bezbřehost a neuchopitelnost nás děsí, stejně tak se těžko vyrovnáváme s nepřítomností někoho blízkého, kdo se ztratil v nicotě. Umíme-li do představ o vesmíru vnést racionalitu, spatřit v jeho fungování řád, můžeme  tím alespoň částečně vnést klid do svých duší. Člověk je jen nepatrnou součástí nekonečného koloběhu vznikání a zániku. Ale – po greenovou řečeno - každé nekonečno se skládá z nekonečna menších nekonečen, a těmi je každý z nás. A bez nás by vznikla v nekonečnu nesmyslná mezera. Že něčemu nerozumíme, nemusí znamenat, že je to nesmyslné. Kdo přijme nekonečno jako fakt, dokáže se smířit se smrtelností.

Také záhada dívky s pomeranči má své rozuzlení, řešení však pozná jenom ten, kdo pátrá, člověk s očima otevřenýma, přístupný poznání i lásce. Georg se může rozhodnout sám, jak otci na jeho otázku odpoví. Vzkaz jsme ale dostali i my sami….

Pro mě je téma vzkazu od zesnulého otce velmi osobní a zajímavé. Text nese hluboké myšlenky a doporučuji jej přemýšlivcům, které z filosofických úvah nerozbolí mozek. Ti si z přečtení knihy odnesou příjemně melancholický prožitek a spoustu dojmů a náznaků, o kterých lze přemýšlet po svém. A taková už Gaarderova kniha je…filosofie oblečená do příběhu. Do mého vkusu se strefila. Uděluji 10 bodů z deseti.

Podle knihy byl natočen v roce 2009 v norsko-německé koprodukci film. 

Pár filosofických cvičení pro váš mozek…citáty J. Gaardera:

„Lidé by z toho šíleli, kdyby astronomové objevili novou planetu. Ale zastavit se v úžasu nad svou vlastní nedokážou.“

„Kdyby se všechno, co se přihodilo během historie vesmíru, obrazně napěchovalo do rozvrhu jednoho dne, Země by vznikla někdy pozdě odpoledne. Dinosauři by se objevili pár minut před půlnocí. A lidstvo by existovalo asi tak dvě vteřiny...“

„Kdyby byl náš mozek tak jednoduchý, že bychom mu mohli rozumět, byli bychom tak hloupí, že bychom mu stejně nerozuměli.“

„Snít o něčem nepravděpodobném má své jméno. Říká se tomu naděje.“

„Běháme po zemi jako postavy v nějaké pohádce. Souhlasně přikyvujeme a usmíváme se na sebe, jako bychom říkali: ,,Ahoj, tak my tady spolu žijeme! Jsme součástí stejné skutečnosti - nebo stejné pohádky....´´ Není to neuvěřitelné? Žijeme spolu na jedné planetě uprostřed vesmíru. Ale už brzy budeme ze své dráhy jako mávnutím proutku odstaveni. Abrakadabra - a jsme pryč.“

Neplánované, přesto chtěné rodičovství

Kniha: Patnáctka v tom                         Pod vlivem Jupiteru

Autor: Ros Asquithová                          Gary D. Schmidt
Nakladatelství: Albatros                       Fragment
Překlad: Kateřina Klabanová             Lucie Schurerová
Počet stran: 286                                       141

Čtrnáctiletá maminka Romana o otci svéhodítěte nic neví.
Byla totiž znásilněna. Syna vychovává v domově pro nezletilé
matky v Plané u Tachova. 

Vlastně mě nikdy nijak zvlášť nezajímalo, kolik dětí se ročně narodí dívkám mladším 18 let. Sama jsem kdysi přitom znala 16letou maminku, která své těhotenství až do 7. měsíce dokázala utajit. Prostě se předpokládalo, že jenom tloustne, a holka se rodičům bála svěřit tak dlouho, dokud to jen šlo mlčet. I jako učitelka jsem poznala dívku, která se matkou stala ještě na základní škole. První případ se odehrál v devadesátých letech, sexuální výchova se na školách odbývala výukovými videokazetami, rodiče se s dětmi o sexu mluvit styděli, večery byly dlouhé a sociální sítě neexistovaly. Druhý se stal v současnosti, kdy už otázky sexu nejsou žádné tabu a ve školních osnovách se tato témata objevují celkem brzy v porovnání s jinými (zejména nábožensky více založenými) státy. Nelze tedy tvrdit, že příčiny těhotenství nezletilých souvisí jen s úrovní osvěty. Narození dítěte nezletilé matce podle mě završuje vždycky nějaký příběh, který těžko vecpat do kolonek statistik.  Jako matka se děsím představy, že se stanu mladou babičku, nebo – lépe řečeno, že by má dcera současně s občanským průkazem vyfasovala také těhotenský průkaz… "Mé dceři by se to ale stát nemohlo, je chytrá, zodpovědná a spolehlivá,“ můžete si pomyslet. Ale stát se to může komukoliv.

