pátek 9. září 2016

Marina

Kniha: Marina
Autor: Carlos Ruis Zafón
Nakladatelství: CooBoo 2012
Počet stran: 256

Mám jeden cestovatelský sen. Vždycky jsem chtěla vidět Barcelonu. Pravou Barcelonu, bez turistů a stánkařů se suvenýry. A do takové mě nedávno pozval spisovatel s nádherně libozvučným jménem: Carlos Ruiz Zafón. 
Příběh, který sám označuje za svůj nejlepší, svou srdeční záležitost, se odehrává v Barceloně 80. let. Provází nás jím Oskar Drai, mladý student, který se rozhodne pátrat po záhadě symbolu černého motýla. V jeho snaze mu pomáhá tajemná Marina, zvláštní dívka, žijící osamoceně se svým otcem, toužící stát se spisovatelkou. Marinin život je úplně odlišný, jakoby plynul paralelně mimo prostor a čas, do kterého byl uvržen, klidně a mírumilovně dál a dál. Marina s otcem žijí v jakési dobrovolné izolaci v chátrajícím sídle sami pro sebe, dokud jejich poklidné soužití nenaruší náhodný vpád Oskara, kterého k nim přivede náhoda…nebo snad osud? Oba si Oskara oblíbí a přijmou jej mezi sebe. A Oskara tyto dvě jedinečné bytosti zajímají a fascinují, stejně jako záhady, které obklopují  Marinino bydliště: zvláštní symbol černého motýla na náhrobku na místním sarriánském hřbitově spatřují také u záhadné černé dámy se závojem. Vydají se pátrat po stopách Michala Kolevníka, tajemného vědce, lékaře a experimentátora, který se po válce snažil vylepšovat raněné a nemocné mechanickými transplantáty, které nahradily jejich nefunkční orgány. A odtud jenom krůček k nápadu pokusit se křísit mrtvé…a najednou tu máme příběh rodící se lásky na pozadí téměř detektivního pátrání po záhadě krvežíznivých zombie příšer. Zafónův příběh je poměrně dost nezařaditelný: v anotacích je veden pod zařazením k detektivkám, hororům, sci-fi, fantasy a slibuje i příběh lásky dvou mladých lidí. Co zní neuvěřitelně, strojeně až absurdně je ale napsáno velice přirozeně, plynule a čtivě. Zafón používá typického fabulačního schématu detektivek: hlavní postavy vypátrají klíčovou postavu, která jim ochotně vypoví všechno důležité, aby mohli pokračovat dál a dál, jakkoliv je jejich pátrání nebezpečné a vlastně také zbytečné, jelikož jich samotných se nijak bytostně nedotýká. Hnací silou, která je vrhá do nebezpečných situací, je pouze zvědavost a snaha rozbít stereotyp svého dosavadního života. Zafón svůj guláš nápadů, způsobů vyprávění a stylizačních postupů umí zamíchat včas a důkladně, aby nám naservíroval dobrou a výživnou porci čtenářského zážitku, okořeněnou navíc mistrným líčením, které podpoří čtenářovu obrazotvornost, vizuálně zpřítomní dávnou Barcelonu tak názorně a barvitě, že  máme skoro pocit, že se po barcelonských periferiích procházíme společně s Oskarem a Marinou také. Zafón umí mistrně vykreslit atmosféru určitého místa a přitom nezdržovat nezáživnými popisy. Jeho vyprávění je barvité a osobité, přímo magické a poetické, takže mu odpustíme jistou nadsázku a hororový nádech, který příběh znehodnocuje co do věrohodnosti, těžko se totiž ztotožnit s hrdinou, který zbytečně nasazuje život při pátrání po příčinách záhadného oživnutí mrtvých…

Zafón by vám prostě uměl převyprávět i nákupní seznam tak, aby vám běhal mráz po zádech. A do svého vyprávění umí dostat spoustu moudra, a to právě se mi na této knize líbí nejvíc: jeho hlavní postavy jsou moudré, milé a slušné, rozumné a zajímavé osobnosti, skrze něž autor čtenářům zprostředkovává svůj zralý životní nadhled. „Tehdy jsem netušil, že oceán času, do kterého jsme pohřbili své vzpomínky, nám je dřív nebo později vyvrhne zpátky,“ říká jen tak mimoděk Oskar, a my víme, že slova dospívajícího muže prýští ze samotné autorovy životní zkušenosti. Jinde Zafón (ročník 1964) Oskarovými ústy říká: „Někdy mám o své paměti pochybnosti a říkám si, kdo ví, jestli nebudu schopen vzpomínat jen na to, co se nikdy nestalo.“



V době, kdy jsem nevěděl, že dřív nebo později nás oceán času pohřbí...vše bude proměněno a uzamčeno pod zámkem v podkroví naší duše. (volný překlad z portugalského citátu). V odkazu typicky zafónovský booktrailer. .


Moudré poselství, nevtíravě vtisknuté mezi řádky, ukryté pod příběh napínavý a masově líbivý (cílený – myslím – na náctiletého čtenáře), to je výkon, který nedokážu neocenit, třebaže nejsem příznivcem hororu ani detektivek. Knize proto dávám 9 bodů z 10 za to, že mě aspoň takto nepřímo dopravila do mé vysněné Barcelony.

V recenzi jsou použity volně dostupné obrázky z veřejných zdrojů.

Žádné komentáře:

Okomentovat