Já jsem hlad!

Kniha: Já jsem hlad
Autor: Petra Dvořáková
Nakladatelství: Host 2013

Počet stran: 144

Já jsem hlad. Jak rozumět názvu knihy? Zvláštní použití slovesa být mi připomnělo jinou knihu,kterou jsem kdysi dávno čela -  Mít nebo být od Ericha Fromma. Modus „mít“ zahrnuje materialistický a mocenský přístup ke světu, lidskou chtivost, touhu shromažďovat, používat a ovládat všechno nashromážděné, je úplně jedno, co…Mám rodinný dům a auto. Mám 2 děti a hodnou manželku. Modus „být“ znamená svůj život prožívat, aktivně, svobodně a zodpovědně. Sice nelze být a nemít. Ale ani mít a nebýt. Záleží totiž hlavně na tom, na kterém postoji stavíte a je pro váš život určující…Žiji se svou ženou v rodinném domě. Společně pečujeme o dvě děti…To zní lépe, ne? K této knize se musím jednou vrátit!

Ale zpět k „příběhu o zápasu s mentální anorexií, hledání, cestě a návratu k ženské duši“.  Petra Dvořáková si prý prošla lecčím zlým a ve své knize o tom vypráví otevřeně, nezaobaleně, místy velmi syrově a drsně. Snad přeháním, když řeknu, že od samotného dětství snad nepoznala téměř nic příjemného a povzbudivého: neporozumění rodičů, srovnávání s úspěšnou sestrou, přísnost i nepříjemné křivdy. V období dospívání to nebylo o nic moc lepší, pokud vůbec...Únik před rodinnou nepohodou do klášterní školy , do neosobního, přísného a strohého prostředí nakonec sebevědomí mladé dívky ublížil snad ještě více: otřásl její vírou v boha, kterou ve svém srdci cítila silně a neochvějně, protože svobodně, impulzivně a intuitivně. Jakoby její víra byla samozřejmostí, jako je např. dýchání. A najednou se lidé víru šířit a hájit pověření snažili Petru a její způsob praktikování křesťanství přetransformovat a zmanipulovat podle různých nepochopitelných a Petře prapodivných pravidel. A Petra utekla znovu: do manželství. Vdávala se jako mladá, snad dokonce i z lásky. Podporu a lásku svého manžela ale neměla možnost příliš často poznat a přijímat. Manžel si hleděl hlavně svého, nepomáhal, nenaslouchal, nebyl oporou. Na mladé mamince dvou dětí se ale osud vyřádil ještě nemilosrdněji, a to když u druhého dítě nechal propuknout leukémii.

Je mi jasné, že tolik neštěstí na jedinou osamělou duši je až příliš, než aby nezanechalo žádný znatelný šrám.  Naopak, myslím, že mnoho problémů jako je anorexie, alkoholismus, workoholismus a podobně mají hlubší a leckdy skryté kořeny někde úplně jinde, než bychom očekávali. V nevyrovnanosti , v absenci pocitu smíření, v nerovnováze mezi tím, co cítíme jako svou bytostnou potřebu, ať je jakákoliv, a tím, co vnímáme jako svou realitu. Jakoby vám dennodenně solili otevřenou ránu, která se tudíž nemůže zacelit. Jakoby vám zamezili přívod kyslíku jen na minimum nutné k přežití, ale vy se nemohli nadechnout z plných plic a nabrat sílu na výkřik. Na řešení. Petřina cesta byl doposud vždy jen útěk. Hledání nového prostoru, kde uskutečnit své já. Své vlastní rozhodování, svou vůli. A posledním útočištěm bylo vlastní tělo. Jediná věc, nad kterou měla ještě moc.  A vezmeme-li v úvahu souznění těla a duše, není se čemu divit, že hlad se stal Petřiným jediným triumfem nad světem, který ji nechtěl přijmout. Hlad jako jediný autentický prožitek, upřímný a ryzí prožitek. Možná občas přehlušil bolest, která seděla na duši…

Petra Dvořáková kapitoly své knihy uvádí poznámkami o svém věku, výšce a váze. Ve 28 letech při svých 168 cm např. klesla na 43 kg. Manžel před jejím problémem zavíral oči, bezostyšně ji v tomto stavu  „používal“ hlavně ke svému tělesnému potěšení alespoň v noci. A když skončila v nemocnici, jen posměšně dodal něco ve smyslu: „Tak vidíš, kam jsi to dotáhla.“

Asi dokážu pochopit, proč, kdy a jak se anorexie u Petry Dvořákové zrodila. Nedostatek sebedůvěry, zklamání, sebetrýzeň symbolizující životní pocit. Je to zvláštní. Chtělo by se říct: slabošské, nechat se zahnat až tak daleko, téměř až do „nebytí“. Vždyť měla dvě děti!!! Pro ty se měla snažit. V knize jim není věnováno mnoho prostoru. Ta kniha je totiž o něčem jiném. O smutku. O trýzni. O zklamání.  O křivdách. O bezpráví. Stejně tak jsou vynechány i údaje o Petřiných úspěších studijních a profesních. Vždyť je absolventkou filosofie na Filosofické fakultě Masarykovy univerzity, nositelkou Magnesie Litery a Zlaté stuhy. Její knihy jsou úspěšné a krásné.  I ty dětské. Poznali byste z Flouka a Líly, že ji napsala osobnost v minulosti takto zraňovaná na tisícero způsobů?

Tuším v tom autorský záměr. Není možné, aby člověk na její intelektuální úrovni, produktivní, sklízející uznání od odborníků i veřejnosti byl takový looser. Nevěřím tomu. Závěr knihy napovídá, že existuje cesta k tomu, jak objevit svou cenu, získat sebedůvěru. Začít se mít ráda. Objevit své ženství a naučit se ctít i své tělo. A v tom naopak spočívá Petřina síla. Nejen síla vzdorovat, ale hlavně síla žít a nejenom přežívat. Tuším, že je nutné objevit  a pojmenovat skutečnou příčinu svých trápení. Pro Petru to byl vždycky hlavně nenaplněný vztah s matkou. To byl prazáklad její nevyrovnanosti. To, že si tento důvod svého trápení dokázala uvědomit a připustit, v podstatě znamenalo první krůček k jeho řešení.

A můj poslední odstavec bude asi nejodvážnější. Chci se zeptat: Jak by lidstvo pohlíželo po staletích na Kristovu existenci, kdyby nebyl ukřižován a nepovstal z mrtvých? Pamatovali bychom ještě stále na tohoto dobromila z prvního století? Tento nositel všelidských trýzní a křivd, jejich napravitel a nejmilosrdnější z dobrosrdečných musel nutně cítit nejsilněji, ba přímo absolutně  veškerou mizérii svého světa. Umíral v bolesti, přesto smířený. „ Já jsem bolest,“ mohl tenkrát možná říct. A my lidé jsme tímto jeho skutkem dostali facku, která nás měla probrat z nevědomosti a nezájmu.

Petra Dvořáková je přeci věřící…

Možná jsme měly od ní taky dostat takovou alespoň maličkou facku, dámy… A co jste vy?