Hrdinka knihy Patnáctka v tom taková ale byla také. Amy četla dobré knihy, poslouchala dobrou muziku, sama krásně zpívala, školu brala vážně, drzá byla jenom maličko. Jenomže se bláznivě zamilovala a její láska byla opětována! Jak úžasný pocit pro uzavřenou a osamělou Amarilys. Připadala si dříve naprosto neatraktivní, tlustá a nezajímavá. Zato Tom je skvělý, krásný, charismatický, chytrý…ale bude muset odcestovat se svými rodiči na dva roky do Japonska. A tak se mu Amy se rozhodla dát sama sebe jako dárek na rozloučenou. Že se jí pak zpozdila menstruace? To se dívkám stává, výkyvy hormonů…Vždyť se navíc chránili. Ale přesto se z Amy stala patnáctka v tom, jak název knihy napovídá. Co Amy prožívala v době rozluky s Tomem, jak se s těhotenstvím smiřovala, jak se k této skutečnosti postavili její rodiče, o tom na třech stech stránek pojednává hovorovou, vtipnou a současnou formou Ros Asquitová, kterou můžete znát také jako autorku Akt usoužené puberťačky nebo knihy Budu spisovatelkou. Kniha se čte sama, má příjemnou formu deníku. Příběh nás dokáže vtáhnout, zaujmout. Jsou to vlastně takové ty puberťácké kecy, jaké se teď do deníkových románů rády zapisují, téma těchto je však vážné a ožehavé.

Kniha Garyho D.Schmidta Pod vlivem Jupitera je malinko jiná. Do pěstounské rodiny Hurdových se přistěhoval Joseph, tajemný uzavřený chlapec s temnou minulostí. Prošel výchovným ústavem pro mladé delikventy, protože pod vlivem nějakých prášků zaútočil na svou učitelku. Pod tvrdou skořápkou se ale skrývá dobré jádro. To jen životní zkušenosti z Josepha udělaly problémového mladíčka, který se upnul k stejně staré Maddie, jediné bytosti, která jej brala takového, jaký je. Jejich láska byla čistá, ryzí, opravdová. A zrodil se z ní nový život, jenže ten se zcela minul se životem Josephovým. Joseph vůbec nedostal šanci za svou novou rodinu bojovat. Čtrnáctiletý táta však netoužil po ničem jiném než po setkání s malou Jupiter. Mohl se stát miliónkrát lepším otcem, než byl ten jeho. Rodina a sociální pracovníci ale rozhodli za něj, Madison i Jupiter. Josephův smutný příběh nám vypráví pravý syn Hurdových, kteří Josephovi alespoň dočasně poskytli nejen přístřešek, ale i podporu a přátelství.

Oběma knihám dávám 7 bodů z 10. Kladné za nápad, čtivost, schopnost upoutat mladého čtenáře, pro kterého je text určen. Je to lehké, nenáročné rychlé čtení, co však nejspíš brzy vyšumí jak příběh zaslechnutý jenom náhodou, hezký, ale cizí...  

Jaké to asi musí být, když děti mají děti…Osobně si myslím, že každý život má dostat příležitost se uskutečnit. A každé dítě by měly dostat šanci poznat své rodiče, pokud to příznivé podmínky dovolují. A taky by měly poznat příznivé podmínky, pokud to dovolují rodiče. Veselá a smutná knížka o předčasném rodičovství mě přiměly vyhledat si několik zajímavých údajů:

• Nejvíce mladistvých matek v Evropě evidují ve Velké Británii – v roce 2009 se počet těhotných nezletilých snížil a to na 38 000, z čehož sedmi tisícům dívek nebylo ještě ani 16 let; přes 50 % z nich své těhotenství legálně přerušilo

• V ČR je průměrný věk ženy při porodu 29,8 let. Počet nezletilých prvorodiček není nijak alarmující (např. v roce 2012 to bylo 712 dětí narozených mladistvým).

