Počet stran: 256
Mám jeden cestovatelský sen. Vždycky jsem chtěla vidět
Barcelonu. Pravou Barcelonu, bez turistů a stánkařů se suvenýry. A do takové mě
nedávno pozval spisovatel s nádherně libozvučným jménem: Carlos Ruiz Zafón.
Příběh, který sám označuje za svůj nejlepší, svou srdeční záležitost, se
odehrává v Barceloně 80. let. Provází nás jím Oskar Drai, mladý student,
který se rozhodne pátrat po záhadě symbolu černého motýla. V jeho snaze mu
pomáhá tajemná Marina, zvláštní dívka, žijící osamoceně se svým otcem, toužící
stát se spisovatelkou. Marinin život je úplně odlišný, jakoby plynul paralelně
mimo prostor a čas, do kterého byl uvržen, klidně a mírumilovně dál a dál.
Marina s otcem žijí v jakési dobrovolné izolaci v chátrajícím sídle
sami pro sebe, dokud jejich poklidné soužití nenaruší náhodný vpád Oskara,
kterého k nim přivede náhoda…nebo snad osud? Oba si Oskara oblíbí a
přijmou jej mezi sebe. A Oskara tyto dvě jedinečné bytosti zajímají a fascinují,
stejně jako záhady, které obklopují Marinino bydliště: zvláštní symbol černého
motýla na náhrobku na místním sarriánském hřbitově spatřují také u záhadné
černé dámy se závojem. Vydají se pátrat po stopách Michala Kolevníka, tajemného
vědce, lékaře a experimentátora, který se po válce snažil vylepšovat raněné a
nemocné mechanickými transplantáty, které nahradily jejich nefunkční orgány. A odtud
jenom krůček k nápadu pokusit se křísit mrtvé…a najednou tu máme příběh
rodící se lásky na pozadí téměř detektivního pátrání po záhadě krvežíznivých zombie
příšer. Zafónův příběh je poměrně dost nezařaditelný: v anotacích je
veden pod zařazením k detektivkám, hororům, sci-fi, fantasy a slibuje i
příběh lásky dvou mladých lidí. Co zní neuvěřitelně, strojeně až absurdně je
ale napsáno velice přirozeně, plynule a čtivě. Zafón používá typického
fabulačního schématu detektivek: hlavní postavy vypátrají klíčovou postavu,
která jim ochotně vypoví všechno důležité, aby mohli pokračovat dál a dál,
jakkoliv je jejich pátrání nebezpečné a vlastně také zbytečné, jelikož jich
samotných se nijak bytostně nedotýká. Hnací silou, která je vrhá do
nebezpečných situací, je pouze zvědavost a snaha rozbít stereotyp svého dosavadního
života. Zafón svůj guláš nápadů, způsobů vyprávění a stylizačních postupů umí
zamíchat včas a důkladně, aby nám naservíroval dobrou a výživnou porci
čtenářského zážitku, okořeněnou navíc mistrným líčením, které podpoří čtenářovu
obrazotvornost, vizuálně zpřítomní dávnou Barcelonu tak názorně a barvitě, že máme skoro pocit, že se po barcelonských
periferiích procházíme společně s Oskarem a Marinou také. Zafón umí
mistrně vykreslit atmosféru určitého místa a přitom nezdržovat nezáživnými
popisy. Jeho vyprávění je barvité a osobité, přímo magické a poetické, takže mu
odpustíme jistou nadsázku a hororový nádech, který příběh znehodnocuje co do
věrohodnosti, těžko se totiž ztotožnit s hrdinou, který zbytečně nasazuje
život při pátrání po příčinách záhadného oživnutí mrtvých…
Zafón by vám prostě uměl převyprávět i nákupní seznam tak, aby vám běhal mráz po zádech. A do svého vyprávění umí dostat spoustu moudra, a to právě se mi na této knize líbí nejvíc: jeho hlavní postavy jsou moudré, milé a slušné, rozumné a zajímavé osobnosti, skrze něž autor čtenářům zprostředkovává svůj zralý životní nadhled. „Tehdy jsem netušil, že oceán času, do kterého jsme pohřbili své vzpomínky, nám je dřív nebo později vyvrhne zpátky,“ říká jen tak mimoděk Oskar, a my víme, že slova dospívajícího muže prýští ze samotné autorovy životní zkušenosti. Jinde Zafón (ročník 1964) Oskarovými ústy říká: „Někdy mám o své paměti pochybnosti a říkám si, kdo ví, jestli nebudu schopen vzpomínat jen na to, co se nikdy nestalo.“
V době, kdy jsem nevěděl, že dřív nebo později nás oceán času pohřbí...vše bude proměněno a uzamčeno pod zámkem v podkroví naší duše. (volný překlad z portugalského citátu). V odkazu typicky zafónovský booktrailer. .
Moudré poselství, nevtíravě vtisknuté mezi řádky, ukryté pod příběh napínavý a masově líbivý (cílený – myslím – na náctiletého čtenáře), to je výkon, který nedokážu neocenit, třebaže nejsem příznivcem hororu ani detektivek. Knize proto dávám 9 bodů z 10 za to, že mě aspoň takto nepřímo dopravila do mé vysněné Barcelony.
V recenzi jsou použity volně dostupné obrázky z veřejných zdrojů.
Zafón by vám prostě uměl převyprávět i nákupní seznam tak, aby vám běhal mráz po zádech. A do svého vyprávění umí dostat spoustu moudra, a to právě se mi na této knize líbí nejvíc: jeho hlavní postavy jsou moudré, milé a slušné, rozumné a zajímavé osobnosti, skrze něž autor čtenářům zprostředkovává svůj zralý životní nadhled. „Tehdy jsem netušil, že oceán času, do kterého jsme pohřbili své vzpomínky, nám je dřív nebo později vyvrhne zpátky,“ říká jen tak mimoděk Oskar, a my víme, že slova dospívajícího muže prýští ze samotné autorovy životní zkušenosti. Jinde Zafón (ročník 1964) Oskarovými ústy říká: „Někdy mám o své paměti pochybnosti a říkám si, kdo ví, jestli nebudu schopen vzpomínat jen na to, co se nikdy nestalo.“
V době, kdy jsem nevěděl, že dřív nebo později nás oceán času pohřbí...vše bude proměněno a uzamčeno pod zámkem v podkroví naší duše. (volný překlad z portugalského citátu). V odkazu typicky zafónovský booktrailer. .
Moudré poselství, nevtíravě vtisknuté mezi řádky, ukryté pod příběh napínavý a masově líbivý (cílený – myslím – na náctiletého čtenáře), to je výkon, který nedokážu neocenit, třebaže nejsem příznivcem hororu ani detektivek. Knize proto dávám 9 bodů z 10 za to, že mě aspoň takto nepřímo dopravila do mé vysněné Barcelony.
V recenzi jsou použity volně dostupné obrázky z veřejných zdrojů.
Žádné komentáře:
Okomentovat