Mluviti pravdu!

Text byl přeložen na jaře 2016 do němčiny. 
V odkazu trailer ke knize.

Kniha: Mluviti pravdu
Autor: Josef Formánek
Nakladatelství: Smart Press 2008

Počet stran: 426

To bude možná problém. Je to na mě moc chytré a moc surové. Přesto mě to láká, a tak se já, průměrná, řadová a uhlazená panička, spustím a pustím se do komentování Formánkovy knihy o „válce, vězení, lidském utrpení, ale i životní lásce, tajných snech a odvaze jednoho muže.“ Takže, kdo je to vlastně Bernard Mares?

Bernard Mares je paskvil, jako jeho vlastní jméno. Tak nějak divně nedotažený, něco mu chybí a nejde jen o háček nad s. V hříchu počat, zrozen v tajnosti, odložen a vržen do života bez minulosti. Jakási pofiderní, sebeutvářející se identita, bez kořenů a ideálů. Jak trýznivé i osvobozující – co takové bytosti nejvíce chybí? Blízkost kohokoliv. Co jí přebývá? Absolutní svoboda v rozhodování, při kterém netřeba brát na kohokoliv ohledy. Takový člověk může všechno a nemusí nic. To je Bernard Mares, milionář ze smetiště.

Bernard Mares je živoucím odrazem našich dějin. Tisíckrát ponížen se zvednul z bahna, posílen křivdou na něm spáchanou. Vláčen a smýkán stokami dějinných okolností se má coby voják nacistické armády zamilovat do Židovky, přeběhnout k Rusům a spatřit její ponížení, když ji jeho kolegové před jeho zraky znásilňují, stát se členem československé armády a slibným komunistou (vždyť pod lampou je největší tma, tak co by se bývalý SSman neschoval přímo pod žárovku), nechat se zavřít, utíkat a vracet se do lágru a nakonec přijít k balíku v Německu. Jakoby ty extrémní zkoušky osudu měly natisíckrát prověřit jeho charakter. A Bernard instinktivně a pudově rozhoduje o vlastním životě a smrti: „Co zbylo z jeho života? Nic a jen to mohl také ztratit.“ 

Bernard Mares je ryzí člověk. Osekáte-li z člověka všechnu přidanou hodnotu, tedy výchovu rodiči, vzdělání, vliv společnosti a podobně, zůstane vám hranatá, ostrá a čirá esence lidství, personifikovaná v postavě Bernarda Marese. Tento vzteklý dědek je jako kaktus, který nelze obejmout, který živoří v nehostinné poušti i několik let bez deště. Stejně silná a vytrvalá je jeho vůle k životu, a ta je hnána láskou, jejím vlahým a životadárným příslibem. Náš novodobý Romeo by za svou Sophii položil život. Za Sophii, kterou od něj tolikrát oddělili mříží a ostnatým drátem.

Napadá mě: ženy jsou z Venuše a muži jsou z Marsu. Válka. Mučení. Trýzeň. Nízká pudovost. Milé ženy, podnikněte maličkou exkurzi do mužského mozku. V extrémních podmínkách, které redukují život na pouhé přežívání, jdou vyšší hodnoty stranou, člověk by sežral i vlastní hovno, zabil pro trochu jídla, do postele vlezl i se škaredým chlapem…Provokativně přímočaré, až naturalisticky detailní líčení vojenského a vězeňského prostředí jemnocitnou duši ochromí a nám se chce křičet: „Chudáčku, pojď sem, maminka bolístku pofouká!“ Chce se nám znovu postavit, opravit ten poničený svět, posbírat ty kostky, které páni kluci rozkopali všude kolem, a postavit novou věž, vysokou až do budoucnosti…A mluvím tu o světě Bernarda Marese, stejně jako o Josefu Formánkovi, který se vzhledem k Maresovi v průběhu psaní vymezoval a nacházel sám sebe v mnoha podobách, z nichž nejdůležitější byla role objevitele a samaritána. 