• Většinou mladistvé české maminky mají před svým 18. rokem života jen jedno dítě, v roce 2012 (podle šetření Českého statistického úřadu) mělo 53 dívek už druhé dítě a jedna nezletilá maminka stihla porodit svého třetího potomka.

• Od 16. roku věku lze zažádat o zplnoletnění z důvodu touhy uzavřít manželství a mateřství je důležitým důvodem, který soud zohlední. Přesto se pouhé 2,6 % dětí matek mezi 16-18 lety narodí do manželského svazku.

• Statistická ročenka města Prahy uvádí také 2 děti, narozené v roce 2011 matkám pod 14 let. Jedná se o věk, kdy je pohlavní styk zákonem definován jako nelegální.

Jedna z nejmladších matek v ČR porodila své první dítě v
osmé třídě.Její milý byl odsouzen k dvouleté podmínce za
nelegální styk. Na fotce je matce 17 let a čeká druhé dítě.

• Průměrný věk matek Pražanek je dokonce 32 let. Mezi 15 – 18 lety v Praze rodí cca 30 – 40 dívek. Kdyby měly ženy touhu rodit mladé v genech, dost dobře by se mohly spolu sejít matka s dcerou v porodnici. 

• Celkový počet potratů je v posledních letech cca 30 000-40 000, z čehož se asi tak 3 000 umělých potratů týká dospívajících.

• Nezletilá matka přebírá rodičovskou povinnost, může čerpat rodičovské sociální dávky, ale je omezena např. v zastupování svého potomka v soudních řízeních a ve správě jeho majetku, a to do dovršení věku 16. let.

Pro zpracování recenze jsem čerpala z informací v diplomové práci Bc. Lucie Pospíšilové Klimentové (file:///C:/Users/jt/Downloads/DPTX_2010_2_11210_0_314316_0_109198.pdf) a Bc. Barbory Kořínkové (http://docplayer.cz/1425984-Univerzita-pardubice-fakulta-filozoficka-doprovazeni-nezletilych-matek-s-detmi-ve-specializovanych-zarizenich-bc.html). Statistických údajů o počtech nezletilých matek na internetu nenajdete mnoho, autorky uvedených diplomových prací musely vynaložit velké úsilí o vyhledávání potřebných dat a já jsem si je celé ráda přečetla.

O osudech českých mladistvých maminek z domova dětí s oddělením pro mladé matky v Plané u Tachova si můžete přečíst např. zde: http://zena-in.cz/clanek/nezletile-matky-na-dospivani-neni-cas  či zde: http://zpravy.idnes.cz/nezletile-matky-bezi-ze-skoly-k-diteti-dh4-/domaci.aspx?c=A050429_205903_domaci_miz 

Heroin chic aneb o zvrhlém ideálu ženské krásy

Kniha vyšla v sérii dívčích románů
Cool Girl v roce 2010, v originálu 2008.

Kniha: Holky jako nitky
Autor: Jordi Sierra i Fabra
Nakladatelství: Albatros - CooBoo
Překlad: Daniela Šašková
Počet stran: 212

