čtvrtek 13. dubna 2017

Griša.

Kniha: Griša
Autor: Leigh Bardugo
Nakladatelství: Fragment 2017
Překlad: Julie Žemlová
Počet stran: 312


Griša. Už ten název je silný, zní jako zaklínadlo. Kdo je to griša? Hodně se o ní mluví, a tak jsem se vydala na průzkum 312 stránek knihy autorky se stejně znělým jménem, jako je sám název knihy, Leigh Bardugo.
Anotace slibuje fantasy, ve které nepůjde o nic míň než o záchranu Ravky, rodné vlasti Aliny Starkové, hlavní hrdinky. Ta v sobě zcela náhodně objeví magické schopnosti a je odvedena do královského paláce k výcviku, který má podobně nadané mladé lidi naučit své schopnosti využít v boji a stát se griši. Alina je zařazena mezi eterálčiky, protože její nadání je naprosto výjimečné – Alina vládne světlem. A to se právě zdá být posledním možným východiskem pro Ravku, rozdělenou na dvě poloviny Vrásou stínu, temným krajem, obývaným krvelačnými bestiemi – volkrami. Projít tímto pásem černočerné tmy je pro člověka nemožné a Alina je jedinou světlonoškou v zemi. Díky tomu se jí změní svět – je odtržena od svého přítele, stopaře Mala, je opečovávána a šlechtěna v královském paláci, seznamuje se se spoustou důležitých a mocných lidí, z nichž tím nevlivnějším a nejobávanějším je Temnyj, vojevůdce s magickými schopnostmi. Alina je vlastně něco jako Popelka, která se ocitla na bále v nádherných šatech a tančí ve víru noci se samotným princem své země. Z obyčejné holky, sirotka, ošklivého káčátka se stala modla, ke které se upínají naděje celé Ravky. Chce to ale pořádnou zápletku, tu si ale musíte v ději objevit sami…
Kniha je vlastně takový kříženec fantasy a young-adultky – nechybí téma lásky, zklamání, iluzí a intrik. Alina má šanci dospět způsobem úplně jiným, než jak tomu bývá u jejích vrstevnic. Je to takové holčičí fantasy, které nenadchne ani neurazí.
Leigh Bardugo je prý Izraelkou žijící v USA. Děj je zasazen do neurčitého prostředí připomínajícího carské Rusko, čemuž napovídají názvy míst i jména postav, jednání postav, jejich zvyklosti a hierarchizace. Kontrast mezi okázalostí královského paláce a neomezenou mocí vůdců země a chudobou odlehlých částí země (např. pusté Sibeje-Sibiře)a jejich odevzdaností nepříznivého osudu napovídá, že se Bardugo inspirovala ruskou historiií, tak, jak je zpovzdálí dostupná skrze písemné a elektronické zdroje informací. Sama ke své grišovské trilogii (my si na 2. a 3. díl v češtině ještě musíme počkat) informaci o přímé inspiraci ruskou historií zmiňuje, a to na svých stránkách. Na těch můžeme zjistit také to, že se jedná o velikou krasavici a velmi úspěšnou ženu, bestselerovou spisovatelku žijící v Hollywoodu.

Bestsellery, masově přijímané, mívají jednu chybu: literární fajnšmekři si na nich většinou najdou lecjaké mouchy, které je třeba připlácnout hodně velkým rozmachem, protože bzučely moc nahlas. Také o Griše se hodně mluvilo a to byl také hlavní důvod, proč jsem si ji koupila a přečetla. A nelituji, je na ní něco jiného, zvláštního, přestože…je prvoplánovitá, její zápletky jsou předvídatelné, Alina je vlastně hodně naivní, Temnyj je až moc tajemný a temný, Mal moc Brandon Walsh…ale něco osobitého v tom celém přesto je. 

Jako celek je to sourodé, spolknutelné, stravitelné a dokonce i poměrně chutné. Holky, bude se vám to líbit…7 bodů z 10!

