Literární Vánoce s R. Fulghumem

Kniha vyšla  v originálu
i v českém překladu r.2011.

Kniha: Drž mě pevně, miluj mě zlehka
Autor: Robert Fulghum
Nakladatelství: Argo 2011
Překlad: Jiří Hrubý, Lenka Fárová
Počet stran: 272

Taková letní nadílka pro literární fajnšmekry: Robert Fulghum opět v ČR! Santaclausovsky milá, sympatická tvář se na nás nyní denně usmívá z internetových i televizních kulturních relací a mně tedy nedá než zavzpomínat na dojmy z jeho krásné, myšlenkově i vizuálně opravdu nádherné knihy o lásce a tanci.

Všechno, co opravdu potřebuji znát, jsem se naučil v mateřské školce. A všechno, co jsem lidem o tom chtěl sdělit, se vešlo na 190 stran. Folkový zpěvák, pastor, kovboj, barman, malíř, kytarista, otec čtyř dětí a cestovatel tvrdí, že svůj život postavil na několika větách, které si v předškolním věku vštípil do paměti. Pokud si jeho fejetony přečtete, zjistíte, že je to možné. Fulghum je mistrem zkratky, podle hesla „Stručně, jasně a výstižně!“ dokáže vtisknout základní životní moudrost do krátkého fejetonu tak názorně, že si po pouhé minutě čtení skutečně řeknete : „No jo!“

R.Fulgum s ilustrátorkou knihy, Willow Bader.

Jak  si asi takový spisovatel poradí s delší prózou? O čem jsou tedy jeho příběhy ze seattleské tančírny Century? Fulghum oblékl slova radost ze života, tanec a láska do věty Drž mě pevně, miluj mě zlehka, aby nabídnul čtenáři jednu z cest, jak naplnit své srdce štěstím. Fulghum nám chce ukázat, že je to možné, a taky snadné, stačí jen projít dveřmi, o kterých jsme se domnívali, že jsou zamčené, ale třeba jsme je nikdy ani nezkoušeli otevřít. Vstoupit do nich Fulghum nechá právníka Arista Joyce, který svým nudným, stereotypním a osamělým životem prokráčel až k momentu, kdy už víte, že nemůžete dál. Aristo se rozhodl zúročit své zkušenosti a schopnosti a spojit je s oborem, který jej baví a zajímá. Coby právní odborník v oblasti umění tak jednou vzal za kliku tančírny Century, která mu měla otevřít oči, mysl i srdce. Tento mikrosvět plný nejrůznějších individuí a dojemných i bizarních příběhů, jakoby žil sám svým životem. Jeho nálada, atmosféra se vpíjí do těl i duší personálu i návštěvníků, mění jejich pohled na svět i na sebe samé. Nejenom Arista Century vyzve k tanci, třebaže si původně sám sebe coby tangového tanečníka netroufal ani představit. Aristo nabídku přijímá: zavře oči, zastaví myšlenky, nechá hudbu prostoupit svou duší a vkročí na taneční parket, a zároveň také do života, který už nemá být jen pouhým přežíváním. Century je jako kouzlo dobré víly, ze stárnoucích šedých myšek vyčaruje elegantní sebevědomé dámy, nerozhodné popostrčí blíže k jejich štěstí, zklamaným a osamělým vyléčí rány na duši. Slepá tanečnice Dulcii Maria nás má naučit otevřít své smysly světu, tetovaná věštkyně Tanya nám pomůže pojmenovat a  vyslovit nahlas přání, která jsme si pod nánosem nejistoty a obav uschovali na potom. Novinářka Marisol nám i sobě domlouvá: „Už nepřemýšlej, poslouchej a tancuj!“

Willow Bader tvoří své obrazy technikou enkaustiky, pracuje z roztaveným voskem. Reprodukce děl formou ilustrací je báječná, jak asi musí vypadat originální obrazy...Ta neostrost, barevnost, dynamika...Skvěle doplňuje skvělý text. 

Tuto fotku jsem prostě musela přidat. Sálá z ní obrovská energie,
vyzařuje upřímnou radost ze života, aktivity a sounáležitosti.