  Moje kamarádka knihovnice Liduška mě obohatila o nové prima sousloví: čtení do šířky. Jde o myšlenku, že jakákoliv četba, která nás nepřímo a nenápadně poučí, popřípadě motivuje k vyhledání nějaké zajímavé informace, je hodnotná, třebaže nedosahuje tolika literárních kvalit jako knihy jiné. A taková je i kniha ze série Cool Girl s názvem Holky jako nitky. Její španělský autor, mimochodem  ročník 1947, její podobu jistě přizpůsobil cílové čtenářské kategorii a záměru poukázat na problematiku zákeřného vlivu módy a médií na člověka. Kniha staví na ději, kterým proplouváme společně s hlavním hrdinou, mladým novinářem Jonem Boixem, zaměstnaným v seriózním časopise. Jon je typický klaďas, taktní, seriózní  a charakterní novinář, který se snaží pátrat po bývalé topmodelce Vanie, která před deseti lety záhadně zmizela. Vania kdysi s Afričankou Cyrille  a Američankou Jess tvořila nerozlučnou trojici kamarádek, spojovaly je společné touhy, zkušenosti i trápení. Každá dívka si prošla něčím jiným: Cyrille byla jako dítě obřezána, jako dvanáctiletá prodána obchodníku s velbloudy, přesto se po různých nesnázích dokázala dostat do Evropy, a dokonce prorazit ve světě módy; Jess pocházela ze silně nábožensky založené rodiny a zřejmě se z jejího vlivu a kontroly chtěla oprostit; Vania vyrůstala sama s matkou, a když o ni přišla, hledala v modelingu východisko, protože kromě chůvy neměla nikoho, o koho by se mohla opřít. Tyto tři dívky ale nespojovala pouze nespokojenost a touha po samostatnosti, svobodě a slávě.  Všechny tři tehdy totiž spatřovaly ideál krásy v extrémní vyhublosti, jíž modelky v devadesátých letech dosahovaly hladověním, ale také užíváním drog. Cyrille a Jess za slávu a úspěch zaplatily tu nejvyšší daň: Cyrille zemřela na předávkování drogami, Jess si vzala život poté, co zjistila, že je HIV pozitivní. A Vania prostě zmizela. Podaří-li se Jonovi zjistit cokoliv o ní, je už na samotném čtenáři…

Dílo tohoto muže čítá na 300 titulů a až 9 miliónů prodaných výtisků. V češtině
si od něj můžeme přečíst knihu Holky jako nitky a Franz Kafka a panenka
cestovatelka. Věnuje se různým žánrům pro  děti i dospělé a za
svůj život získal už mnoho literárních ocenění.

  Mé zamyšlení nad tím, jaké okolnosti v devadesátých letech ovlivnily představu o ideálu ženské krásy, zahrnuje vlastně také špetku sebehodnocení i mateřského nadhledu. Jako maminka malé slečny se hrozím představy, že by se mé dítě někdy mohlo nechat svést na cestu sebeklamu a zvrhlé manipulace. Panenky Barbie se svým vosím pasem a dlouhatánskýma nohama už dávno převálcovaly  macaté (přitom proporčně mnohem více se pravdě podobající) mrkací panny, se kterými jsem si hrávala já. Televizní pořady pro děti jsou plné barevných, anorekticky vyhlížejících krasavic a všechny tyto Winxky, Monsterky  a jiné příšerky masírují mozečky děvčátkům už pěkně odmala…Pečlivě vystylované celebritky dnešní doby jsou daným způsobem různě krásné, ale právě tímto zároveň také krásně stejné. Někdy se vzorem in/out vnímání světa i sebe samotných stávají samy maminky, fungující jako módní policie víc než jako matky. Jak citlivé a ovlivnitelné dívky během dospívání  mohou být jsem měla možnost sledovat kdysi i já ve svém bezprostředním okolí. Mé čtrnáctileté kamarádce na konkurzu modelek kdysi pochválili nádhernou tvář, ale kvůli menšímu vzrůstu a silnějším (podle mě normálním) stehnům ji stejně vyřadili. A toto u ní tehdy nejspíš nastartovalo vlnu nezdravého hubnutí, které vyústilo v dlouholeté problémy s anorexií.

Jak se vám líbí Isabelle Caro?

  V devadesátých letech, tedy v době největší slávy románové trojice Vanii, Cyrille a Jess, navíc západní společnost jaksi revoltovala proti konzumnímu způsobu života třeba také vědomým vzýváním ideálu hubenosti jako protikladu k nasycenosti, konformní plnosti společnosti, symbolizované silným, plným tělem. Tzv. „heroin chic“ tehdy proslavila hlavně Britka Kate Moss, nezdravě vypadající vyzáblina s kruhy pod očima, známá také svými drogovými úlety. Ještě dnes ve věku kolem 40 let prý váží přibližně 45 kg, což je pro srovnání při jejích 168 cm o 16 kg méně než u stejně vysoké krasavice Beyoncé. Jiné modelky však nezdravému životnímu stylu nebo přímo anorexii podlehly, známý je příklad modelky Isabelle Caro, která ve svých 28 letech zemřela v roce 2010. Mezi „nepřiznané“ anorektičky bulvár řadí také např. Angelinu Jolie, Keiru Kneightly nebo českou miss Elišku Bučkovou. Také případy úmrtí modelek ve spojení s užíváním drog zmiňují bulvární časopisy poměrně často. V roce 2014 například zemřela pětadvacetiletá modelka a dcera britského hudebníka Geldofa na předávkování heroinem. Byla matkou dvou dětí.

