neděle 31. července 2016

Znáte Krétu? Poznejte ji v příběhu Nausiky!

Kniha byla nominována na
Zlatou stuhu 2016
Kniha: Nausika, dívka z Knóssu
Autor: Ivona Březinová
Nakladatelství: Albatros 2015
Ilustrace: Nikkarin
Počet stran: 248 + 12 stran obrazových příloh


Nechte se přenést v prostoru a čase o 3 500 let zpět a poznejte Krétu v době jejího rozkvětu i zhouby, kterou přinesl výbuch sopky na ostrově Théra. A poznáte, že lidé se svými touhami, sny a obavami jsou stále stejní.


Ivona Březinová svůj příběh zasadila do kulis dávných a vzdálených. Nechala nám ochutnat plodů slunné Kréty, pozvala čtenáře do chudých příbytků krétských vesničanů i do honosných paláců, očima svých hrdinů nám zpřítomnila radost, prožívanou při starověkých slavnostech, i apokalyptickou hrůzu z běsnících živlů. Vždyť zničení ostrova Théra zemětřesením a výbuchem sopky, který navíc způsobil mocnou vlnu tsunami, bývá označováno za jednu z nejděsivějších živelných pohrom vůbec, a za příčinu úpadku minojské kultury zároveň. V doslovu autorka poskytne čtenářům základní informace o této katastrofě, pro přehlednost uvádí také abecední seznam mytologických postav a osob zmíněných  v ději, dále též slovníček pojmů, které by čtenář nemusel znát. Za zmínku stojí také Nikkarinovy ilustrace, zejména naučná příloha o předmětech denní potřeby a oděvech tehdejších Kréťanů, a také mapa Středomoří, která doplní  čtenářovo povědomí o místech, kde se odehrává děj.
Kdo je to Nikkarin? Michal Menšík, třicetiletý výtvarník a ilustrátor z Olomouce. Vše, co kdy ilustroval, podle mě stojí za přečtení. Jeho kresba má styl. Ještě o něm určitě hodně uslyšíme.
Příběh zasazený do antických kulis však nepůsobí vzdáleně ani cize. Jeho hrdinové prožívají své lásky a touhy, křivdy a neštěstí tak, jako my dnes prožíváme ty své. A že věří v osudové řízení bohy na tom zdaleka nic nemění. Je jedno, kterým pravidlům své jednání podřídíme, stále máme svobodu v možnosti volby, a ta prokáže naši hodnotu a charakter. Tak se máme možnost vcítit do zoufalství Kalliope, která svou novorozenou dceru raději přenechala cizí ženě, aby ji vychovala ve svobodě a volnosti. Nárok si na ni totiž činily kněžky Poseidonova kultu, kterým měl být život maličké Nausiky podle věštby a zvyklostí zasvěcen. Čekal by ji tvrdý a nebezpečný výcvik tanečnice s býky, ale také osamělý život kněžky, která se nesmí provdat. Kniha je o velké oběti a o hledání, zda nešlo o oběť zbytečnou.

V antické mytologii je lidský život předurčen a řízen vůlí bohů a tento předpoklad se připomíná nejen v příbězích, které chůva Theresa Nausice vypráví, Nausičin vlastní život jej potvrzuje tím, že ji k osudovému poslání coby talentovanou tanečnici navrací. Nausika tak svému určení neunikne, mohla si je ale sama svobodně zvolit.


V textu se nám nenápadně připomenou hlavní krétské mýty. (Autorka dokonce v závěru knihy uvádí jejich seznam i stranu, na které je naleznete. Mezi ty známější patří např. mýtus o Daidalovi a Ikarovi, o Mínotaurovi, Theseovi a Ariadné, z místních reálií vychází také příběh o zrození Dia či Athény a jiné.) Mýty měly lidem zprostředkovat základní poznání, skrze příběh se jim dostalo poučení, vzorů i špatných příkladů. Je to jako vyprávět dětem pohádky o souboji dobra se zlem, jenom trochu složitěji. Příběhy nás učí orientovat se ve světě, chápat souvislosti. Potřebujeme je i dne
s. A ty moudré obzvláště.