Po dočtení knihy je vám dobře. Milé a laskavé vyznění příběhů s dobrým koncem vás pohladí, povzbudí a možná i promění. Kniha se čte sama - hovorové dialogy, veselé minipříběhy, životní moudra zapsaná do hesel, nelze opomenout líbivé rozmlžené tanec zobrazující ilustrace…Všechno je tak milé, poetické a přitom tak samozřejmé a prosté. Tango je živočišné, živelné, ale i jemné krásné a romantické zároveň. Tango není jen tanec, je to touha, symbolický výraz lásky, návod na život: „Je to o opravdovým životě, popsaným slovníkem opravdovýho života. Základním příběhem v tangu je stará dobrá pravda: láska je pěkná mizérie…Ale jak si tu mizérii vychutnáváme – ta bolest je prostě hrozně slastná.“ (str. 171) Fulghum chce jednoduše říct: Century je život, tango je láska; nebojte se vkročit na parket a začněte tancovat!

Knize dávám jistých 10 bodů z deseti a skládám obrovskou virtuální poklonu ilustrátorce Willow Baderové.

V recenzi jsou použity obrázky z volně dostupných zdrojů. O W. Bader lze najít dost také na Pinterestu. Je vidět, že hudba je jejím velkým zdrojem tvůrčí inspirace.

Nebe je všude a začíná u tvých nohou.

Kniha: Nebe je všude
Autor: Jandy Nelson
Nakladatelství: CooBoo 2015
Překlad: Markéta Volheinová
Počet stran: 320

Zakládám fanklub Jandy Nelsonové! Proč? Její texty se mnou dokážou zalomcovat, vkrást se do vědomí i podvědomí a dokonale opanovat prostor takto nekale získaný…Zápletka jejích příběhů přitom není to stěžejní, jde o věty, kterými své postavy vybavila, kterými vymezila jejich životní prostor, které jsou TAK nabité emocemi, že by se daly ždímat… a z knihy by vás potřísnil pramínek čirého žalu, či láskyplné radosti. Přečetla jsem spousty knih, ale tohle se mnou dokáže jen Jandy Nelson. Asi jsme na stejném vlnovém rozsahu a  možná jsou její témata náhodou také dost i mými. Zajímá mě jako osobnost stojící za těmi fabulemi, kterým tolik rozumím…

Nebe je všude je text temný, žaluplný na jedné straně, romanticky líbezný na straně druhé.  Zakládá na kontrastu mezi ochromující nadvládou bezmoci a žalu nad ztrátou milované bytosti, která se současně mísí a prolíná s životadárnou  silou osudové lásky. Hlavní hrdinka Lennie přišla o milovanou sestru Bailey. Vedle ní se cítila jako nicotný poník vedle  závodního koně, který táhl ostatní, prorážel jim cestu vpřed a přitom ještě zářil a žhnul…Každý miloval Bailey a Lennie její absence připadá nelogická, absurdní. Zalézá do šatní skříně, nasává vůni mrtvé sestry z jejích šatů a uzavírá se do temnoty svého žalu, přestože jí intuice napovídá, jak a kudy dál. Je tady přeci hudba, milující babička, svérázný strýc Velikán. A představa matky, kterou nikdy nepoznala. Snít o ní je jako budovat nové světy - jenže ty tvořily vždycky s Bailey pospolu…Lennie jako by neměla šanci smýt ze sebe černotu všudypřítomného zmaru. Až jí jednou pod okénkem zaburácí plný, živý zvuk Joeovy trumpety, který tak harmonicky doprovází melancholické znění jejího klarinetu. Tato fascinující bytost je symbolem života samého. Kamkoliv vstoupí, růže rozkvétají a omamně zavoní, jeho přítomnost zaplní každičký prostor, jeho energie prostoupí podstatou každého vnímavého tvora tak, jako zvuk jeho nástroje přehluší nudnou, či přímo trýznivou melodii přítomnosti. Tak Joe působí i na Lennie, jako životadárný elixír, lék na její hluboké rány. Ale je tu také někdo další, Bailyin snoubenec  Toby, který se Lennie tolik podobá, tolik ji zná,  s ním je sdílení žalu snesitelnější, s ním  Bailey žije dál alespoň ve vzpomínkách…Kdo s koho? „Nebe je všude. A začíná u Tvých nohou.“ Tak Lennie poučil strýc Velikán, když jako malá zakopla při pohledu vzhůru k výšinám.  Hledání dobra není složité, pokud jsme mu přístupní.

Kniha Nebe je všude nemá prudký děj, točí se kolem jediného ústředního tématu a jednotlivé kapitoly jsou vlastně variacemi na zadání: schopnost vyrovnat se se ztrátou nejbližšího člověka. To bývá knize zazlíváno – ono opakování tisíckrát vyřčeného, nekonečné přebírání se v popelu mrtvého. Ale tak to být musí! Když někomu někdo umře, je to navždy. Každý den znova a pokaždé jinak.  Do nekonečna. Tisíckrát za minutu vás to zasáhne. Silně a intenzivně, až se vám z toho podlomí kolena. Padnete k zemi a vzhlížíte k nebi v očekávání, že se otevřou nebeské brány a váš milovaný zesnulý vám zašle vzkaz jako útěchu, příslib opětovného setkání.

