Jonas Jonasson - Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel
Kniha: Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel
Autor: Jonas Jonasson
Nakladatelství: Panteon 2009
Překlad: Zbyněk Černík
Počet stran: 400
„To se Ti bude zaručeně líbit!“ slibovala mi moje kamarádka
knihovnice, když mi zpod pultíku vytahovala knihu Jonase Jonassona Stoletý
stařík, který vylezl z okna a zmizel. Dlouhý název a dlouhý text. Kniha
může typy jako jsem já odradit svým rozsahem: jak říkám já, svými 400 stranami
připomíná spíše nástroj na vraždění křečků nežli něco, co by se při plném
pracovním úvazku a dvou malých dětech zvládlo snadno přečíst. Děti vyžadují
akci i ve dnech, kterým se říká prázdniny, pravda je však taková, že prázdnem tyto
dny zrovna příliš neoplývají, naopak svými bezbřehými možnostmi vybízejí k
činorodosti neslučitelné s příjemnou četbou. Uštědřit si sem tam pár chvil
na pouhých pár stran, to je jako v horkém letním dni popíjet pomalinku pivo
brčkem. Nějak se mi ale povedlo nejen knihu celkem rychle přečíst, ale také
děti utahat až k odpolednímu spánku a tím pádem si zajistit možnost
probrat se svými myšlenkami nad nápadem zvolit si za hrdinu románu stoletého
dědu, který vylezl oknem a zmizel. A co mě tedy napadá?
Kdyby byla dědičná schopnost nevědomky a
náhodou potkat světově významnou osobu či nějak zasáhnout do běhu dějin, mohl
by být hlavní hrdina knihy klidně otcem Forresta Gumpa, pokud by tedy nebyl
jako mladík zbaven svého mužství a možnosti zplodit potomka. Alan Karlsson se
během svého života dostal do mnoha absurdních a neuvěřitelných situací, aniž by
o to sám usiloval. Náhoda jej uvedla coby učně do výrobny výbušnin, aby ze své
znalosti a dovednosti sestrojit a použít trhavinu profitoval po celý svůj
život, třebaže nedochodil ani základní školu. Alanovi se dostalo jiného
vzdělání, škola života jej naučila zvládat zapeklité a zdánlivě předem prohrané
bitvy, ať už v přímém nebo přeneseném slova smyslu. Po průšvihu
v rodném Švédsku s kamarádem odcestoval do Španělska, válka neválka,
politika nepolitika. Když mi dají najíst, napít, vyhodím jim do povětří několik
mostů, mohl si myslet Alan. A komu tím prospějeme? Hlavně sami sobě, ne? Z
chlapíka, kterému se náhodou Alan rozhodne zachránit život tím, že jej varuje
před zaminovaným mostem, se vyklube generál Franco. Ten zajistí Alanovi jisté výhody, a tak může
Alan odcestovat dál. Do USA. A poznat se s prezidentem Trumanem. Do Číny.
Setkat se tam s Čankajškem a jeho ženou. Utéct odtud přes Himaláje do
Iránu. Ve vězení se tu seznámit s pastorem Fergussenem. Zachránit život
Churchillovi a být čestně převezen zpět do Švédska. Být přemluven ruským
fyzikem Popovem ke spolupráci s Berijou a velikým Stalinem. Stalina
parádně rozčílit a nechat se deportovat do vladivostockého gulagu. Vypálit
Vladivostok a utéct do Severní Koreje. Setkat se s Kim Ir-senem i samotným
Mao Ce-tungem. Jak je možné probruslit na tenoučkém ledě velké politiky, ustát
to a vlastně hlavně to všechno přežít?
Znám jenom 2 osoby, které by se odvážily vzdorovat velkému vůdci: Josef Švejk a Alan Jonasson. Alanův život utvářel dějiny s lehkost a zábavně,jako by šlo o pouhou hru... |
Alan se vždy řídil pouze heslem: ,,Je tak, jak je, a bude tak, jak bude.'' A s tím nelze než souhlasit. Žádná politika Alana nikdy nezajímala,
rozhodoval se podle situace. Do povědomí mocných se zapsal jako člověk, který
napomáhal při sestrojení atomové bomby – na vědeckém kongresu coby číšník jen
tak mezi řečí pronesl větu, která nasměrovala americké vědce správnou cestou.