Potřebujeme příběhy, abychom lépe pochopili hluboké myšlenky? Jednoznačně ano. Mluviti pravdu! Ve Formánkově textu se skrývá hluboká ontologická pravda, prapůvodní a všem lidem společný předpoklad vnímání samotného lidského bytí, který Formánek, Mares, snad i čtenář podvědomě cítí, skrze příběh si jej velice plasticky představí a pojmenuje pomocí mnoha úvahových vsuvek, citátů a glos, kterými je Maresův (a Formánkův) životní příběh prostřednictvím krásných vět dokreslován. Hledejte pravdu...

„Nic nedal život smrtelníkům bez velké námahy.“ (Horatius, citováno na str. 336)

Josef Formánek. Když jeho rukopis dočetl Arnošt Lustig, ohodnotil jej prý slovy: "Ty kurvo, je to mistrovský dílo!"

Silný příběh o nezlomné vůli žít. Milionář ze smetiště, zamilovaný vzteklý dědek, židovský SSman, i takhle absurdní může být pravda. Bernard Mares je pichlavý a ostrý jako kaktus, stejně tak houževnatý a vytrvalý; antihrdina, kterého si musíte oblíbit. Dospělé čtení. Dávám mu 10 bodů z 10 a vřele doporučuji.

V recenzi jsou použity fotografie z veřejně dostupných zdrojů.

Lidské příběhy v dějinách

Edice: Můj příběh; I survived
Autor: Jill Atkinsonová, Ellen Emerson Whiteová, Vince Crossová, Sue Reidová, Pamela Oldfieldová, Jim Eldridge; Lauren Tarishová

Ráda bych své  - především školou povinné -  čtenáře informovala o sériích historických novel s názvem Můj příběh od nakladatelství Egmont s různými autory a sérii Lauren Tarishové pod názvem I survived, z níž v češtině vyšly v nakladatelství CPress pouze dva díly (Pod palbou – o událostech v Pearl Harbour v roce  1941 a Přes palubu – o zkáze Titaniku). Obě řady kratších novel jsou určeny mládeži a troufnu si říct, že také příležitostnému čtenáři, který hledá krátký a čtivý text, navíc ještě poučný a založený na skutečné historické události. Novelky mohou krásně doplnit představu o určitém historickém období nebo o průběhu určité události. Například v příběhu čtrnáctileté Alice (Morová epidemie), který je sepsán formou deníkových záznamů, se čtenáři představuje vývoj událostí roku 1665 a 1666 v Londýně, který byl stižen morovou nákazou a následně další pohromou, požárem, který zničil třetinu starého města.  Postava Alice je smyšlená, ale její příběh dokumentuje způsob života běžného Londýňana té doby, jeho zvyklosti, způsob uvažování. Dozvíte se například, jak rychle se nákaza morem šířila, jakým způsobem byli léčeni nemocní a jaká omezení se týkala zdravých, ale také jak se lidé tehdy stravovali, jak cestovali, jak se seznamovali, jakými předsudky trpěli. V samotném závěru jsou historická data přehledně shrnuta a v obrazové příloze naleznete také několik zajímavostí, které se příběhu týkají a které v učebnicích dějepisu nenaleznete, např. kopii týdenní soupisky mrtvých s počtem mrtvých rozděleným podle příčin úmrtí, pohlaví a věku obětí (na mor tehdy zemřelo přes 7000 lidí za týden, jiní padli za oběť horečkám, stáří, tuberkulóze, ale také třeba začervení nebo kvůli smutku). V příloze je také vyobrazen doktor  v protimorovém ochranném oděvu nebo podoba Londýna do velkého požáru. Existuje již celkem 9 příběhů dětí a mladých lidí, např. z doby obou světových válek, starověkého Egypta, Řecka nebo Říma.

Podobně jsou zpracované také texty Lauren Tarishové, která se ale zaměřuje více na 20. století. V angličtině je k přečtení 13 titulů, zahrnujících třeba i líčení novodobých tragédií jako bylo japonské tsunami nebo útok z 11. září 2001. České vydání je navíc tištěno velkým písmem a hrdinové Tarishové jsou o malinko mladší než hrdinové Mých příběhů, nebála bych se je proto doporučit už čtenářům mladšího školního věku, cca od 4. třídy, kteří se o historii již zajímají. Mám radost, že knihy tohoto druhu u nás vycházejí a přála bych si, aby zaplnily knihovničky školáků i police školních knihoven, protože příjemnou formou propojují poučení se zábavou (a díky svému rozsahu se jeví  i jako dobrá volba pro ty zoufalce, kteří čtou jen proto, že musí…).