 Hudba je pro mě nosné téma. Já intelektuál mám pro čiré estéty porozumění, jakoby vyjadřovali totéž, jenom jinou formou. Můj osobní prostor opustil kdysi právě „trumpetista“. Člověk, který zaplňoval místnosti. Když vstoupil, všichni věděli, že už se může začít. Člověk, který sálal dobro, optimismus a činorodost. Jak přívětivě nakažlivý životní styl!…A jak prázdno bez tohoto  životadárného elementu…Muzikant, který silným, plným zvukem vyjádřil víc, než bych sama dokázala stovkami slov, vět a souvětí. To oni umí, naladit a nechat nás se nést příjemnou zvukovou vlnou dál a dál a dál…Občas se zdá, jako by nás tito lidé jenom postrčili a vypustili do oběhu. Třeba se chytneme a na další cestu směrem DÁL už spustíme vlastní motory. Tak jako Lennie, té se to podařilo. A mně také…

Knize dávám 10 bodů z 10 a doporučuji ji citlivým a přemýšlivým čtenářům, také pak těm, kteří obdivují variabilitu a pestrost forem, které lze propůjčit něčemu tak beztvarému a abstraktnímu jako je emoce. Zde několik příkladů – z Lenieiných vzkazů, které zanechávala kdykoliv kdykoliv pro kohokoliv...

O ztrátě Bailey:

Žal je dům, kde židle zapomněly, jak nás podepřít. Zrcadla, jak nás odrážet. Zdi, jak nás obklopit. Žal je dům, který mizí, kdykoliv někdo zaklepe na dveře nebo zazvoní. Dům, který vyletí do povětří s nejmenším závanem, který se ukryje hluboko do země, zatímco všichni spí. Žal je dům, kde mladší sestra zestárne víc než starší, kde dveřmi nelze projít dovnitř ani ven... (z papíru ukrytého pod kamenem v bábinčině zahradě)

O Tobym:

Když jsem s ním, je někdo se mnou v mém domě žalu. Někdo, kdo zná jeho architekturu stejně jako já, kdo může procházet z jednoho teskného pokoje do druhého, takže celá ta obrovitá stavba z větru a prázdnoty není tak strašná, tak osamělá jako předtím… (napsáno na větev stromu za Cloverskou střední)

O Joeovi:

Když Joe hraje na trubku, padám ze židle na kolena. Když hraje, všechny květiny mění barvu a roky a desetiletí a staletí deště se lijí zpátky. Do nebe.(nalezeno na stěně záchoda zkušebny na Cloverské střední)

A dál už si udělejte představu sami.!

Warner Bros zakoupili práva na obě knihy Nelsonové, které vyšly v češtině:
Nebe je všude, Dám ti slunce.

Stalkerka vs hypnotizérka

Kniha: Zamilovaná hypnotizérka
Autor: Liane Moriarty
Nakladatelství: Ikar 2016
Překlad: Šárka Kadlecová
Počet stran: 424

 

Kdysi mi brácha vyprávěl, jak si prověřuje na sociálních sítích své zákazníky, se kterými coby obchodní zástupce jedná. Pokouší se získat informace o jejich rodině a zájmech, aby snáze našel témata pro přátelskou konverzaci a naklonil si klienty na svou stranu. Přišlo mi to chytré, ale jaksi nepatřičné, neupřímné, podlé…Od té doby si hlídám vlastní profil na sociálních sítích, nemám tajnosti, které bych nerada sdělovala světu, ale mé soukromí je pro mě důležité, tím spíš, že do něj spadají také mí blízcí, o kterých nemám právo prozrazovat víc, než sami chtějí. Stalkovat ve veřejných profilech ale není všeobecně chápáno jako nějaké zlo, naopak, sám uživatel sociálních sítí je zodpovědný za to, jak si informace o sobě samém pohlídá.  K dnešnímu způsobu komunikace s druhými to už jaksi patří…Stalker je tak trochu každý zvědavec, který slídí po zajímavostech ze života jiných.