Atomovka na Hirošimu a Nagassaki vlastně spadla díky Alanovi Karlssonovi. Na
dějinné události můžeme nyní nahlédnout zcela jinak, než jak jsme o nich byli
zvyklí uvažovat, očima účastníků děje: informace jsou podávány zasvěceně,
poměrně podrobně, ale přitom jako bychom v hospodě zrovna poslouchali štamgasty rozverně klábosit o politice: „Vemte si například
Britskou Indii, která se teď rozpadala. Hinduisti a muslimové samozřejmě
nedokázali být zajedno, a uprostřed seděl se zkříženýma nohama ten zatracený
Mahátmá Ghándí, a sotva byl s něčím nespokojený, přestal jíst.“ (Takto
např. o poválečné situaci v Asii uvažuje Churchill, str. 187) Sám Alan o
ničem příliš nehloubá, politika jej nebaví a nezajímá, možná právě proto dovede
konverzovat s nejmocnějšími muži své doby jako se sobě rovnými, bez
přetvářky, ostychu i beze strachu. „Kdo si myslíš, že jsi, ty kryso zasraná?“
křičel Stalin. „Myslíš si, že ty, reprezentant fašismu, odporného amerického
kapitalismu, všeho na světě, čím Stalin z celého srdce pohrdá, že ty si přijedeš do Kremlu, do Kremlu, a budeš smlouvat se Stalinem,
se Stalinem?“ Alan umí rozparádit
Stalina k nepříčetnosti jen tím, že upřímně odpovídá na jeho otázky a suše
poukazuje na Stalinovy konverzační nedostatky. „Proč všechno říkáš dvakrát?“
diví se Alan. Posléze poznamená, že během několika minut stihl být titulován
psem i krysou zároveň, a nakonec Stalina uzemní otázkou: „Nechtěl by sis oholit
ten knír?“ Co na srdci, to na jazyku. Alan není geniální, ale ani prostoduchý.
Může si svobodně říkat, co chce, protože mu na ničem příliš nezáleží. A protože
ví, na čem záleží těm druhým – na jeho znalosti sestrojení atomové bomby.
Alanův neuvěřitelný příběh nekončí, ani když se po návratu
do Švédska dostává do domova důchodců. 2. května 2005, v den svých stých
narozenin, začíná jeho nové dobrodružství. Nemá svůj současný život rád,
omezují jej neustálá pravidla domova pro důchodce, příkazy, zákazy, přísná
sestra Alice…Proto se rozhodne hodinu před oslavou, jen tak v bačkorách, utéct
oknem kamkoliv. A toto rozhodnutí jej uvrhne do nového příběhu, v němž se
stává majitelem záhadného kufru plného peněz a domnělým vrahem dvou gangsterů. Bravurně
řeší všechny absurdní i nebezpečné situace, poznává prima lidi a užívá života
podle svého hesla: „Je tak, jak je, a bude tak, jak bude.“ Nic pro něj
není nemožné, vždy se najde řešení, jakkoliv bláznivé by se mohlo zdát.
Co je v Alanově životě absurdní? Všechno. Mile a vtipně absurdní... |
Dva paralelní příběhy o jediném muži, který neměl nikdy
ambice cokoliv ovlivnit či řídit, a přesto pohnul dějinami 20. století, se díky
inteligentnímu Jonassonově humoru čtou samy. Spojením zdánlivě nesourodých
elementů vyvolává pocit překvapení. Text je poutavý, situační komika těží
z nadsázky, kterou autor dosazuje účastníky děje do absurdních situací,
aby v nich svým přirozeným způsobem fungovali. A ono to jde, tak trochu po
švejkovsku, ale v každém případně mile a zábavně. Sám autor mezi své
oblíbené spisovatele řadí právě Jaroslava Haška. Pro českého čtenáře může být
milé zjištění, že se Jonasson právě Švejkem inspiroval. „Rozhodně
mě ovlivnil Švejk. Když na něj přijde, nemůžete jistě říct, jestli to byl
nejhloupější člověk první světové války, nebo jestli byl jediný, kdo rozuměl, o
co tehdy šlo. To samé se dá říct o Allanovi,“ podotýká Jonasson
v rozhovoru s redaktorem nakladatelství Panteon. (http://www.novinky.cz/kultura/279172-svedsky-spisovatel-jonas-jonasson-ovlivnil-me-svejk.html)
Natočení filmu na sebe nenechalo čekat
dlouho - v roce 2013 byl uveden ve švédské
produkci s Robertem Gustafssonem
v hlavní roli.
|
Nechte tedy křečka žít a přijměte Jonassonovu výzvu utéct
oknem zavedeného stereotypu a zmizet aspoň na pár chvil ve světě milého,
družného stoletého pohodáře Alana
Karlssona.Kniha ode mě dostává 10 bodů z 10.
Žádné komentáře:
Okomentovat