Autor: Jessica Brockmole
Nakladatelství: Motto 2014
Překlad: Klára Kolinská
Počet stran: 280
Román napsaný v dopisech, korespondence v útržcích informací, s několika různými adresáty a psaná ve dvou časových rovinách. Je to jako najít bedýnku s dávnými dopisy, chvíli se rozhodovat, zdali není příliš troufalé vtrhnout do cizího soukromí, pak se nechat přemoci zvědavostí a pustit se do čtení. Kniha Dopisy z ostrova Skye čtenáři zpočátku nabízí vlastně takový virtuální flirt mezi mladou básnířkou z osamělého skotského ostrova Skye a americkým studentem a oddaným fanouškem jejích básní. Dovádivý a vtipný David ani přemýšlivá a osamělá Elspeth nejdříve ani nedoufají v to, že by se mohli někdy setkat. Jejich životy jsou tak rozdílné a vzdálené a Elspeth je navíc vdaná. Dopisování je pro oba příjemným rozptýlením z každodennosti. Postupně se o sobě dozvídají tolik, že se jim zdá nemožné, nemyslitelné svou korespondenci přerušit. Velice záhy vytušíme, že nevinné vtípky, lichotky a dvojsmysly, slovní pošťuchování i vzájemné dodávání sebevědomí a podpory musí přerůst v něco víc, v osudovou lásku, které nezabrání ani vzdálenost tisíců kilometrů, začátek první světové války nebo nepříznivé soukromé okolnosti. A tu se na scéně objevují také další dopisy, zahrnující korespondenci Elspeth a její dcery z období začátku 2. světové války. Aha! Dcera. Autorka nás dlouho nechá tápat, zdali je otcem Margareth právě David, nebo Elspethin manžel Ian. Základní otázka – zda bude lásce Elspeth a Davida přáno, a to nejen v těžkých válečných dobách – má být zodpovězena až v závěru. Autorka nás dále seznamuje také s Elspethinou a Davidovou rodinou, s problémy, které se týkají jejich blízkých a přátel. Pořadí dopisů přitom kombinuje právě tak, aby tvořily jednotnou dějovou osu celého příběhu.
 |
| Skotský ostrov Skye. Pastva pro oči a duši romantika. |
Obě války sice tvoří kulisu milostného příběhu, stávají se ale jeho pouhou okolností, nejsou pro význam této knihy klíčové. Jinými slovy, nejde o historický román (třebaže je takto v úvodu označen autorkou samou), jehož účelem je zábavnou formou čtenáře poučit. Bývá zahrnován spíše pod žánr tzv. románů pro ženy, a já osobně bych se nebála jej charakterizovat zařazením k módně znějícímu žánru young-adult . I já se občas (no dobře, možná spíš často) spouštím na cestu pohodlného a rychlého čtení, napínavého a líbivého. Není třeba příliš přemýšlet, spíš se jen tak nechat nést příběhem, dojímat se a kochat dobrým koncem. Tedy pokud jste romanticky založená bytost, která nebude pátrat po nedostatcích: čtenáři textu vytýkají zejména plochost a stejnorodost projevu všech zúčastněných korespondentů, jistý kalkul ve výstavbě textu k dosažení dějového napětí, naprogramovanou sladkobolnost. Kdyby měla být kniha zfilmovaná, hlavní roli bych nabídla mladému Leonardu di Capriovi s Kate Winslet. Jejich legendární pohled v dál by byl na všech poutačích a plakátech, jen by nebyl vyfocen na přídi Titaniku, ale na majáku pustého, skalnatého a deštivého ostrova. Čím je tedy tento příběh tolik současný, a proto mladými čtenáři vřele přijímaný, třebaže se odehrává převážně v době před 100 lety? Podle mě je to soudobým stylem, jakým autorka vyjadřuje myšlenky, způsobem uvažování. Proto mě zaujaly asi nejvíce Elspethiny a Davidovy dopisy hned z první části knihy, to jejich veselé špičkování, dvojsmysly, náznaky, humor, flirtování... a naskočila mi asociace: "Vždyť zrovna tohle se mi vlastně nejvíc líbilo třeba na greenovkách..."