Knize dávám 10 bodů z deseti. Je to moudré čtení. Březinová už je dneska pojem, dokonale ovládá své řemeslo a já ji velmi uznávám (a nejen já - na obrázku oceněna svým domovským nakladatelstvím za Literární text roku 2015 pro starší děti) Pracuje pro dobrou věc. Popularizuje témata, kterými je dobré se zabývat.



A ještě malá ukázka nádherné úpravy této knihy: 
V recenzi jsou použity obrázky ze stránek Albatrosu a Nikkarinova blogu: http://www.albatrosmedia.cz , http://nikkarin.cz/

pátek 29. července 2016

"Skrze slova se stali lidmi, kterými toužili být"


Kniha: Dopisy z ostrova Skye
Autor: Jessica Brockmole
Nakladatelství: Motto 2014 
Překlad: Klára Kolinská
Počet stran: 280

Román napsaný v dopisech, korespondence v útržcích informací, s několika různými adresáty a psaná ve dvou časových rovinách. Je to jako najít bedýnku s dávnými dopisy, chvíli se rozhodovat, zdali není příliš troufalé vtrhnout do cizího soukromí, pak se nechat přemoci zvědavostí a pustit se do čtení. Kniha Dopisy z ostrova Skye čtenáři zpočátku nabízí vlastně takový virtuální flirt mezi mladou básnířkou z osamělého skotského ostrova Skye a americkým studentem a oddaným fanouškem jejích básní. Dovádivý a vtipný David ani přemýšlivá a osamělá Elspeth nejdříve ani nedoufají v to, že by se mohli někdy setkat. Jejich životy jsou tak rozdílné a vzdálené a Elspeth je navíc vdaná. Dopisování je pro oba příjemným rozptýlením z každodennosti. Postupně se o sobě dozvídají tolik, že se jim zdá nemožné, nemyslitelné svou korespondenci přerušit. Velice záhy vytušíme, že nevinné vtípky, lichotky a dvojsmysly, slovní pošťuchování i vzájemné dodávání sebevědomí a podpory musí přerůst v něco víc, v osudovou lásku, které nezabrání ani vzdálenost tisíců kilometrů, začátek první světové války nebo nepříznivé soukromé okolnosti.  A tu se na scéně objevují také další dopisy, zahrnující korespondenci Elspeth a její dcery z období začátku 2. světové války. Aha! Dcera. Autorka nás dlouho nechá tápat, zdali je otcem Margareth právě David, nebo Elspethin manžel Ian. Základní otázka – zda bude lásce Elspeth a Davida přáno, a to nejen v těžkých válečných dobách – má být zodpovězena až v závěru. Autorka nás dále seznamuje také s Elspethinou a Davidovou rodinou, s problémy, které se týkají jejich blízkých a přátel. Pořadí dopisů přitom kombinuje právě tak, aby tvořily jednotnou dějovou osu celého příběhu.
Skotský ostrov Skye. Pastva pro oči a duši  romantika. 

Obě války sice tvoří kulisu milostného příběhu, stávají se ale jeho pouhou okolností, nejsou pro význam této knihy klíčové. Jinými slovy, nejde o historický román (třebaže je takto v úvodu označen autorkou samou), jehož účelem je zábavnou formou čtenáře poučit. Bývá zahrnován spíše pod žánr tzv. románů pro ženy, a já osobně bych se nebála jej charakterizovat zařazením k módně znějícímu žánru young-adult . I já se občas (no dobře, možná spíš často) spouštím na cestu pohodlného a rychlého čtení, napínavého a líbivého. Není třeba příliš přemýšlet, spíš se jen tak nechat nést příběhem, dojímat se a kochat dobrým koncem. Tedy pokud jste romanticky založená bytost, která nebude pátrat po nedostatcích: čtenáři textu vytýkají zejména plochost a stejnorodost projevu všech zúčastněných korespondentů, jistý kalkul ve výstavbě textu k dosažení dějového napětí, naprogramovanou sladkobolnost. Kdyby měla být kniha zfilmovaná, hlavní roli bych nabídla mladému Leonardu di Capriovi s Kate Winslet. Jejich legendární  pohled v dál by byl na všech poutačích a plakátech, jen by nebyl vyfocen na přídi Titaniku, ale na majáku pustého, skalnatého a deštivého ostrova. Čím je tedy tento příběh tolik současný, a proto mladými čtenáři vřele přijímaný, třebaže se odehrává převážně v době před 100 lety? Podle mě je to soudobým stylem, jakým autorka vyjadřuje myšlenky, způsobem uvažování. Proto mě zaujaly asi nejvíce Elspethiny a Davidovy dopisy hned z první části knihy, to jejich veselé špičkování, dvojsmysly, náznaky, humor, flirtování... a naskočila mi asociace: "Vždyť zrovna tohle se mi vlastně nejvíc líbilo třeba na greenovkách..."


