Všehokniha

Kniha: Všehokniha
Autor: Guus Kiujer
Nakladatelství: Albatros 2013

Překlad: Magda De Bruin-Hüblová

Počet stran: 112

Přečetla jsem něco jedním dechem a mocně mě to zasáhlo. A řeknu Vám dnes, co si myslím: Začnu názvem. Všehokniha. Je o všem, co je důležité, a pro všechny na celém světě. Je určena dětem od 9 (!) let, ale podobně jako třeba Malý princ nebo Medvídek Pú je velmi moudrá a dospělý si z ní vybere leccos pro sebe. Ta knížka je podle mě takový malý podvod: naláká na neobvyklé téma a nááádherné ilustrace, vy knihu koupíte pro svou ratolest, čtete jí z ní, až zjistíte, že oslovit měla spíše právě vás. A je to pěkně hořké sousto, to si teda pište...Dítě jej nějak stráví...ale vám bude v žaludku ležet pěkně dlouho jako tíživý kámen. Je o bezpráví a zlu, páchaném na bezbranných a nevinných.

...Vtom se otcova ruka vymrštila a pleskla maminku do tváře. Zavrávorala a pustila Tomáše. Andělé v nebi si zakryli oči a rozvzlykali se, protože to dělají vždycky, když muž bije svou ženu. Na zem se snesl hluboký smutek."Taťko," zašeptala Markéta. "Mlč!" zaburácel otec. "Tomáši, nahoru. A nezapomeň vzít vařečku." Tomáš se obrátil, došel do kuchyně a vytáhl z poličky dřevěnou vařečku. Pak vyběhl po schodech k sobě do pokoje. Posadil se k oknu a zíral ven, ale myslet nedokázal. Svět byl prázdný. Všechno, co kdy bylo, si někdo odmyslel. Zbyl tu jedině zvuk. Slyšel facku, jak pleskla mamince na hebkou tvář. Slyšel všechny facky, které kdy maminka dostala, déšť facek jako krupobití ve Van Eyckově ulici, co sestřeluje listí ze stromů. Přitiskl si dlaně k uším. Tomáš zíral do prázdna celou věčnost,když tu i přes dlaně uslyšel otce, jak ztěžka dupe po schodech. Dup, dup. Dup, dup. "Všechno zmizelo," pomyslel si. "Nic už neexistuje. Ani já nejsem."...

O čem se tedy vlastně dětem vypráví? Hlavním hrdinou je devítiletý Tomáš. Se svou starší sestrou a hodnou maminkou útrpně snášejí zlo v podobě jejich fanatického otce, který tvrdě trestá každičký prohřešek, přičemž své násilnické jednání opodstatňuje písmem svatým. Nárokuje si výhradní právo na interpretaci biblického poselství a nesnáší jakýkoliv odpor. Bije své děti, ale také jejich matku, a to před zraky svých potomků. Tomáš se cítí sám. A když říkám sám, myslím tím úplně sám, bez Boha, který by mu podle otce měl být oporou. Svým devítiletým mozečkem nedokáže pochopit důvod, proč by bytost tak milá, vlídná a ochotná, jako je jeho milovaná maminka, měla trpět z „vůle boží“. Přemýšlí a zdají se mu sny, v nichž rozmlouvá s Ježíšem a snaží se pro něj tolik absurdní a paradoxní situaci pochopit. Jeho Ježíš používá dědečkovy fráze a trochu se podobá hodné tetě Petině, ale rozmlouvá s ním kamarádsky, třeba jako jeho spolužák. Tomáš je životem zklamaný, obklopují jej ale i milí lidé, sice je jich velmi málo a jsou to spíše outsideři (zmrzačená Eliška, dívka bez nohy a prstů, kamarádka jeho sestry nebo paní Terezínská, ošklivá stará paní, které se děti z ulice bojí a přezdívají jí čarodějnice), ti však pod nevábnou slupkou skrývají zdravé jádro a zlaté srdce.

Také ilustrace Nanako Ishidy, 

Japonky žijící v Praze, stojí za 

zmínku. Byly dokonce v roce 2014 

nominovány na Zlatou stuhu 

ve výtvarné části soutěže.

