Překlad: Helena Hartlová
Počet stran: 200
Já to mám podobně s voňavkami. Jedna sladká, květinová
pro volné svěží jarní dny, dobrou náladičku a pestré šaty na ramínkách. Další - decentní, kořeněná, dámská – do práce, aby podpořila důstojný
a odhodlaný dojem. Citrusová, svěží lehká vůně na doma pro chvíle bezstarostné
pohody, sportovní na dobrodružné výpravy, drahý výrazný parfém pro extra příležitosti. Za
vůně se neskrývám, užívám si jich a používám je a střídám podle nálady a situace.
Sophii van Straapovou krutá diagnóza přinutila pořídit si
paruku. A zvyknout si na novou vizáž. Na nový život. Mohla si v nové paruce
na chvilku připadat jako někdo jiný, někdo, kdo nemá rakovinu. Mohla se pod
umělé vlasy schovat, ale mohla si s novým vzhledem také hrát,
experimentovat. Jako člověk bez jistoty, že bude žít v budoucnosti, co se
snaží urvat co nejvíce z přítomnosti, se Sophie v dobrých obdobích
vydávala mezi lidi v různých parukách, žila a užívala přítomnosti jako
rozpustilá, svůdná, hloubavá nebo vyzývavá mladá žena, hledala lásku, přátelství,
ne jen lítost a soucit. S parukami nad nemocí měla navrch: „Moje paruky mi pomáhají schovat, co schovat
chci, a zdůraznit, s čím se chci předvádět. Paruka, kterou si nasadím na
hlavu, vytváří prostor, který potřebuju pro rozpoložení, ve kterém zrovna jsem.
Rakovina je tu pořád. Když usnu, probudím se, kupuju si něco k jídlu. Když
si nasadím paruku, jsem tu i já.“ (str. 113) Sophie si své paruky
pojmenovávala: jako Platina se chtěla líbit obyčejným mužům ve vytahaném
tričku, Uma měla udělat dojem na pěstěné a značkově oblečené elegány, v Blondie
Sophie vyrážela za divokými a nespoutanými frajery, uhlazené slušňáky měla
upoutat spíše Stella a se Sue mohla Sophie vést klidně hlubokomyslné řeči s nějakým
intelektuálem. Klidná Daisy se pak spokojila s hodným prostým přítelem. V záloze měla ještě Bebé, Lydii a Pam.
Prožívala temná období, musela se vyrovnat s bolestí, se
strachem o holý život, se smrtí nemocných kamarádů, s bezmocí a
osamělostí. Kdo by se chtěl vázat na dívku bez budoucnosti? Měla ale velké štěstí,
že svůj boj vyhrála, že dostala příležitost svůj příběh napsat a převyprávět
jako svědectví o způsobu, jak se s rakovinou vyrovnat a jak s ní žít.
Vždyť jednadvacetiletý člověk chce žít, studovat, cestovat, milovat. Sophie si
vytvořila náhradní skutečnost, do které vstupovala v přestrojení, jako
útěchu i rozptýlení z hořkosti, která sžírala její duši. Nemoc ji naučila
vážit si života: „Zamýšlím se nad tím, čím jsem prošla, a nejpřekvapivější na
tom je, že se moje zkušenost netýká až tak moc rakoviny, jako se týká života a
jeho žití. Když v angličtině změníte jediné písmenko, potom se z live,
žít, stává love, láska. Pokud existuje nějaké poselství, které bych ráda
předala dál, je to právě tohle.“ (str. 197, epilog)Sophiin způsob, jak s nemocí zápasit, nejdříve zaujal novináře jednoho holandského časopisu. Oslovili ji, aby do něj přispívala svými sloupky, fotografiemi a reportážemi ze společenských akcí. Svůj příběh díky tomu vyprávěla také v televizní talk show a nakonec dostala příležitost svůj deník z doby nemoci publikovat knižně v roce 2006. U nás její příběh vydalo nakladatelství Mladá fronta v roce 2014, je přeložen do 25 jazyků a v německé produkci byl podle předlohy natočen film. Sophii je dnes 33 let, žije v New Yorku, je krásnou a úspěšnou ženou a dál píše knihy.
Knize dávám 6 bodů z deseti. Četla se rychle. Končila dobře, obsahovala pozitivní poselství. Pro mě je to ale "jen" deník, memoár mladé ženy, literárně průměrný, takový typ knihy, který nenadchne, ale ani neotráví.
V recenzi jsou použity obrázky z veřejně dostupných zdrojů a fotografie z webových stránek autorky: http://www.sophievanderstap.nl/en/the-girl-with-nine-wigs/p/1 .
Žádné komentáře:
Okomentovat