Oběma sériím dávám 10 bodů z deseti s ohledem na to, jakému cílovému čtenáři jsou určeny. 

V recenzi jsou použity obrázky z veřejně dostupných zdrojů (nakladatelství Egmont  a CPress) a z oficiálních webových stránek L. Tarishové (http://www.laurentarshis.com).

Taková nikotinofilní verze dojáku od Rosamunde Pilcherové...

Podle knihy má prý brzy
vzniknout také film.

Kniha: Šťastní lidé čtou a pijou kávu
Autor: Agnés Martin-Lugand
Nakladatelství: Motto

Překlad: Dana Melanová
Počet stran: 222

Když jsem si tuto knihu brala s sebou na dovolenou, nevěděla jsem, co dělám. Měla jsem ji přečtenou za pár hodin a raději jsem se s ní schovávala, aby nikdo nepoznal, co čtu, kdyby tento titul náhodou znal. Pak by ale nebyl lepší než já…Asi bych ji byla i odložila, mít s sebou něco jiného, ale neudělala jsem to a pokusím se varovat další případné čtenáře od zklamání.

Už jenom název knihy Šťastní lidé čtou a pijou kávu lže. Hlavní hrdinka přišla při autonehodě o manžela i pětiletou dceru a šťastná rozhodně není. Zavírá se ve svém bytě mezi relikviemi po svých mrtvých, nosí zásadně jen Colinovy  mikiny, které nepere,  vlasy si myje dceřiným dětským šamponem, aby se obklopovala aspoň jejich vůní. Pije hektolitry kávy, pláče, čte a kouří. Zdá se, že to je po několik týdnů jedinou náplní jejího života. Jediný její kamarád Félix, spolumajitel literární kavárny, se ji snaží z tohoto stavu dostat, ale Diane úporně vzdoruje a topí se ve svém smutku. Opravdu pěkný přebal knihy s usměvavou krasavicí s šálkem v ruce a Eiffelovkou v pozadí podněcuje představu příběhu zasazeného do půvabných „francouzských“ kulis, děj nás ale záhy přenese do drsného a nehostinného prostředí irského Mulranny. Tuším, že autorka zde někdy mohla strávit příjemnou dovolenou, v příběhu totiž docela názorně vykreslila malou zapadlou vesničku, kde se všichni dobře znají, cizinci jsou pro ně atrakcí, kontaktním místem je jediná hospoda, plná „rugbymannů a požíračů ovcí“. (Přírodní kulisy příběhu nejspíš realitě věrně odpovídají – skalisté útesy, mlhavé mokřady, osamocené písečné pláže…Pravda je však taková, že v Mulranny naleznete i čtyřhvězdičkový hotel, poblíž je golfový resort a v roce 2011 vesnička zvítězila v soutěži EDEN – European Destination of Excellence. Na „cizince“ tu nejspíš budou zvyklí.) 