Kate Moss byla v 90. letech tváří 
značky Calvin Klein.

Toto všechno bych sem nejspíš nenapsala a nemohla své dceři říct, pokud bych si nepřečetla knihu jako tu o Wire Girls. Zajímala jsem se vždycky spíše o knížky než o módu a všechny výše uvedené podrobnosti o modelkách jsem nevěděla. Teď o nich vím a jsem ráda za to, že jsem poznala tyto nové informace. Jsem ráda, že existují knihy, které dětem zprostředkovávají dobrý pohled na věc, varují je nenápadně a podprahově skrze příběh. Příběhy jsou velmi důležité, protože jsou názorné, pochopitelné a uvěřitelné. Miliónkrát lepší než spousty rad a pouček, kterými děti zbytečně zahlcujeme.
Komu je to stále málo, může si třeba ještě pustit písničku Heroine Chic od kapely My Dying Bride...

Nehodnotím tuto knihu jako nějaký literární skvost, nýbrž pro její obsah. Její téma je důležité a forma je přístupná těm, kterým je poselství knihy nejvíc užitečné, tedy mladým slečnám. Získává ode mě 10 bodů z deseti. 

V recenzi jsou použity obrázky z běžně dostupných veřejných zdrojů a informace z internetových bulvárních periodik (http://www.blesk.cz ;http://revue.idnes.cz; http://ona.idnes.cz/).

Green pošesté...

 

Kniha: Will Grayson, Will Grayson

Autor: John Green, David Leviathan

Nakladatelství: Knižní klub, Yoli

Překlad: Veronika Volheinová

Počet stran: 280

Další podpultovka, kterou jsem jako VIP čtenář od naší knihovnice obdržela: Greenův Grayson.

Už z anotace je jasné, že se máme seznámit se dvěma různými Willy Graysony. Ten první je jasný už od prvních stran: typický greenovský introvertní intelektuál, vtipný, ale nesmělý, se zajímavými myšlenkovými pochody, a-priory sympatický. Jako vždy…Tato verze Greenova „younger-ega“ je obklopena několika málo dalšími bytostmi, z nichž tím nejvýraznějším je homosexuál Drobek. Představuji si ho jako takového obrovského Pavla Vítka  zamlada: velký, hlučný, veselý hromotluk, otevřený, silná osobnost bez ostychu. Sní nahlas o svých opálených idolech, a když mu nějaký vztah nevyjde, probulí noc jako láskou zklamaná patnáctka…Cítím potenciál tohoto tematického zaměření: homosexualita, problém smiřování se s ní, komplikace spojené s předsudky, pocit viny vůči rodičům s jejich očekáváními…Ale zatím nic… (Bohužel pro Greena nosím v paměti ještě stále velmi živý, barevný, tajemný a zajímavý obraz  Noaha od Jandy Nelsonové.)

I toto dílo vzbudilo ohlasy ve ve formě
 pinterestové tvořivosti...t.p.w.g,
Drobek a t.d.w.g. 

Dalším homosexuálem tohoto příběhu je druhý Grayson (t.d.w.g.), obhroublý, přidrzlý a přímočarý týpek, občas zbytečně tvrdý na svou mámu a jedinou pořádnou kamarádku, který každý den tajně roztává u chatu se svým milovaným Izákem. Část, ve které t.d.w.g. vystupuje,  čtenářské komentáře označují za temnou, depresivní. Nahromadil v sobě plno vzteku a zklamání, a proto je nedůvěřivý a tvrdý. Právě tyto – leviathanovské – mě ale bavily více, zdály se mi přirozenější, uvěřitelnější, více z reality. Kapitoly Johna  Greena se pro mě naopak stávají vzdálenějšími. Nemohu nalézt porozumění pro jednání jeho postav, postava Drobka se mi tříští v množství pro mě nesourodých podob, nedokážu se vžít do rozplizlé nerozhodnosti Willa prvního. Jistě v tom byl autorův záměr, to, co provokuje a dráždí, zároveň udržuje pozornost a napíná strunky emocí.  