V recenzi jsou použity fotografie z veřejně dostupných zdrojů.

sobota 25. února 2017

Rozhoupaný dech

Kniha: Rozhoupaný dech
Autor: Herta Mullerová
Nakladatelství: Mladá fronta 2012
Překlad: Radka Denemarková
Počet stran: 296

Prokousala jsem se knihou Herty Millerové se jménem Rozhoupaný dech. Čtení to bylo hořké a nechutné, jako odvar z přezrálé lebedy lesklé bonzaté, kterému kdysi kdosi říkával polévka. Kniha autorky, oceněné Nobelovou cenou za literaturu v roce 2009, je jako nic, co bych kdy četla. Je jako nic, tisíckrát přežvýkané v ústech, jako by bylo tou nejvybranější laskominou, ale to jen anděl hladu nalhává svým obětem, že ještě žijí…přitom jen živoří, přežívají o osmi stech gramech chleba a zelné polévce denně v pracovních táborech. A přitom kutají v dolech, staví továrny, holýma rukama sklízejí úrodu z polí nebo třeba lámají kámen. Hladovím, tedy jsem, dalo by se říct. Nemám nic než hlad. Nic odporné a perverzní, nejvíce však tím, že se odehrálo, stalo se a už zase není.
Nejdříve jsem si pomyslela, že ta kniha otevírá toto téma účelově, chce jím šokovat, upozornit, varovat, připomenout. Hlavně připomenout, připomenout, co byli lidé jiným schopni učinit, a co jiní byli schopni přežít. Takové téma se i v dnešní době hodí a mladým, kteří nezažili období strádání a nouze, politické nesvobody a války, se rádo podbízí. Aby věděli. Ale tato kniha je jiná. Je jako drahokam vylovený z žumpy. Jako Baudelairova Zdechlina, báseň krásná a ryzí a přitom odporná a nechutná v jednom.
Herta Muller
Rovnice přežití říká, že jeden zdvih lopatou =  gram chleba. Je to jako v nějaké počítačové hře, kdy panáček sbírá penízky a přibývá mu život, ale jakmile špatně naskočí na bodák, penízky se z něj vysypou a záleží jen na úrovni hry, jestli se objeví nápis GAME OVER. Leopold hrál tuto hru na úrovni Hard, podobně jako stovky dalších Němců deportovaných z různých částí východní Evropy ke sklonku 2. světové války do ruských pracovních táborů. Za trest za to, že byli Němci. Leo – Mullerová líčí každodennost tohoto období jinak, než to známe z čistě dějových románů. Petr Fisher v doslovu  knihu pojmenoval jako haiku z lágru. Já bych řekla - lágrové črty: „V času kostakůže mi myslí zněl věčně kvílející kolovrátek, který dnem a nocí opakoval: Zima pálí, hlad podvádí, únava tíží, stesk po domově sžírá, štěnice a vši koušou. Chtěl jsem sjednat výměnu s těmito jevy, které jsou nesmrtelné, aniž by žily. Chtěl jsem domluvit záchrannou výměnu mezi mým tělem a linií horizontu mezi nebesy a prachem pozemských cest. Vypůjčit si jejich výdrž a existovat bez těla, a když bude nejhorší za mnou, zase do těla vklouznout a objevit se ve vatovaném kabátě. To nemělo nic společného s umíráním, právě naopak.“ (str. 235)Celé je to krásně šílené, plné metafor a symbolů, neotřelých a neočekávaných. Nádherná forma textu je přesným opakem jeho odporného obsahu: strádající, zubožené tělo a silná, vzdorující duše. Krása a hnus, život a smrt, nádech a výdech. Vyprávění o Leovi a dalších se vlní mezi těmito protipóly jako na houpačce: rozhoupaný dech znamená, že cítíme život bytostně, silně. Leo se nenechává se pouze nést slábnoucí vlnkou své existence. Leem zatřásli mocně a důrazně, aby se v nebezpečném vlnobití strachoval o svůj život, a on život ctil a smutně vychutnával každého sousta, které na něj zbylo. Hlad jako alegorie života, zvláštní. Leo ještě 60 let po návratu z lágru chápe jídlo jinak. Zatímco ostatní způsobně a bezmyšlenkovitě pokrm přijímají, Leovi při každém soustu probleskne hlavou vzpomínka na lágrové štěstí, na tu „špetičkunavíc“, které „odevzdáme hnízdo starostí v hlavě, rozhoupaný dech, pumpu v hrudi, čekárnu v útrobách…Návrat domů lágrové štěstí nezkrotil, hladoví a ukusuje svým hladem střed každého pocitu. Uprostřed mám prázdno.“ (podle str. 234)