„Božínku!“ zvolala paní Terezínská. „O čem jsou knihy? O všem, co na světě je. Čteš rád?“ Tomáš přikývl. „Počkej,“ řekla paní Terezínská. Vstala. „Možná pro tebe něco mám.“ Obrátila se k jedné z knihoven. „Co vlastně chceš být, až vyrosteš?“ zeptala se. „Šťastný,“ řekl Tomáš. „Až vyrostu, budu šťastný.“ Paní Terezínská už chtěla vytáhnout z knihovny knížku, ale překvapeně se obrátila. S úsměvem se na Tomáše podívala a řekla: „To je safraportsky dobrý nápad. A víš, čím štěstí začíná? Když se člověk přestane bát.“ (str. 32)

Tomáš a jeho rodina se musí vzepřít bezpráví. Musí se osmělit a získat odvahu čelit zlu a bojovat za dobro. Každý večer se u stolu před večeří předčítá z Bible. Nejdříve svůj nesouhlas svým dětsky naivním pokusem o nápodobu první a druhé rány egyptské (proměnu vody v krev a přemnožení žab) vyjádří otci sám Tomáš, ale pokusí se o to také třeba paní Terezínská dopisem s větou, že kdo ubližuje slabšímu, nemůže mít v úctě sebe samého. Otec žádný z argumentů neuznává, možná proto, že proti násilí nelze bojovat rozumem a argumenty, ale zase jenom silou. 

Poutač k divadelní adaptaci knihy.

Aniž bych se dále snažila prozrazovat, jak se Tomášova rodina s personifikovaným zlem v podobě otce vypořádá, budu o knize mluvit ještě chvíli. Fanatismus a násilí je něco, čemu se musíme vzepřít, říká svým příběhem Kuijer. A jestli jde jenom o Tomáše, nebo i o nás, toť téma k hlubokému zamyšlení. Zneužívání „svatých slov“ a manipulace s „pravdou“ je záležitost dnešní doby stále stejně tolik jako středověku. Křížové výpravy, inkvizice, pogromy, teorie nadlidí, islámský stát…Ufff…Kdo má sílu, ten má moc. Ale kdo má pravdu? Ježíš odpouštěl vinu hříšníkům, aby měli možnost svými příštími činy napravit své chyby. Nic o vařečce a monoklu pod okem za odmlouvání v Bibli psáno nestojí. Svatou knihu – jakoukoliv – podle mě nelze chápat doslovně jako návod na život. Její poselství je obecné, je to soubor příběhů, modelů životních situací, z nichž se máme poučit, máme je poznat a pochopit. Nejlépe bez prostředníka, který by nám je tlumočil a vysvětloval. Vlastní cesta za pravdou a úsilí o dobro je cennější než bezchybné dodržování pravidel, která někdo vydává za jediná správná. Tak se učíme, nápodobou, poznáním, zkušeností. Nikdo nás nemá právo nutit k tomu, co si myslet. Musíme si na to přijít sami, i když je jednodušší a bezpracnější se nechat slepě vést. V tom spočívá lidská svoboda a důstojnost. A protože veškeré moudro nelze načerpat ze zkušenosti, máme my lidé k dispozici slovo, knihy, příběhy. Ty nás učí a vedou k poznání pro mě osobně mnohem důležitější cestou než učebnice, profesoři nebo "vůdci". Pokud jsou příběhy moudré, navíc ještě taky přístupné a zábavné, dokážou oslovit každého od dítěte po starce na celém světě. Taková je Bible. Taková je Tomášova Všehokniha. 

Nizozemec Guus Kuijer získal za Všehoknihu cenu Astrid Lindgrenové. Napsal mnoho knih pro děti a nyní se věnuje sérii biblických příběhů. 

Knížce bývá vyčítáno, že je příliš těžká, temná a smutná, než aby ji četlo malé dítě. Souhlasím. Ať ji nečte samo. Ať ji čte se svým tátou, s maminkou nebo s paní učitelkou ve třídě. I malé dítě by mělo vědět, že život umí být i krutý a že i ten poslední má právo a možnost vzdorovat zlu. Čtenářský zážitek ze Všehoknihy je možná dobré s někým sdílet, protože je silný a trvá dlouho. Jakkoliv emočně náročná pro mě četba této knihy byla, cením ji velmi vysoko a nebojím se ji doporučit každému jako zdroj poučení a inspiraci pro vlastní uvažování o „všem“. Všehokniha. Jasných 10 bodů z 10.

V recenzi jsou použity obrázky z veřejně dostupných zdrojů (foto nakladatelství Albatros a stránky autora).