Ale pořád čekám něco víc. Kde jsou ty greenovské zásadní otázky, sledující podstatu samotného smyslu života, přirozeně zasazené do dialogů postav nám blízkým a podobným? Kde jsou jakékoliv  neotřelé nápady citacemi posledních vět slavných lidí, hlubokomyslné pasáže převzaté z klasiků, teorémy, poznámky s vědeckými minivýklady? Zatím se to celé točí okolo způsobu, jakým žije americká mládež, se všemi těmi veselými rozhovory o lásce a kamarádství, párty +  high school problémy a nic na tom, že dialogy do úst postavám vkládá sám pan Green. Tok myšlenek jeho postav se neliší od způsobu uvažování Rory Gilmorové, Drobkovu kamarádku Jane si představuji jako kudrnatou Rachel z Přátel, tohle všechno známe už dávno, není to zlé, ale ani nijak výjimečně zábavné. Ne pro mě. Chci něco víc. …

Green a Leviathan: úsměv
číslo 1. Reklama na Signal
White.

Green umí se čtenářem pracovat, jeho texty jsou řemeslně velmi dobře zvládnuté, proto mu může leccos projít. Pro mě je to takový Viewegh po americku: forma občas převáží nad obsahem. U obou mám prostě občas pocit, že netuším, o co přesně  jim jde. Jako by kroužili kolem ústředního tématu, nahlíželi na něj ze všech možných stran, experimentovali s možnostmi, kam a za kým své hrdiny poslat. Není to jako proud myšlenek a zápletek, prýštící z přetlaku fantazie a invence, přirozený a čistý veletok názorů, metafor a dějů, které se samy derou na povrch. Takovýto román mi však připadá spíš jako dobře uskutečněný projekt na dané téma, splněná zakázka, nápad, který byl uskutečněn poté, co byl dobře promyšlen, připraven a naplánován. Co je tedy tou zakázkou, nápadem oblečeným do kanýrků líbivých slov? Staré dobré téma lásky a přátelství…Tak aktuální pro mladé a neklidné…tak ohrané pro starší a usedlé…

Proto si dovolím udělit tomuto bestselleru pouhé 4 body z 10. Dezert byl nejlepší: na knize mě nejvíce pobavil až samotný doslov zahrnující dialog obou spisovatelů, v němž jsou osvětleny okolnosti vzniku románu a shrnuty jeho základní myšlenky.

Co mě bavilo:

Dozvěděla jsem se něco málo o myšlenkovém experimentu Erwina Schrodingera, naštěstí (doufám !) nikdy nerealizovaném: zavřete kočku do neprůhledné krabice obsahující radioaktivní nuklid a nádobu s jedovatým plynem. Po hodině je z 50% pravděpodobné, že kočka žije, a naopak, že je na onom světě. Rovnice smysl dává, ale kočka nemůže být mrtvá i živá zároveň....Je třeba krabici otevřít a podívat se, jak se kočce daří....Rozhovor o kočce vedli spolu Will 1 a Jane, symbolizoval jejich postoj k sdílení citů: Will se nakonec rozhodl krabici otevřít a zjistit, jak se věci mají, přestože z poloviny hrozil neúspěch. (Hurá...) Já jej považuji za jediné důležité a originální téma této knihy, které mě více méně obohatilo o nový poznatek. 
Toto téma baví nejen mě. Zde několik ukázek z lidové tvořivosti:
 ...Jede Schrödinger a Einstein autem a srazí kočku. Einstein se chce jít podívat, jestli kočka přežila. Schrödinger ho zastaví se slovy "Neblázni, chceš ji zabít?"

..."Vánoce byly u Schrödingerů nejrozpačitější období roku. Pod stromečkem dlouho ležela hromada dárků, které se všichni báli otevřít."

... "Policajti zastaví auto a po kontrole povídají "Pane řidiči, víte, že vezete v krabici mrtvou kočku?", "Hmm, tak teď už to vím - Vám teda pěkně děkuju" povídá Schrödinger."


Toto -dle mého názoru- velmi nosné téma očekávání a strachu z neúspěchu, vztahu mezi existencí (jaký jsem) a identitou (jaký se jevím) je pro mě hodně zajímavé. Pointu textu bych na něm postavila, ale probleskává jím jen jako jeho okrajová součást. Škoda... 


V recenzi jsou použity fotky z volně dostupných internetových zdrojů.

Takového dědu chci taky!

