Rozhoupaný dech

Kniha: Rozhoupaný dech
Autor: Herta Mullerová
Nakladatelství: Mladá fronta 2012

Překlad: Radka Denemarková

Počet stran: 296

Prokousala jsem se knihou Herty Millerové se jménem Rozhoupaný dech. Čtení to bylo hořké a nechutné, jako odvar z přezrálé lebedy lesklé bonzaté, kterému kdysi kdosi říkával polévka. Kniha autorky, oceněné Nobelovou cenou za literaturu v roce 2009, je jako nic, co bych kdy četla. Je jako nic, tisíckrát přežvýkané v ústech, jako by bylo tou nejvybranější laskominou, ale to jen anděl hladu nalhává svým obětem, že ještě žijí…přitom jen živoří, přežívají o osmi stech gramech chleba a zelné polévce denně v pracovních táborech. A přitom kutají v dolech, staví továrny, holýma rukama sklízejí úrodu z polí nebo třeba lámají kámen. Hladovím, tedy jsem, dalo by se říct. Nemám nic než hlad. Nic odporné a perverzní, nejvíce však tím, že se odehrálo, stalo se a už zase není.

Nejdříve jsem si pomyslela, že ta kniha otevírá toto téma účelově, chce jím šokovat, upozornit, varovat, připomenout. Hlavně připomenout, připomenout, co byli lidé jiným schopni učinit, a co jiní byli schopni přežít. Takové téma se i v dnešní době hodí a mladým, kteří nezažili období strádání a nouze, politické nesvobody a války, se rádo podbízí. Aby věděli. Ale tato kniha je jiná. Je jako drahokam vylovený z žumpy. Jako Baudelairova Zdechlina, báseň krásná a ryzí a přitom odporná a nechutná v jednom.

Herta Muller

Rovnice přežití říká, že jeden zdvih lopatou =  gram chleba. Je to jako v nějaké počítačové hře, kdy panáček sbírá penízky a přibývá mu život, ale jakmile špatně naskočí na bodák, penízky se z něj vysypou a záleží jen na úrovni hry, jestli se objeví nápis GAME OVER. Leopold hrál tuto hru na úrovni Hard, podobně jako stovky dalších Němců deportovaných z různých částí východní Evropy ke sklonku 2. světové války do ruských pracovních táborů. Za trest za to, že byli Němci. Leo – Mullerová líčí každodennost tohoto období jinak, než to známe z čistě dějových románů. Petr Fisher v doslovu  knihu pojmenoval jako haiku z lágru. Já bych řekla - lágrové črty: „V času kostakůže mi myslí zněl věčně kvílející kolovrátek, který dnem a nocí opakoval: Zima pálí, hlad podvádí, únava tíží, stesk po domově sžírá, štěnice a vši koušou. Chtěl jsem sjednat výměnu s těmito jevy, které jsou nesmrtelné, aniž by žily. Chtěl jsem domluvit záchrannou výměnu mezi mým tělem a linií horizontu mezi nebesy a prachem pozemských cest. Vypůjčit si jejich výdrž a existovat bez těla, a když bude nejhorší za mnou, zase do těla vklouznout a objevit se ve vatovaném kabátě. To nemělo nic společného s umíráním, právě naopak.“ (str. 235)Celé je to krásně šílené, plné metafor a symbolů, neotřelých a neočekávaných. Nádherná forma textu je přesným opakem jeho odporného obsahu: strádající, zubožené tělo a silná, vzdorující duše. Krása a hnus, život a smrt, nádech a výdech. Vyprávění o Leovi a dalších se vlní mezi těmito protipóly jako na houpačce: rozhoupaný dech znamená, že cítíme život bytostně, silně. Leo se nenechává se pouze nést slábnoucí vlnkou své existence. Leem zatřásli mocně a důrazně, aby se v nebezpečném vlnobití strachoval o svůj život, a on život ctil a smutně vychutnával každého sousta, které na něj zbylo. Hlad jako alegorie života, zvláštní. Leo ještě 60 let po návratu z lágru chápe jídlo jinak. Zatímco ostatní způsobně a bezmyšlenkovitě pokrm přijímají, Leovi při každém soustu probleskne hlavou vzpomínka na lágrové štěstí, na tu „špetičkunavíc“, které „odevzdáme hnízdo starostí v hlavě, rozhoupaný dech, pumpu v hrudi, čekárnu v útrobách…Návrat domů lágrové štěstí nezkrotil, hladoví a ukusuje svým hladem střed každého pocitu. Uprostřed mám prázdno.“ (podle str. 234)

Herta Mullerová napsala celkem 20 knih, ve kterých svým osobitým způsobem pojednává o životě v totalitárních režimech, o útlaku a bezpráví, které sama zažila. Také její matka strávila v ruském pracovním táboře 5 let, sama Mullerová pak v rodném Rumunsku coby politicky nepřizpůsobivá prožívala různé formy diskriminace až do té doby, než se roku 1987 rozhodla vystěhovat se do Německa. Vysoce ceněná je pak nejen literární práce samotné Mullerové, ale také překladatelský výkon  Radky Denemarkové, která se s náročným textem poprala. Tato spisovatelka, překladatelka a scénáristka je sama nositelkou literární ceny Magnesia Litera za rok 2006 a 2008.

Kniha ode mě jednoznačně získává 10 bodů z deseti. Každému se ale líbit nebude.

V recenzi jsou použity obrázky z veřejně dostupných zdrojů.

Dům, ve kterém...