A tady malá ochutnávka:  první Davidův obdivný dopis adresovaný neznámé básnířce (str. 7-8):

Vážená madam, 
doufám, že mne nebudete považovat za příliš troufalého, ale chtěl jsem Vám napsat a vyjádřit svůj obdiv k Vaší knize Z orlího hnízda. Musím přiznat, že poezii většinou moc nedám. Častěji byste mne přistihla s ohmataným výtiskem Huckleberryho Finna nebo něčím podobným, kde je hodně napětí, smrtelného nebezpečí a dramatických úniků. Ale něco na Vašich básních se mne dotklo tak, jako už dlouho žádná kniha.
Ležím právě v nemocnici a Vaše knížka mne tu dokázala povzbudit víc než všechny sestřičky. Zvlášť ta s knírkem jako má můj strýc Phil. Ta se mne taky dotkla víc než kdo jiný za dlouhé roky, třebaže daleko méně vzrušujícím způsobem. Většinu času tu trávím tím, že dotírám na lékaře, aby mi dovolili vstát, protože už se nemohu dočkat, až zase budu moci něco vyvést. 
Minulý týden jsem třeba natřel děkanova koně na modro a doufal jsem, že stejně poctím i jeho teriéra. Avšak s Vaší knížkou jsem ochoten tu zůstat tak dlouho, dokud mi ke čtení budou nosit pomerančové želé.
Většina Vašich básní je o tom, jak se vypořádat v životě se strachem a jít hrdě se vztyčenou hlavou dál. Jak jste už asi pochopila, já se jen tak něčeho nezaleknu (krom své kosmaté ošetřovatelky a jejího neodbytného teploměru), avšak napsat dopis, k němuž jsem nebyl vyzván, vydávané autorce, jako jste Vy – to je nejsmělejší počin, jehož jsem se zatím v životě opovážil.
Posílám tento dopis Vašemu vydavateli v Londýně a držím sám sobě palce, aby si k Vám našel cestu. A pokud bych se Vám někdy mohl za Vaše inspirující verše odvděčit – kdybyste například potřebovala natřít koně nebo něco takového -, stačí jen říci. 
S hlubokou úctou
Váš
David Graham

No, holky, nezamotal by vám takový dopis hlavu?

A  zde ještě jediná Elspithina báseň, citovaná v knize, odeslaná Davidovi dopisem jako vzpomínka na společné chvíle. (ze str. 195)

Spočinutí
Spočívá v klidu, koupaný světlem,
zlatavě zdobený každičký sval. 
Zakrytý trup, však nohy venku.
Lůžko ho laská, rád se mu vzdal.

Pohodlně oddán – naze a lačně.
Tělo si hoví, zmámeně šťastné.
Kdys zaťaté prsty jsou nyní vláčné,
svaly, co pnuly se, měknou mu slastně.

Paže mu přes tělo napříč leží,
přivírá oči, jimiž se na mě dívá,

však vzápětí vzrušeně vzdechne – 

Pojď ke mně, ze rtů mu tiše splývá.

Pak zívne si, protáhne lví svůj hřbet,
a potom zas na lůžku zklidní se s chutí.
Pokyne druhou línou paží, a já?
Spojím se s ním v jeho spočinutí.