Jonas Jonasson - Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel

Kniha: Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel

Autor: Jonas Jonasson

Nakladatelství: Panteon 2009

Překlad: Zbyněk Černík

Počet stran: 400

„To se Ti bude zaručeně líbit!“ slibovala mi moje kamarádka knihovnice, když mi zpod pultíku vytahovala knihu Jonase Jonassona Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel. Dlouhý název a dlouhý text. Kniha může typy jako jsem já odradit svým rozsahem: jak říkám já, svými 400 stranami připomíná spíše nástroj na vraždění křečků nežli něco, co by se při plném pracovním úvazku a dvou malých dětech zvládlo snadno přečíst. Děti vyžadují akci i ve dnech, kterým se říká prázdniny, pravda je však taková, že prázdnem tyto dny zrovna příliš neoplývají, naopak svými bezbřehými možnostmi vybízejí k činorodosti neslučitelné s příjemnou četbou. Uštědřit si sem tam pár chvil na pouhých pár stran, to je jako v horkém letním dni popíjet pomalinku pivo brčkem. Nějak se mi ale povedlo nejen knihu celkem rychle přečíst, ale také děti utahat až k odpolednímu spánku a tím pádem si zajistit možnost probrat se svými myšlenkami nad nápadem zvolit si za hrdinu románu stoletého dědu, který vylezl oknem a zmizel. A co mě tedy napadá?

   Kdyby byla dědičná schopnost nevědomky a náhodou potkat světově významnou osobu či nějak zasáhnout do běhu dějin, mohl by být hlavní hrdina knihy klidně otcem Forresta Gumpa, pokud by tedy nebyl jako mladík zbaven svého mužství a možnosti zplodit potomka. Alan Karlsson se během svého života dostal do mnoha absurdních a neuvěřitelných situací, aniž by o to sám usiloval. Náhoda jej uvedla coby učně do výrobny výbušnin, aby ze své znalosti a dovednosti sestrojit a použít trhavinu profitoval po celý svůj život, třebaže nedochodil ani základní školu. Alanovi se dostalo jiného vzdělání, škola života jej naučila zvládat zapeklité a zdánlivě předem prohrané bitvy, ať už v přímém nebo přeneseném slova smyslu. Po průšvihu v rodném Švédsku s kamarádem odcestoval do Španělska, válka neválka, politika nepolitika. Když mi dají najíst, napít, vyhodím jim do povětří několik mostů, mohl si myslet Alan. A komu tím prospějeme? Hlavně sami sobě, ne? Z chlapíka, kterému se náhodou Alan rozhodne zachránit život tím, že jej varuje před zaminovaným mostem, se vyklube generál Franco.  Ten zajistí Alanovi jisté výhody, a tak může Alan odcestovat dál. Do USA. A poznat se s prezidentem Trumanem. Do Číny. Setkat se tam s Čankajškem a jeho ženou. Utéct odtud přes Himaláje do Iránu. Ve vězení se tu seznámit s pastorem Fergussenem. Zachránit život Churchillovi a být čestně převezen zpět do Švédska. Být přemluven ruským fyzikem Popovem ke spolupráci s Berijou a velikým Stalinem. Stalina parádně rozčílit a nechat se deportovat do vladivostockého gulagu. Vypálit Vladivostok a utéct do Severní Koreje. Setkat se s Kim Ir-senem i samotným Mao Ce-tungem. Jak je možné probruslit na tenoučkém ledě velké politiky, ustát to a vlastně hlavně to všechno přežít? 

Znám jenom 2 osoby, které by se odvážily vzdorovat
velkému vůdci: Josef Švejk a Alan Jonasson. Alanův život
utvářel dějiny s lehkost a zábavně,jako by šlo o pouhou hru...