Výsledky výzkumu v USA

Za stalkera v pravém slova smyslu je však považován takový člověk, který svým pronásledováním svou oběť tyranizuje, obtěžuje, vzbuzuje v ní strach. Je to patologická posedlost, psychologická hra, která vykazuje znaky závislostního jednání. Od roku 2010 je stalking  považován za trestný čin také v ČR. Stalker svou oběť stopuje, kontaktuje telefonicky i písemně, tajně vstupuje do jejího bytu, zanechává po sobě stopy…V Česku se prý s takovým chováním setkala každá čtvrtá žena, stalking se však nevyhýbá ani mužům (podle výzkumu agentury Commservis z roku 2011). Dopouští se jej nejčastěji bývalí partneři, zhrzení milenci či odmítaní nápadníci.

Stalking musí být strašný. Zřejmě i proto, že stalkeři své důvody pro toto jednání považují za strašlivě závažné. Australská spisovatelka Liane Moriarty se nad tímto problémem zamyslela ve své knize Zamilovaná hypnotizérka. V ní nám představila typickou kladnou a sympatickou postavu duchovně založené, samostatné, naprosto pozitivní a vstřícné hypnoterapeutky Ellen, která svou práci bere vážně a  která svou profesi chápe jako naplnění své přirozené potřeby pomáhat. Jakmile se začneme dozvídat podrobnosti  o jejím rozvíjejícím se vztahu s vdovcem Patrickem, tušíme, že do hry vstupují dvě nová témata: Patrickův vztah k zesnulé ženě a Patrickova stalkerka Saskia. Ellen bude nucena prověřit svůj nový (a zároveň první vážný) vztah, navázat vztah s Patrickovým malým synem a stát se mu matkou, získat důvěru Patrickovy rodiny. Ellen trápí spousta pochybností o tom, jaký Patrick doopravdy je a zda se už vyrovnal se smrtí své ženy. Existence neodbytné Saskie ji nepříjemně znepokojuje, zdá se totiž, že se jedná o inteligentní a za normálních okolností příjemnou ženu. Patrick s ní žil nějakou dobu po smrti své ženy a ona se mu stala oddanou partnerkou a pečlivou opatrovatelkou malého Jacka. Co mohlo její obsesi vyvolat? Něco, co spustil sám Patrik? Dá se její pronásledování považovat za projev pomsty za rozchod, nebo je to jenom opakovaný zoufalý impulsivní pokus dořešit něco neukončeného, neuzavřeného? Ellen by se útoků této nevyzpytatelné ženy měla nejvíc obávat, díky své empatii se však umí do Saskie vcítit, umí ji pochopit a snad jí dokáže také pomoci. Liane Moriarty vám o tom povypráví svým žensky citlivým, vlídným stylem, rozebere mezilidské vztahy a situace do nejmenších detailů, aby vám poskytla nový úhel pohledu a poznání, že nic není tak jednoduše jednoznačné, jak by se mohlo zdát. Sama Moriarty na svých stránkách popisuje svou tvůrčí inspiraci takto: „Před mnoha lety jsem si vyšla s mužem, který byl stále pronásledován svou ex-přítelkyní. Když o stalkingu přemýšlíme, vybavíme si nejspíše hrozivě vypadajícího vlasatého muže, číhajícího někde v suterénu…Jak se ale může normálně vyhlížející žena s úspěšnou kariérou chovat tímto neobyčejným způsobem? Chtěla jsem vytvořit uvěřitelný obraz stalkerky, pronásledující bývalého partnera. Další možností pro pletichaření a manipulaci druhých je pro mě hypnóza. Rozhodla jsem se, že další postavou novely bude hypnoterapeutka. Bylo to báječná výmluva pro pokus nechat se zhypnotizovat ve jménu výzkumu. A výsledkem je Zamilovaná hypnotizérka.“ (volný překlad)

Knize dávám 8 bodů z 10. Odpočinkové, nijak nervy drásající čtení, od kterého čekáte hlavně, jak to nakonec vlastně dopadne. Odečítám body za zbytečnou mnohomluvnost v úvodu, prvních 100 stran pomalého rozjezdu mě trochu zmáhalo, později se ale kniha četla dobře a rychle. Texty Liane Moriarty jsou plné takových těch ženských postřehů, sama je manželkou a maminkou a ví, o čem život je. Líbí se mi její nestrannost a nadhled, nenadržuje žádné z postav, ačkoliv je každá úplně jiná,  naopak je hájí tím, že osvětluje důvody jejich chování. Její příběh vychází z reality současného života, nic neřeší, jen poukazuje na jeho pestrost a mnohoznačnost.

V recenzi jsou použity obrázky z volně dostupných veřejných zdrojů a z oficiálního webu autorky.