Herta Mullerová napsala celkem 20 knih, ve kterých svým osobitým způsobem pojednává o životě v totalitárních režimech, o útlaku a bezpráví, které sama zažila. Také její matka strávila v ruském pracovním táboře 5 let, sama Mullerová pak v rodném Rumunsku coby politicky nepřizpůsobivá prožívala různé formy diskriminace až do té doby, než se roku 1987 rozhodla vystěhovat se do Německa. Vysoce ceněná je pak nejen literární práce samotné Mullerové, ale také překladatelský výkon  Radky Denemarkové, která se s náročným textem poprala. Tato spisovatelka, překladatelka a scénáristka je sama nositelkou literární ceny Magnesia Litera za rok 2006 a 2008.

Kniha ode mě jednoznačně získává 10 bodů z deseti. Každému se ale líbit nebude.

V recenzi jsou použity obrázky z veřejně dostupných zdrojů.

pondělí 6. února 2017

Dům, ve kterém...

Kniha: Dům, ve kterém…
Autor: Mariam Petrosjanová
Nakladatelství: Fragment 2016
Překlad: Konstantin Šindelář
Počet stran: 328

Dům, ve kterém…je příznačný název. Naláká na tajemství, nechá vás domýšlet, co by frázi v názvu mohlo doplnit. Popravdě, ještě na sté straně jsem při čtení neměla ani páru, o čem kniha vlastně je. A ani po dočtení se necítím jistější tím, co bych sama dosadila na místo oněch tří teček.