Alan se vždy řídil pouze heslem: ,,Je tak, jak je, a bude tak, jak bude.'' A s tím nelze než souhlasit. Žádná politika Alana nikdy nezajímala, rozhodoval se podle situace. Do povědomí mocných se zapsal jako člověk, který napomáhal při sestrojení atomové bomby – na vědeckém kongresu coby číšník jen tak mezi řečí pronesl větu, která nasměrovala americké vědce správnou cestou. Atomovka na Hirošimu a Nagassaki vlastně spadla díky Alanovi Karlssonovi. Na dějinné události můžeme nyní nahlédnout zcela jinak, než jak jsme o nich byli zvyklí uvažovat, očima účastníků děje: informace jsou podávány zasvěceně, poměrně podrobně, ale přitom jako bychom v hospodě  zrovna poslouchali štamgasty rozverně  klábosit o politice: „Vemte si například Britskou Indii, která se teď rozpadala. Hinduisti a muslimové samozřejmě nedokázali být zajedno, a uprostřed seděl se zkříženýma nohama ten zatracený Mahátmá Ghándí, a sotva byl s něčím nespokojený, přestal jíst.“ (Takto např. o poválečné situaci v Asii uvažuje Churchill, str. 187) Sám Alan o ničem příliš nehloubá, politika jej nebaví a nezajímá, možná právě proto dovede konverzovat s nejmocnějšími muži své doby jako se sobě rovnými, bez přetvářky, ostychu i beze strachu. „Kdo si myslíš, že jsi, ty kryso zasraná?“ křičel Stalin. „Myslíš si, že ty, reprezentant fašismu, odporného amerického kapitalismu, všeho na světě, čím Stalin z celého srdce pohrdá, že ty si přijedeš do Kremlu, do Kremlu, a budeš smlouvat se Stalinem, se Stalinem?“ Alan umí rozparádit Stalina k nepříčetnosti jen tím, že upřímně odpovídá na jeho otázky a suše poukazuje na Stalinovy konverzační nedostatky. „Proč všechno říkáš dvakrát?“ diví se Alan. Posléze poznamená, že během několika minut stihl být titulován psem i krysou zároveň, a nakonec Stalina uzemní otázkou: „Nechtěl by sis oholit ten knír?“ Co na srdci, to na jazyku. Alan není geniální, ale ani prostoduchý. Může si svobodně říkat, co chce, protože mu na ničem příliš nezáleží. A protože ví, na čem záleží těm druhým – na jeho znalosti sestrojení atomové bomby.

Alanův neuvěřitelný příběh nekončí, ani když se po návratu do Švédska dostává do domova důchodců. 2. května 2005, v den svých stých narozenin, začíná jeho nové dobrodružství. Nemá svůj současný život rád, omezují jej neustálá pravidla domova pro důchodce, příkazy, zákazy, přísná sestra Alice…Proto se rozhodne hodinu před oslavou, jen tak v bačkorách, utéct oknem kamkoliv. A toto rozhodnutí jej uvrhne do nového příběhu, v němž se stává majitelem záhadného kufru plného peněz a domnělým vrahem dvou gangsterů. Bravurně řeší všechny absurdní i nebezpečné situace, poznává prima lidi a užívá života podle svého hesla: „Je tak, jak je, a bude tak, jak bude.“ Nic pro něj není nemožné, vždy se najde řešení, jakkoliv bláznivé by se mohlo zdát.

Co je v Alanově životě absurdní? Všechno. Mile a vtipně absurdní...

Dva paralelní příběhy o jediném muži, který neměl nikdy ambice cokoliv ovlivnit či řídit, a přesto pohnul dějinami 20. století, se díky inteligentnímu Jonassonově humoru čtou samy. Spojením zdánlivě nesourodých elementů vyvolává pocit překvapení. Text je poutavý, situační komika těží z nadsázky, kterou autor dosazuje účastníky děje do absurdních situací, aby v nich svým přirozeným způsobem fungovali. A ono to jde, tak trochu po švejkovsku, ale v každém případně mile a zábavně. Sám autor mezi své oblíbené spisovatele řadí právě Jaroslava Haška. Pro českého čtenáře může být milé zjištění, že se Jonasson právě Švejkem inspiroval. „Rozhodně mě ovlivnil Švejk. Když na něj přijde, nemůžete jistě říct, jestli to byl nejhloupější člověk první světové války, nebo jestli byl jediný, kdo rozuměl, o co tehdy šlo. To samé se dá říct o Allanovi,“ podotýká Jonasson v rozhovoru s redaktorem nakladatelství Panteon. (http://www.novinky.cz/kultura/279172-svedsky-spisovatel-jonas-jonasson-ovlivnil-me-svejk.html)

Natočení filmu na sebe nenechalo čekat 

dlouho - v roce 2013 byl uveden ve švédské

produkci s Robertem Gustafssonem

v hlavní roli.

Nechte tedy křečka žít a přijměte Jonassonovu výzvu utéct oknem zavedeného stereotypu a zmizet aspoň na pár chvil ve světě milého, družného stoletého  pohodáře Alana Karlssona.Kniha ode mě dostává 10 bodů z 10.