A nakonec něco o autorce: Američanka Jessica odjakživa milovala historii a svůj debut sepsala po návštěvě ostrova Skye, který jí učaroval svou mlžnou odloučeností. Svou prvotinu psala při dvou malých dětech. Na svém facebooku o tom s humorem poznamenává, že ji to poznamenalo a nepřímo se to promítlo i v Elspethině původním přesvědčení, že spisovatelka by v zájmu své dobré duševní kondice neměla mít děti. Na svých stránkách probírá se čtenáři své knihy - k prvotině z roku 2013 už přibyly další dvě a dopisy se zatím stihly rozšířit do 26 jazyků.

Autorka na svém FCB například uspořádala soutěž o 10 knih. Zadáním bylo k obrázku napsat
komentář o tom, kdy a jak dopis ve vaší schránce zásadně ovlivnil váš život. 

Knize dávám 6 bodů z deseti. Vždy, když přečtu knihu do 24 hodin celou, není něco v pořádku - ztotožňuji se s výhradami některých dalších čtenářů, které jsem výše uvedla, přesto od přečtení neodrazuji. Naopak, nevyléčitelným romantikům ji doporučuji vřele a tuším, že o Jessice Brockmole ještě bude hodně slyšet.

V recenzi jsou použity obrázky z veřejně dostupných galerií a z autorčina facebookového profilu.

pondělí 25. července 2016

Chybějící díl


Kniha: Chybějící díl
Autor: Marjorie Celona
Nakladatelství: Mladá fronta 2014
Překlad: Jana Hajná
Počet stran: 350

Pokud byste si měli vybrat jedno z písmen jako symbol něčeho, co je vám blízké, co by to bylo? Osamělé a rovné I , protestující X, nebo třeba H jako symbol propojenosti, můstek spojující dvě íčka? Nejsem sama, koho napadlo spatřovat zajímavou významotvornou symboliku ve znaku Y. Toto písmenko se objevilo třeba v názvu alba Majka Spirita Generace Y, ještě předtím v 90. letech byla generací Y pojmenována generace narozená koncem 80. let a později. Tyto děti už na rozdíl od svých rodičů vyrůstaly a vyrůstají v době internetu, jsou cílevědomé, komunikativní, otevřené novým možnostem. Je jen na nich, kterým směrem se budou ubírat. Y jako rozcestník dává možnost zvolit si svobodně a zodpovědně svou cestu do budoucnosti.

Překlady názvu jsou různé.
V holandštiněse např. kniha
jmenuje Waarum (Proč).
35letou Kanaďanku Marjorii Celonu napadlo něco podobného, když si písmenko Y jako název pro svou knihu. V češtině se próza jmenuje Chybějící díl (v názvu je Y schválně vychýleno mimo slovo chybějící) a Y je název prologu: „Y. Dokonalé písmenko. Vidlicovitá kost drůbeže, kterou po společném jídle rozlomíme se svými nejbližšími, abychom zjistili, kdo si „vytáhne nejdelší sirku“: komu se splní tajná přání. Rozcestí a prázdná sklenka od vína. V angličtině homonymum otázky „Why“, proč; otázky, kterou si klademe znovu a znovu. Já se vztaženýma rukama a nohama těsně u sebe. Chromozom, který polovině z nás chybí. Předposlední písmeno abecedy: v cílové rovince. Tvrdé y, písmeno nezasažené změkčilostí svého stejně znějícího kolegy, písmeno, bez něhož by nebylo mužských přídavných jmen. Y je X, avšak cudné a nerozcapené, a spolu s ním i druhá neznámá. Obrácený symbol míru, stopa nohy ptáčka v písku. Ypsilon, řecké písmeno, které si svou cestu do latinky našlo poté, co Římané v prvním století před naším letopočtem dobyli Řecko – dvojitý agent: souhláska i samohláska. Před ním neexistovala adjektiva a nikdo nebyl šťastný.“ (str. 9)