Diane se zde má duševně zregenerovat, což se jí nakonec skutečně nějak podaří. Emočně se má od svého smutku očistit prostřednictvím vzteku a hněvu a později zamilovanosti a touhy. Obě protikladné polohy na pomyslné škále extrémních pocitů zakusí v přítomnosti souseda Edwarda, vzteklého a samotářského fotografa. Anotace slibuje, že Diane tento „záhadný“ muž přivede zpátky do života, a ano, jeho přítomnost Diane svým způsobem nejspíš nakopne k tomu, aby dělala něco jiného než pila kávu, četla, plakala  a kouřila. (Skutečně, Dianino kouření se zmiňuje snad na každé druhé stránce, zatímco například  to, z čeho Diane vlastně žije, z čeho své cestování, pronájem domku v Irsku a veškeré další náklady vlastně platí, když její kavárna v Paříži pod vedením bohémského Félixe upadá, to není zmíněno ani okrajově…) Edward je vlastně takový pan Darcy, jenom v trochu současně obhroublém provedení. Tím myslím arogantním až sprostém, neuctivém a nepříjemném natolik, že je až nemožné uvěřit, že by se odpor k tak drzému a nezdvořilému člověku mohl proměnit v lásku, i když máme (i díky anotaci) od začátku tušit, že se pod slupkou nepřístupnosti a odtažitosti skrývá ryzí a zranitelná duše. Edward Diane mnohokrát urazil, ponížil, považoval ji za francouzskou paničku a pozérku, která hledá dobrodružství, aby o něm mohla vyprávět kamarádkám. Diane se jeho drzostem zdatně bránila, až jednou přišel zlom a z drzostí se měly stát něžnosti…Dianin příběh však slibuje ještě „záhadu“, Diane se snaží rozkrýt „podivné věci, které se dějí kolem Edwarda“ (viz anotace). Ty zase tak záhadné nakonec nejsou, spíše neuvěřitelné – jako celá postava Edwarda s jeho prapodivnými reakcemi a skoro schizofrenním chováním. Důvod, proč je Edwardova postava vymodelovaná takto do extrémů, je spíše banální a předvídatelný každému, kdo viděl alespoň jediný díl dojemných romanťáků od Rosamunde Pilcher – osamělost a zklamání. Celé je to vlastně takový remake austenovského schématu – Dianiny předsudky o Edwardovi (násilnickém požírači ovcí, ale vždyť on je tak citlivý!) a Edwardova pýcha, tvrdost a odtažitost (jako obrana před světem, ale vždyť on mu tolik ukřivdil!) mají nějak dohromady utvořit příběh s překvapivým závěrem. A závěr je skutečně jediným bodem, který jsem během minut strávených s touto knihou neuměla předvídat. Proto ho nebudu prozrazovat a raději hloubavým čtenářům doporučím, aby sáhli po jiném titulu a aby se nenechali (podobně jako já) svést představou, že příběh od autorky, která byla dříve klinickou psycholožkou a povahám lidí rozumí dost dobře na to, aby napsala příběh zajímavý, reálný a uvěřitelný, bude literárně hodnotný.

Kniha by mohla zaujmout nenapravitelné romantiky (a znám takových hodně – nic proti nim), kteří se rádi dojímají, od knihy neočekávají hlubokomyslné úvahy a složité zápletky, spíš se jen tak klidně a rychle nechají nést příběhem a nevadí jim přitom jistá míra nadsázky (a také neustálé kouření hlavní hrdinky!). Knize dávám 3 body z 10 za čtivost a za emotivnost, zejména v první části, kde jsou líčeny Dianiny pocity v době po úmrtí jejích nejbližších.

V recenzi jsou použity obrázky z veřejně dostupných zdrojů.

Solitaire

Alice Osemanová, ročník 1994,už má na kontě několik knih. 

Samozřejmě je také velice aktivní na internetu, najdete ji

 na FCB, Instagramu a jiných sociálních sítích. 

Kniha: Solitaire
Autor: Alice Osemanová
Nakladatelství: CooBoo 2014

Překlad: Romana Bičíková
Počet stran: 333

Solitaire. Název pro knihu mladičké spisovatelky Alice Osemanové je natolik výstižný, že snad ani není třeba anotace. Také já jsem si kdysi jako náctiletá vytvářela představy o své výlučnosti, odlišnosti od „normálu“, odsuzovala jsem konformní a řadové spoluobčany a uctívala rebely. V učebnicích literatury se mluví o pocitu vykořenění a deziluze. Nic nového. Asi je v jisté míře nutným krokem na cestě k nalezení vlastní identity a dospění ve zralého člověka – vymezovat se vůči něčemu znamená reflektovat sebe samého a vnímat rozdíly mezi sebou a druhými. A právě o tom je Solitaire.

Tori. Autorčina kresba.