A tady malá ochutnávka: první Davidův obdivný dopis adresovaný neznámé básnířce (str. 7-8):
Vážená madam,
doufám, že mne nebudete považovat za příliš troufalého, ale chtěl jsem Vám napsat a vyjádřit svůj obdiv k Vaší knize Z orlího hnízda. Musím přiznat, že poezii většinou moc nedám. Častěji byste mne přistihla s ohmataným výtiskem Huckleberryho Finna nebo něčím podobným, kde je hodně napětí, smrtelného nebezpečí a dramatických úniků. Ale něco na Vašich básních se mne dotklo tak, jako už dlouho žádná kniha.
Ležím právě v nemocnici a Vaše knížka mne tu dokázala povzbudit víc než všechny sestřičky. Zvlášť ta s knírkem jako má můj strýc Phil. Ta se mne taky dotkla víc než kdo jiný za dlouhé roky, třebaže daleko méně vzrušujícím způsobem. Většinu času tu trávím tím, že dotírám na lékaře, aby mi dovolili vstát, protože už se nemohu dočkat, až zase budu moci něco vyvést.
Minulý týden jsem třeba natřel děkanova koně na modro a doufal jsem, že stejně poctím i jeho teriéra. Avšak s Vaší knížkou jsem ochoten tu zůstat tak dlouho, dokud mi ke čtení budou nosit pomerančové želé.
Většina Vašich básní je o tom, jak se vypořádat v životě se strachem a jít hrdě se vztyčenou hlavou dál. Jak jste už asi pochopila, já se jen tak něčeho nezaleknu (krom své kosmaté ošetřovatelky a jejího neodbytného teploměru), avšak napsat dopis, k němuž jsem nebyl vyzván, vydávané autorce, jako jste Vy – to je nejsmělejší počin, jehož jsem se zatím v životě opovážil.
Posílám tento dopis Vašemu vydavateli v Londýně a držím sám sobě palce, aby si k Vám našel cestu. A pokud bych se Vám někdy mohl za Vaše inspirující verše odvděčit – kdybyste například potřebovala natřít koně nebo něco takového -, stačí jen říci.
S hlubokou úctou
Váš
David Graham
No, holky, nezamotal by vám takový dopis hlavu?
A zde ještě jediná Elspithina báseň, citovaná v knize, odeslaná Davidovi dopisem jako vzpomínka na společné chvíle. (ze str. 195)
Spočinutí
Spočívá v klidu, koupaný světlem,
zlatavě zdobený každičký sval.
Zakrytý trup, však nohy venku.
Lůžko ho laská, rád se mu vzdal.
Pohodlně oddán – naze a lačně.
Tělo si hoví, zmámeně šťastné.
Kdys zaťaté prsty jsou nyní vláčné,
svaly, co pnuly se, měknou mu slastně.
Paže mu přes tělo napříč leží,
přivírá oči, jimiž se na mě dívá,
však vzápětí vzrušeně vzdechne –
Pojď ke mně, ze rtů mu tiše splývá.
Pak zívne si, protáhne lví svůj hřbet,
a potom zas na lůžku zklidní se s chutí.
Pokyne druhou línou paží, a já?
Spojím se s ním v jeho spočinutí.
A nakonec něco o autorce: Američanka Jessica odjakživa milovala historii a svůj debut sepsala po návštěvě ostrova Skye, který jí učaroval svou mlžnou odloučeností. Svou prvotinu psala při dvou malých dětech. Na svém facebooku o tom s humorem poznamenává, že ji to poznamenalo a nepřímo se to promítlo i v Elspethině původním přesvědčení, že spisovatelka by v zájmu své dobré duševní kondice neměla mít děti. Na svých stránkách probírá se čtenáři své knihy - k prvotině z roku 2013 už přibyly další dvě a dopisy se zatím stihly rozšířit do 26 jazyků.
 |
| Autorka na svém FCB například uspořádala soutěž o 10 knih. Zadáním bylo k obrázku napsat komentář o tom, kdy a jak dopis ve vaší schránce zásadně ovlivnil váš život. |
Knize dávám 6 bodů z deseti. Vždy, když přečtu knihu do 24 hodin celou, není něco v pořádku - ztotožňuji se s výhradami některých dalších čtenářů, které jsem výše uvedla, přesto od přečtení neodrazuji. Naopak, nevyléčitelným romantikům ji doporučuji vřele a tuším, že o Jessice Brockmole ještě bude hodně slyšet.
V recenzi jsou použity obrázky z veřejně dostupných galerií a z autorčina facebookového profilu.
Žádné komentáře:
Okomentovat