   Na obálce knihy vidíme záda dívky, stojící rovně s rukama založenýma za zády. Pod názvem si můžeme přečíst podtitul: Odložené dítě pátrá po své matce. Ta matka se jmenuje Yula.  A hlavní hrdince Shannon velmi chybí. Shannon byla nalezena na schodišti Ymky (YMCA je celosvětovou křesťanskou mládežnickou organizací) jako novorozeně. Příběh o sobě vypráví už od tohoto momentu, jako by jej pamatovala celý, včetně okolností, které jej provázely. Tak se dozvídáme o Vaughnovi, člověku, který celou tuto událost náhodou sledoval, ale který do osudu obou, matky a její dcery, záměrně nezasáhl víc než musel. Přivolal policii a zdravotníky, ale zalhal při popisu Yuly v přesvědčení, že ke svému rozhodnutí měla důvod, že činila tak, jak jí to v té době připadalo správné. Identitu matky odložené holčičky se tak nepodařilo vypátrat. Děťátko pak vystřídalo několik domovů, prožívalo těžké chvíle a nepříjemné situace, až zakotvilo v domácnosti, kde mohlo pocítit upřímnou starost, zájem a lásku, a to díky pěstounce Mirandě. Její vlastní dcera Lydia-Rose Shannon sice zpočátku život maličko ztrpčovala, ale vlastně ani Shannon nebyla vždy vzornou a bezmezně vděčnou „dcerou“, jak by se od ní dalo očekávat. Mirandě svými útěky, lhaním, experimenty s alkoholem a drogami připravila mnoho nepříjemných chvil a bezesných nocí. Přitom jediným důvodem, jediným zdrojem jejího neklidu a vzdorovitosti, který ji nutil hledat stále něco nového, jiného, byla absence rodičů, hlavně matky, po které jí zůstala jen šedá mikina, do které ji kdysi zabalila, a malý kapesní nožík. Mohla si jen představovat důvody, pro které ji matka kdysi odložila. Shannon byla jako neprospívající květina, přesazené odněkud někam, která jaksi roste, ale ne a ne vykvést. Shannon tápala, cítila se zrazená, poškozená, žádný pozdrav slunci v podobě Y, spíš jen jako jeho osamělý, slabý, měkce znějící kolega. Shannon si navíc nepřipadala krásná: menšího vzrůstu, s neposednými vlasy a jedním téměř nevidícím okem stála vždy ve stínu své nevlastní sestry a krasavice Lydie-Rose. Ale pak se vydala správnou cestou, která ji mohla její nejistoty, nespokojenosti a nízké sebedůvěry zbavit. Rozhodla se pátrat po své matce. Pomoci jí k tomu měl právě Vaughn, ve kterém přes věkový rozdíl našla dobrého přítele. Celý příběh Shannon souběžně prolíná vyprávění o Yule ve věku Shannon, tedy těsně před jejím narozením a po něm.

Obě mladé dívky prožívaly své soukromé peklo, jejich srdceryvný příběh je popsán velice syrově, popisně a přímočaře. Jejich vyprávění přitom neprovází žádná sebelítost, jakoby šlo o sérii momentek za sebou řazených v chronologii. Zadíváte se například na obrázek týraného děvčátka, které bylo odebráno špatné pěstounské rodině a umístěno do sirotčince: „Nejdelší slovo v Oxfordském slovníku angličtiny je floccinaucinihilipification. Znamená to „činnost či způsob, jehož prostřednictvím docházíme k názoru, že je něco bezcenné“. Je to to poslední, které mě Julian naučí, než mě vystrčí ze dveří do náruče sociální pracovnice. Ruku mám v sádře s jasně modrým návlekem. Nehtem zavadím o zip jejího kabátu a zlomím si ho. Zanechá za sebou krvavou stopu. Pobledlá Moira postává ve dveřích, oči prázdné…“ (str. 30) A Shannon (nebo Yula)  už vám znovu servíruje další podobně srdceryvnou epizodu ze svého života, zatímco vy jste se ještě nestihli uklidnit z té předchozí.
Y je Celoniným debutem. Získala
za něj několik literárních cen.