Také čtenářské recenze zmiňují různorodé dojmy z tohoto textu, který nabízí příběhy obyvatelů tohoto prapodivného domova pro mrzáky. Kdo se těmito momentkami zachycujícími „něco“ – to, čím byste chtěli doplnit tři tečky, prolouská až do konce, zůstane nejspíš zmatený i nadále. Jednotlivé minipříběhy jsou poskládané nahodile a zmatečně – jednou vypráví vozíčkář Kuřák, rebel, který odmítal přijmout pravidla své skupiny a byl zařazen do jiné, úplně jinak fungující jednotky, v jiné kapitole se vracíme do dávnější minulosti Domu, poznáváme některé postavy z přítomnosti v dětském věku, jejich vychovatele Losa a spoustu, opravdu značnou spoustu osob, které nás seznamují s tím, jak to v Domě chodí. Každá postava si nese své pokřivení: tělesný handicap i šrám na duši. Každý obyvatel domu si musí osvojit jeho pravidla a přizpůsobit se jim. Nováček, jakým byl Kuřák, si musí nejen zvyknout, ale pokouší se tato pravidla i pochopit. Společně s ním se seznamujeme s Domem a přemýšlíme, co se to v něm vlastně děje. Z Kuřákova úhlu pohledu se nám smysl knihy vnímá možná nejlépe, poznává Dům současně s námi, zatímco hovoří-li o něj jeho původní obyvatelé, topíme se v moři mnohomluvnosti a nejednoznačnosti. Dialogy chlapců nás odvádějí do snů, vzpomínek a představ a množství postav přenáší naši pozornost do různých ošklivých zákoutí tohoto podivného domu. Je to celé divné a zvrhlé, ale nějak to přesto funguje. V domě existují pravidla, podle kterých se dá přežívat, když víte, co máte dělat. Nováčci zakoušejí šikanu jen do té doby, než je nahradí jiní. Ložnice obývají skupiny s určitými rysy a pojmenovávají se i své členy přezdívkami: plaší, sobě podobní Bažanti, výstřední Krysy (kříženci punkerů a klaunů), temní a zlověstní Ptáci ve smutečních šatech. Kuřák se nakonec ocitnul ve čtvrté ložnici s bezrukým Sfingou a Slepcem, vysoce postavenými obyvateli Domu, se schizofrenikem s agresivními sklony Lordem, s Černým, Hrbáčem a dalšími osobami. Přečtete o nich desítky stránek a připadáte si jako při sledování některého Švankmajerova surrealistického filmu: něco se tam děje, dohromady to tvoří nějaký celek, ale vše se odehrává nějak jinak, divně, nepochopitelně. Teprve až na konci příběhu, když zůstala má otázka po smyslu příběhů hlavních postav nezodpovězena, mi došlo, že hlavními hrdinu tu nejsou lidé, je to o Domě, o jeho životě. Jakoby šlo o samostatně žijící organismus, bytost živící se strachem a utrpením, zrůdná a deformovaná podoba lidství, které ji zevnitř zaplnilo a nyní se pohybuje uvnitř v jejích útrobách. Dům své děti nevypustí, vykrvácel by bez nich. Dům své děti potřebuje, uvádí je do pohybu svými pravidly, aby v něm cirkulovaly jako krevní oběh zaručující jeho přežití. Právě díky Kuřákovi, který se vzepřel pravidlům své skupiny (pořídil si červené tenisky a odvážil se lišit se), poznáváme, že je to celé jenom hra, ve které mají všichni svou roli předem napsanou. Všichni už pravidla Domu přijali, jejich jednání a způsob uvažování je daný. Můžete se od druhého lišit, ale asi právě tak, jako se od sebe liší jednotlivé součástky dobře fungujícího mechanismu. Je to hrozné hlavně tím, že skoro všichni tuto zvrácenou hru hrají. Kuřák to nějak vycítil, poznal, intuice mu napověděla, jak si uchovat svou vlastní identitu, soudnost a zdravý rozum. Mohl někam patřit, ale odmítl to. „Jsi štítivý člověk,“ nadnesl Sfinga. „Nejsem štítivý. Jsem normální. A ty?“odpověděl mu Kuřák. „Já ne,“ odvětil Sfinga s nesnesitelným opovržením. (podle str. 322)
Kniha vznítila vlnu lidové tvořivosti
příběhem Domu inspirované. I můj
oblíbený Pinterest je ho plný...



Autorka arménského původu prý na knize
 pracovala 20 let. V Rusku se stal hitem.
 U nás by na jaře 2016 by měl vyjít 2. díl.
Knize dávám  6 bodů z deseti. Je zvláštní, divná, zneklidňující. Mám ráda, když mají věci smysl, ale tady ho musím hledat pod vrstvami pokřivených výjevů. Netuším, jestli si jej dosazuji do příběhu správně. Dům, ve kterém… Chápu to celé vlastně jako symbol a děsím se, že někdy vyjde i pokračovaní pod názvem Svět, ve kterém…


pátek 13. ledna 2017

Dívka s devíti parukami

Kniha: Dívka s devíti parukami
Autor: Sophie van der Stapová
Nakladatelství: Mladá fronta2014
Překlad: Helena Hartlová
Počet stran: 200