Solitaire je osamocený, nebo také ojedinělý člověk či živočišný druh. Je to zároveň také karetní hra, při které je třeba postupně odkrýt a utřídit karty. Devatenáctiletá spisovatelka takto pojmenovala webové stránky, které způsobily poprask na Higgsu, dívčím lyceu. Online zprostředkovávan  vtípky tajemného spolku zjevně mířily jedním směrem – proti škole jakožto symbolu útlaku, nesvobody a manipulace. Studentům se například namísto prezentace během hodiny začaly promítat legrační fotomontáže přednášejícího. Na internetu potom bodovaly fotky zmateného pedagoga, které Solitaire na místě pořídil. Solitaire má však na svědomí i pár nebezpečných kousků a hlavní postavu, Victorii – Tori Springovou provokuje, jak to všichni kolem ignorují.  Pro Tori ale sdělení Solitairu představuje o něco více, jakoby se nějakým způsobem týkalo jí samé. Už jen název odkazuje k jejímu bytostnému založení – cynická a odtažitá Tori je samotářkou z vlastní volby. Málokoho ze svého okolí uznává, sebe samou považuje za nudnou, nespolečenskou bytost, nevyhledává kontakt s vrstevníky, rodičům se straní, odmítá projevit své pocity a slovo láska je pro ni vulgarismus. Co společnost považuje za normální, ba přímo za cool záležitost, to se Tori hnusí: „Hlučné, zkušené holky, co chodí na falešnou občanku do klubů, nosí oblečení, co viděly na blozích, často předstírají, že drží hladovku, milují trochu toho oranžového opálení ze solárka, kouří (ať už jen naoko, nebo jsou fakt závislé), nevyhýbají se drogám a ví toho spoustu o světě…a pak i ty …divné holky, které nemají ani ponětí o tom, jak se oblékat nebo jak potlačit svoje pološílené chování. Případy, co si kreslí na kůži lihovkami a podle všeho je pro ně fyzicky nemožné si umýt vlasy. ..“(str.24) 

Pár „normálních“ lidí by se našlo také, ale Tori se zdráhá navazovat přátelství, spíš se utápí ve své dobrovolné izolaci, tiše kritizuje a když v ní emoce bublají nad míru, kdy je možné je ještě skrýt a potlačit, vypíše se z nich na svém tajném anonymním blogu. Tori je divná povaha. Uvěřitelná, ale zvláštní. Nesympatická a mrzutá antihrdinka, což můžeme vnímat zejména v momentech, kdy od sebe svými prapodivnými reakcemi odhání Michaela Holdena, kterého si čtenář naopak musí ihned oblíbit pro jeho jedinečnost, optimismus, vtip a zábavnost. Michael je vlastně taky takový mimoň, ale milý, nápaditý a originální. „Tohle není žádná love story…“, hlásá motto knihy, ale čtenář ihned vytuší, že z Tori a Michaela by byl ideální pár. Tori se však urputně brání vylézt ze své ulity a chovat se spontánně.

Osemanová také kreslí komiksy. Na svých stránkách fanouškům nabízí různé bonusy: kresby, playlist postav svých knih, ale má také třeba e-shop s tričky s obrázky jejích hrdinů.

Jak je to vlastně s těmi revolucionáři a rebely? Jedni se staví proti něčemu a to se snaží zničit. Jako Solitaire. Jiní bojují za něco a to se snaží budovat. A to právě pochopí jen zralý a dospělý člověk. Samoúčelná, destruktivní revolta proti konstruktivní kritice. Kdo obstojí? Tori si jednou přestane lhát do kapsy a přiměje se k činu. Postaví se proti Solitairu, a tím proti všemu, co se jí tolik protiví. Udělá to, i když ji většina lidí nepochopí. Většina lidí obdivuje Solitaire. To je podle mě hlavním poselstvím knihy, že je třeba jednat sám za sebe, následovat své přesvědčení, když jej třeba nikdo nesdílí.