Knize dávám dobrých 7 bodů z 10. Chválím zejména autorčin (překladatelčin) výrazový fond, má svůj osobitý vypravěčský styl, zajímavý, neobvyklý, neokoukaný. Kniha se čte dobře a rychle zejména v první polovině, poté jste již svým způsobem na způsob Shannonina/Yulina vyprávění zvyklí a může vás tak jako mě trochu přestat bavit. Předpokládám, že zájem o to, jak příběh obou hrdinek dopadne, vás přesto donutí knihu rychle dočíst.  

V recenzi jsou použity obrázky z volně dostupných veřejných zdrojů a z oficiálního webu autorky.

úterý 12. července 2016

Tělo jako vězení

Ve slovinském projektu Rosteme
s knihou je tento titul zdarma
distribuován na střední školy
jako součást doporučené četby.
Kniha: Jmenuju se Damián
Autor: Suzana Tratnik
Nakladatelství: One Woman Press 2005
Překlad: Alena Šamonilová
Počet stran: 141



Když mi kdysi táta s hrůzou v očích při pohledu na pankáče kázal, ať se jenom opovážím něco takového jednou přivést domů, sám netušil, že jeho vlastní syn z prvního manželství s oranžovým čírem a v rozdrbaném křiváku zrovna bujně vymetá havířovské hospody. Sama jsem v období hledání identity a vymezování se snila o červeném melíru a dredech. Něco bych tím společnosti tehdy byla ukázala, nejspíš odvahu, odlišnost, výjimečnost. U mě by to ale byla póza, maska, nikoliv přirozenost. Zato Tomáš by byl tehdy v značkovém outfitu, nebo dokonce v manažerském obleku naprosto absurdní a nepřijatelnou karikaturou sebe samého. Měl by ho táta jako slušňáka pod kravatou rád víc, nebo míň?  A pojďme v úvaze ještě dál. Co kdybych si třeba tehdy, kdysi dávno, nejen pořídila oranžové číro, ale taky penis? I to je přeci možné, a dokonce poměrně běžné. Krize identity lidé řeší někdy radikální změnou vizáže, nebo třeba i sexuální orientace a genderového sebepojetí.
Ačkoliv jsou první operace ke změně pohlaví známé už z 30. let 20. století, prvním mediálně známým případem muže, který se stal ženou, je případ George Jorgensena - Christiny Jorgensenové z roku 1953.
Všichni si myslím ve svém okolí občas povšimneme bytosti uzavřené do těla opačného pohlaví. Bývá to znát už v dětství, v pubertě se pak silné osobnosti musí poprat samy se sebou nebo se světem, aby si vybojovaly svou danou přirozenost. Příčinou transsexuality (ve smyslu touhy po změně pohlaví) je prý hormonální porucha v prenatálním období, není získaná výchovou, vlivem okolí.S tím bych ale stoprocentně nesouhlasila. Podnět k genderovému sebeuvědomění podle mě z okolí může přijít. Znám případ nádherné třináctileté dívky, která přestala jíst, aby jí nerostla prsa, aby nemenstruovala, aby nebyla dívkou, a to jen proto, že zjistila, že se její matka živí prostitucí. Znám osobně člověka, který svou proměnu dotáhl do konce. Šlo o dívku, studentku psychologie. Než dokončila vysokou školu, stal se z ní muž se vším všudy. Probojovat si v období dospívání tetování, piercing v obočí nebo číro na hlavě může být těžké. Zuřivost otců, pláč matek, pohrdavé pohledy, automatické škatulkování do kasty sobě podobných, milióny předsudků. A co teprve si obhájit právo být vnímán tím, čím se cítím být, když vypadám jinak.
Takový je Damián, hlavní postava knihy Suzany Tratnik. Provokatér, vochlasta, drzoun, který se s ničím moc nemaže. V knize Ime mi je Damjan (líbí se mi ten slovinský název) nám vypráví, co právě řeší. Je to vlastně takový tok vzpomínek a komentářů k různým situacím. Že jde o něco vážnějšího, se nám rozkrývá v nepatrných náznacích. Damián jednoho dne praštil občankou o pult na matrice a zažádal o změnu jména. Úřednice se ho zalekla ani příliš neprotestovala a vyhověla mu. Damián byl drsňák, na baru neznal míru, když ho něco vytočilo, nešel pro ránu daleko. Holky po něm koukaly, ale zamiloval se doopravdy jen do Nely. Jeho kamarád Roky byl prý stejný, jen o všem dlouho přemýšlel, bál se. S holkami proto štěstí moc neměl.