   Já to mám podobně s voňavkami. Jedna sladká, květinová pro volné svěží jarní dny, dobrou náladičku a pestré šaty na ramínkách. Další - decentní, kořeněná, dámská – do práce, aby podpořila důstojný a odhodlaný dojem. Citrusová, svěží lehká vůně na doma pro chvíle bezstarostné pohody, sportovní na dobrodružné výpravy, drahý výrazný parfém pro extra příležitosti. Za vůně se neskrývám, užívám si jich a používám je a střídám podle nálady a situace.
   Sophii van Straapovou krutá diagnóza přinutila pořídit si paruku. A zvyknout si na novou vizáž. Na nový život. Mohla si v nové paruce na chvilku připadat jako někdo jiný, někdo, kdo nemá rakovinu. Mohla se pod umělé vlasy schovat, ale mohla si s novým vzhledem také hrát, experimentovat. Jako člověk bez jistoty, že bude žít v budoucnosti, co se snaží urvat co nejvíce z přítomnosti, se Sophie v dobrých obdobích vydávala mezi lidi v různých parukách, žila a užívala přítomnosti jako rozpustilá, svůdná, hloubavá nebo vyzývavá mladá žena, hledala lásku, přátelství, ne jen lítost a soucit. S parukami nad nemocí měla navrch: „Moje paruky mi pomáhají schovat, co schovat chci, a zdůraznit, s čím se chci předvádět. Paruka, kterou si nasadím na hlavu, vytváří prostor, který potřebuju pro rozpoložení, ve kterém zrovna jsem. Rakovina je tu pořád. Když usnu, probudím se, kupuju si něco k jídlu. Když si nasadím paruku, jsem tu i já.“ (str. 113) Sophie si své paruky pojmenovávala: jako Platina se chtěla líbit obyčejným mužům ve vytahaném tričku, Uma měla udělat dojem na pěstěné a značkově oblečené elegány, v Blondie Sophie vyrážela za divokými a nespoutanými frajery, uhlazené slušňáky měla upoutat spíše Stella a se Sue mohla Sophie vést klidně hlubokomyslné řeči s nějakým intelektuálem. Klidná Daisy se pak spokojila s hodným prostým přítelem.  V záloze měla ještě Bebé, Lydii a Pam. 
 Prožívala temná období, musela se vyrovnat s bolestí, se strachem o holý život, se smrtí nemocných kamarádů, s bezmocí a osamělostí. Kdo by se chtěl vázat na dívku bez budoucnosti? Měla ale velké štěstí, že svůj boj vyhrála, že dostala příležitost svůj příběh napsat a převyprávět jako svědectví o způsobu, jak se s rakovinou vyrovnat a jak s ní žít. Vždyť jednadvacetiletý člověk chce žít, studovat, cestovat, milovat. Sophie si vytvořila náhradní skutečnost, do které vstupovala v přestrojení, jako útěchu i rozptýlení z hořkosti, která sžírala její duši. Nemoc ji naučila vážit si života: „Zamýšlím se nad tím, čím jsem prošla, a nejpřekvapivější na tom je, že se moje zkušenost netýká až tak moc rakoviny, jako se týká života a jeho žití. Když v angličtině změníte jediné písmenko, potom se z live, žít, stává love, láska. Pokud existuje nějaké poselství, které bych ráda předala dál, je to právě tohle.“ (str. 197, epilog)

   Sophiin způsob, jak s nemocí zápasit, nejdříve zaujal novináře jednoho holandského časopisu. Oslovili ji, aby do něj přispívala svými sloupky, fotografiemi a reportážemi ze společenských akcí. Svůj příběh díky tomu vyprávěla také v televizní talk show a nakonec dostala příležitost svůj deník z doby nemoci publikovat knižně v roce 2006. U nás její příběh vydalo nakladatelství Mladá fronta v roce 2014, je  přeložen do 25 jazyků a v německé produkci byl podle předlohy natočen film. Sophii je dnes 33 let, žije v New Yorku, je krásnou a úspěšnou ženou a dál píše knihy.

Knize dávám 6 bodů z deseti. Četla se rychle. Končila dobře, obsahovala pozitivní poselství. Pro mě je to ale "jen" deník, memoár mladé ženy, literárně průměrný, takový typ knihy, který nenadchne, ale ani neotráví. 

V recenzi jsou použity obrázky z veřejně dostupných zdrojů a fotografie z webových stránek autorky: http://www.sophievanderstap.nl/en/the-girl-with-nine-wigs/p/1 .