Téma knihy se mi líbí a od mladičké autorky jsem ani nečekala tolik. Knihu provází dobrá reklamní kampaň, bývá srovnávána s greenovkami, těm se ale podle mě nemůže vyrovnat. Cítím z ní nezkušenost, nevyzrálost autorky, jisté pozérství i snahu se zalíbit. Text je napsaný současným jazykem a výrazivem a dokáže podle mě oslovit dnešní mládež. Obsahuje spoustu odkazů na nové filmy a hudební skupiny a žánry, dokonce také knižní tituly, kterými jsou hlavní hrdinové nuceni se zabývat v rámci povinné četby. Tuším, že záměrně, byť jen tak letmo, je připomenuta postava Salingerova Holdena (tak zní Michaelovo příjmení), možná má asociace s touto postavou posloužit jako pomocná berlička pro pochopení Toriina (i Michaelova) životního pocitu. Také Holden od společnosti utekl, poflakoval se, nesouhlasil a nosil v sobě velký vztek a nesouhlas. Zajímavá je taky Toriina úvaha nad významem díla Pýcha a předsudek. Tori sympatizuje samozřejmě s Darcym, který se podle ní za svou nepřístupnost skrývá, aby nemusel odhalit svou přirozenost lidem, kterých si neváží. Zatímco většina spolužáků za hlavní téma této knihy považuje lásku, Tori si myslí, že hlavním tématem jsou lidi: „Všichni se tam nějak snaží propojit to, jaký doopravdy jsou, s tím, jak na ně nahlíží okolí.“ O to jde vlastně v knize všem. Tori svou osamělost nepovažuje za slabost, protože si ji zvolila sama a měla odvahu nebýt jako ostatní, lišit se i přes jejich výhrady, stát si za svým. A s tím by se dalo souhlasit, kdyby se hlavní hrdinka neustále nenořila do sebekritiky a pesimismu. „Ráda spím a bloguju. A jednou dne umřu,“představuje se nám Tori.(str. 10) Asi nejčastější věta v textu zní: „Je mi to jedno.“ Takto Tori komentuje všechno, co jí jedno nejspíš není. Tak trochu jde vlastně i o otázku samotného smyslu bytí. Také Tori uvažuje, jestli s tím vším radši nepraštit, a to je pro mě poslední okolností, proč tuto knihu nemohu hodnotit příliš kladně. Nesnáším, když mladý člověk bez vážných problémů uvažuje o smrti, je to jako rouhání, projev neúcty k životu a neschopnosti, možná spíš lenosti svůj život budovat a prožít. Jenže smysl života se špatně hledá v posteli s notebookem v ruce. Zakončím úvodní replikou z první části: Elizabeth Bennetová: Tančíte, pane Darcy?“ Pan Darcy: „Ne, když nemusím.“

Autorčin vzkaz čtenářům...

Knize dávám 5 bodů z 10 z důvodů výše uvedených. Přesto si myslím, že si své nadšené čtenáře může najít, záleží na založení a možná i na věku čtenáře. 

V recenzi jsou použity fotografie z autorčiných webových stránek http://www.redbubble.com/people/aliceoseman a http://www.aliceoseman.com .

Srdce s cizí pamětí?

Kniha: Srdeční záležitost
Autor: Charlote Valandrey
Nakladatelství: Mladá fronta 2013

Překlad: Hana Holoubková
Počet stran: 320

Podle knihy byl v roce 2008 natočen i film.

Současnou francouzskou filmovou scénu příliš neznám, proto jméno Charlotte Valandrey nenapovědělo vůbec nic, když jsem se rozhodla sáhnout po knize Srdeční záležitost. Knížka  s podtitulem Pravdivý příběh o hledání vlastního srdce a se dvěma srdíčky na přebalu mě nejdříve přiměla domněnce, že půjde o příběh zkoušené lásky a hledání sebe samé.  Můj předpoklad ale nebyl zdaleka úplný; slovo srdce se v knize objevuje snad tisíckrát, Charlottin příběh skutečně je o lásce a o jejím hledání. Zároveň je ale také příběhem nemocné ženy, která po transplantaci srdce pátrá po své dárkyni.  A jestli se obě dějová vlákna nakonec spojí v pevný uzel, to už nechám na čtenáři samém.

S dcerou Tarou.