Kniha: Dům, ve kterém…
Autor: Mariam Petrosjanová
Nakladatelství: Fragment 2016

Překlad: Konstantin Šindelář

Počet stran: 328

Dům, ve kterém…je příznačný název. Naláká na tajemství, nechá vás domýšlet, co by frázi v názvu mohlo doplnit. Popravdě, ještě na sté straně jsem při čtení neměla ani páru, o čem kniha vlastně je. A ani po dočtení se necítím jistější tím, co bych sama dosadila na místo oněch tří teček.

Také čtenářské recenze zmiňují různorodé dojmy z tohoto textu, který nabízí příběhy obyvatelů tohoto prapodivného domova pro mrzáky. Kdo se těmito momentkami zachycujícími „něco“ – to, čím byste chtěli doplnit tři tečky, prolouská až do konce, zůstane nejspíš zmatený i nadále. Jednotlivé minipříběhy jsou poskládané nahodile a zmatečně – jednou vypráví vozíčkář Kuřák, rebel, který odmítal přijmout pravidla své skupiny a byl zařazen do jiné, úplně jinak fungující jednotky, v jiné kapitole se vracíme do dávnější minulosti Domu, poznáváme některé postavy z přítomnosti v dětském věku, jejich vychovatele Losa a spoustu, opravdu značnou spoustu osob, které nás seznamují s tím, jak to v Domě chodí. Každá postava si nese své pokřivení: tělesný handicap i šrám na duši. Každý obyvatel domu si musí osvojit jeho pravidla a přizpůsobit se jim. Nováček, jakým byl Kuřák, si musí nejen zvyknout, ale pokouší se tato pravidla i pochopit. Společně s ním se seznamujeme s Domem a přemýšlíme, co se to v něm vlastně děje. Z Kuřákova úhlu pohledu se nám smysl knihy vnímá možná nejlépe, poznává Dům současně s námi, zatímco hovoří-li o něj jeho původní obyvatelé, topíme se v moři mnohomluvnosti a nejednoznačnosti. Dialogy chlapců nás odvádějí do snů, vzpomínek a představ a množství postav přenáší naši pozornost do různých ošklivých zákoutí tohoto podivného domu. Je to celé divné a zvrhlé, ale nějak to přesto funguje. V domě existují pravidla, podle kterých se dá přežívat, když víte, co máte dělat. Nováčci zakoušejí šikanu jen do té doby, než je nahradí jiní. Ložnice obývají skupiny s určitými rysy a pojmenovávají se i své členy přezdívkami: plaší, sobě podobní Bažanti, výstřední Krysy (kříženci punkerů a klaunů), temní a zlověstní Ptáci ve smutečních šatech. Kuřák se nakonec ocitnul ve čtvrté ložnici s bezrukým Sfingou a Slepcem, vysoce postavenými obyvateli Domu, se schizofrenikem s agresivními sklony Lordem, s Černým, Hrbáčem a dalšími osobami. Přečtete o nich desítky stránek a připadáte si jako při sledování některého Švankmajerova surrealistického filmu: něco se tam děje, dohromady to tvoří nějaký celek, ale vše se odehrává nějak jinak, divně, nepochopitelně. Teprve až na konci příběhu, když zůstala má otázka po smyslu příběhů hlavních postav nezodpovězena, mi došlo, že hlavními hrdinu tu nejsou lidé, je to o Domě, o jeho životě. Jakoby šlo o samostatně žijící organismus, bytost živící se strachem a utrpením, zrůdná a deformovaná podoba lidství, které ji zevnitř zaplnilo a nyní se pohybuje uvnitř v jejích útrobách. Dům své děti nevypustí, vykrvácel by bez nich. Dům své děti potřebuje, uvádí je do pohybu svými pravidly, aby v něm cirkulovaly jako krevní oběh zaručující jeho přežití. Právě díky Kuřákovi, který se vzepřel pravidlům své skupiny (pořídil si červené tenisky a odvážil se lišit se), poznáváme, že je to celé jenom hra, ve které mají všichni svou roli předem napsanou. Všichni už pravidla Domu přijali, jejich jednání a způsob uvažování je daný. Můžete se od druhého lišit, ale asi právě tak, jako se od sebe liší jednotlivé součástky dobře fungujícího mechanismu. Je to hrozné hlavně tím, že skoro všichni tuto zvrácenou hru hrají. Kuřák to nějak vycítil, poznal, intuice mu napověděla, jak si uchovat svou vlastní identitu, soudnost a zdravý rozum. Mohl někam patřit, ale odmítl to. „Jsi štítivý člověk,“ nadnesl Sfinga. „Nejsem štítivý. Jsem normální. A ty?“odpověděl mu Kuřák. „Já ne,“ odvětil Sfinga s nesnesitelným opovržením. (podle str. 322)

Kniha vznítila vlnu lidové tvořivosti
příběhem Domu inspirované. I můj
oblíbený Pinterest je ho plný...

Autorka arménského původu prý na knize
 pracovala 20 let. V Rusku se stal hitem.
 U nás by na jaře 2016 by měl vyjít 2. díl.

Knize dávám  6 bodů z deseti. Je zvláštní, divná, zneklidňující. Mám ráda, když mají věci smysl, ale tady ho musím hledat pod vrstvami pokřivených výjevů. Netuším, jestli si jej dosazuji do příběhu správně. Dům, ve kterém… Chápu to celé vlastně jako symbol a děsím se, že někdy vyjde i pokračovaní pod názvem Svět, ve kterém…