Další mediálně známou
přeměnou pohlaví je kauza
manželů Bowserových, kteří se
 najednou nechali operovat
 po zplození svých dvou dětí. 
Dosud jenom tušíme, zvažujeme možnost, že Damián je žena. Sám o sobě vypráví v mužském rodě, intimní podrobnosti nerozebírá, jednoduše, mluví jako výrostek, drzoun a rváč, co mu není nic svaté. Nezabředává do podrobností a analýz. Mluví o svém životě, o sobě, o Damiánovi, bez ohledu na to, kým pro koho může být. S Rokym to má jasné. Pár dalších kámošů, s kterými pobýval ve společném bytě v lublaňských Mostech, musel zavrhnut pro jejich povrchnost a faleš. Jejich narážky nechtěl snášet. S Nelou to bylo podobné. Miloval ji upřímnou láskou, ale po prvotní fázi zamilovanosti se dostavila jistá deziluze: jak to s Nelou vlastně mám? S ní je to nanic, bez ní taky. „Jsi krásná ,“ poznamenala Nela jednou po hodinách dusna. Damián nic nevysvětluje. Je na nás si uvědomit, že zdrojem nepříjemného napětí je rozpor mezi očekáváním lesbičky Nely (chce ženu a má ji – ale pouze fyzicky) a Damiánovým životním pocitem (cítí se být mužem). Až v závěru knihy se máme možnost ujistit o tom, že Damián je skutečně biologicky ženou, a to když trpí zánětem vaječníků. Damián, kterému rodiče kdysi dali jméno Vesna.  Jinak o této skutečnosti nenajdete v knize přímou zmínku. Není proč. Svůj příběh nám vypráví Damián, ne Vesna. Damián, kterého rodiče posílají na psychoterapie a do podpůrných skupin. Damiánovi se to vůbec nelíbí, nevnímá svůj styl života jako problematický. Vadí mu spíš pokrytectví, nespravedlivost starší generace. Své rodiče neuznává, především otce. Fotrovi nemůže přijít na jméno. Proč, to čtenáři odhalí až poslední stránky románu. A ten věru stojí za přečtení. Je zvláštní. Neobyčejný. Damián je hajzl, ulejvač, vejpitka, drzoun, ale přesto ho musíte mít rádi. Je takový, protože k tomu má své důvody. Nechce, abyste ho litovali, ale abyste ho přijali takového, jaký je. Nesvěřuje se, jen popisuje, jaké to je. Co se právě děje: „A řeknu ještě jednou: Jmenuji se Damián. Řeknu ještě jednou, co je to dělat kraviny, řezat si ze srandy žíly, bez přestání pít a tancovat a kamarádit se se všema, od těch dole až po ty nahoře… Jak se vyhejbat nerozumnejm kombinacím drog, kaktusům, sociálním službám, psychologům a žvanilům, který se jenom z nudy tvářej, že tě poslouchaj. A tohle všechno je na Damiánově cestě.“(str.137-138)

Více o autorce na www.suzanatratnik.si
Suzana Tratnik, socioložka, spisovatelka, překladatelka, ale také bojovnice za práva homosexuálů, docela příjemnou formou otevřela téma, které v beletrii zatím není tolik časté. O citových krizích transsexuála „FtM“ si můžete česky přečíst v knize Klec pro majáky od  Mika Perryho, existují knihy Jsem tranďák! od Terezy Spencerové, Pohlavní štvanci od Leslie Feinberga, v českém prostředí pak kniha z roku 1993 s názvem  Monika Němcová, Míla Němců, Robert Němec: biografie muže, který byl ženou.


Knize uděluji 9 bodů z 10. Líbí se mi, že nevnucuje žádný postoj, nechává Damiána mluvit a nás odhadovat, kdo je to Damián vlastně zač a proč je takový. Mé první setkání se slovinskou literaturou mě obohatilo.