Kniha je pěkná, Charlottin příběh je neobyčejný a zajímavý. Tato dnes 47letá herečka o sobě vypráví typicky francouzským způsobem: elegantně, stylisticky jednotně, nic vulgárního a odpudivého, i když je řeč třeba o sexu či o nemoci, žádné bolestínství, třebaže se mluví o životních propadech. Valandreyová na mě působí jako silná a vyrovnaná žena. Sama o sobě tvrdí, že srdce je její nejdůležitější orgán, protože miluje život. Několik bytostí, které ji prokazují bezmeznou přízeň a lásku, ji drží nad vodou, jsou její jistotou a východiskem v těžkých chvílích. (V knize zmiňuje hlavně milovanou dceru, tatínka a kamarádku Lilly.) Nejde přitom jen o ohrožené srdce, Charlotta je navíc HIV pozitivní. Nakazila se od své první velké lásky již v 17 letech a tento fakt ji poznamenal na celý život. Užívání léků oslabilo její srdce natolik, až v roce 2003 podstoupila transplantaci. O každou roli musela tato nositelka stříbrného medvěda za nejlepší ženský herecký výkon (za film Rouge Basier z roku 1985) tvrdě bojovat. Lidé z ní měli strach, trpěli předsudky, přestože Charlotte měla při své smůle to štěstí, že se její nemoc nerozvinula. Dokonce má dceru Taru, která je HIV negativní. Její kariérní propady souvisely také s kolísavým zdravím. A na fyzickou kondici měly vždy značný vliv Charlottiny vztahy s muži: Charlotta je milovala a potřebovala cítit jejich náklonnost. Jako většina žen se chtěla líbit, lichotil jí obdiv. Měla ráda slávu, vždyť je herečkou. A to velmi krásnou a šik. A po přečtení její zpovědi zjistíte, že je také takovou osobností: velkorysou, elegantní a charismatickou.

Silnou pasáží v knize Srdeční záležitost je líčení cesty do Indie a popis údělu pariů, nedotknutelných nuzáků. Charlotta s nimi soucítí a tvrdí, že se kvůli své HIV pozitivitě cítí podobně vyloučená jako oni.

Charlotta je patronkou
organizace Greffe De Vie,
která podporuje pacienty
čekající na transplantaci. 

Co mě ale na knize zaujalo víc než příběh ženy, která líčí nesnadnou etapu svého života, je otázka buněčné paměti, okolo které se jádro příběhu stále točí. Ať už Charlottě věříme, nebo ne, že se události odehrály tak, jak o nich v knize pojednává, těžko uvěřit v tvrzení, že je v našich orgánech obsažena stopa našeho vědění, paměť, která dokonce přežívá i po transplantaci v těle svého příjemce. Charlottě se prý začaly zdát děsivé sny o smrti, v maličkostech se proměnil její vkus a chutě. Pojala podezření, že do jejího vědomí takto vstupují cizí vzpomínky. Začala pociťovat nutkavou potřebu vypátrat dárce srdce, které do ní bylo vsazeno a žije v ní. O buněčné inteligenci a paměti se v tomto smyslu nedočtete zřejmě nic vědecky erudovaného, a naopak, pokusíte-li si najít o této otázce informace na internetu, odkazy zmiňující toto téma vás přesměrují na stránky esotericky zaměřených lidí a spolků. Především lidé těžko se smiřující se ztrátou milovaného člověka se pak upínají k podobným teoriím o jeho (alespoň částečné) transformaci v někoho jiného. Před tímto problémem Charlottu varovala její psycholožka, a dokonce sama Charlotta s tímto počítala. Ale intuice jí i tak velela prolomit pevnou bariéru zákonných opatření a lékařských tajemství, která chrání anonymitu dárců i příjemců transplantátů.  

Intuice, cit, to jsou ostatně Charlottiny hlavní motory. Racionálnímu člověku proto její kniha bude připadat nadsazená a patosem přetékající, zatímco romantickou a idealistickou dušičku potěší a povzbudí. Já osobně dávám této knize 6 bodů z deseti. Biografie slavných osobností nejsou mým šálkem kávy, ne této ale oceňuji osobitost, která z ní čiší. Charlottině příběhu docela věřím, její vizáž, životní příběhy i způsob, jak o nich mluví, spolu korespondují a ladí. Líbí se mi a jako osobnost je pro mě zajímavá, a její kniha také.

V recenzi jsou použity fotografie z veřejně dostupných zdrojů, stránek herečky, z jejího facebookového a twitterového profilu.