Rozhoupaný dech

Kniha: Rozhoupaný dech
Autor: Herta Mullerová
Nakladatelství: Mladá fronta 2012

Překlad: Radka Denemarková

Počet stran: 296

Prokousala jsem se knihou Herty Millerové se jménem Rozhoupaný dech. Čtení to bylo hořké a nechutné, jako odvar z přezrálé lebedy lesklé bonzaté, kterému kdysi kdosi říkával polévka. Kniha autorky, oceněné Nobelovou cenou za literaturu v roce 2009, je jako nic, co bych kdy četla. Je jako nic, tisíckrát přežvýkané v ústech, jako by bylo tou nejvybranější laskominou, ale to jen anděl hladu nalhává svým obětem, že ještě žijí…přitom jen živoří, přežívají o osmi stech gramech chleba a zelné polévce denně v pracovních táborech. A přitom kutají v dolech, staví továrny, holýma rukama sklízejí úrodu z polí nebo třeba lámají kámen. Hladovím, tedy jsem, dalo by se říct. Nemám nic než hlad. Nic odporné a perverzní, nejvíce však tím, že se odehrálo, stalo se a už zase není.

Nejdříve jsem si pomyslela, že ta kniha otevírá toto téma účelově, chce jím šokovat, upozornit, varovat, připomenout. Hlavně připomenout, připomenout, co byli lidé jiným schopni učinit, a co jiní byli schopni přežít. Takové téma se i v dnešní době hodí a mladým, kteří nezažili období strádání a nouze, politické nesvobody a války, se rádo podbízí. Aby věděli. Ale tato kniha je jiná. Je jako drahokam vylovený z žumpy. Jako Baudelairova Zdechlina, báseň krásná a ryzí a přitom odporná a nechutná v jednom.

Herta Muller

Rovnice přežití říká, že jeden zdvih lopatou =  gram chleba. Je to jako v nějaké počítačové hře, kdy panáček sbírá penízky a přibývá mu život, ale jakmile špatně naskočí na bodák, penízky se z něj vysypou a záleží jen na úrovni hry, jestli se objeví nápis GAME OVER. Leopold hrál tuto hru na úrovni Hard, podobně jako stovky dalších Němců deportovaných z různých částí východní Evropy ke sklonku 2. světové války do ruských pracovních táborů. Za trest za to, že byli Němci. Leo – Mullerová líčí každodennost tohoto období jinak, než to známe z čistě dějových románů. Petr Fisher v doslovu  knihu pojmenoval jako haiku z lágru. Já bych řekla - lágrové črty: „V času kostakůže mi myslí zněl věčně kvílející kolovrátek, který dnem a nocí opakoval: Zima pálí, hlad podvádí, únava tíží, stesk po domově sžírá, štěnice a vši koušou. Chtěl jsem sjednat výměnu s těmito jevy, které jsou nesmrtelné, aniž by žily. Chtěl jsem domluvit záchrannou výměnu mezi mým tělem a linií horizontu mezi nebesy a prachem pozemských cest. Vypůjčit si jejich výdrž a existovat bez těla, a když bude nejhorší za mnou, zase do těla vklouznout a objevit se ve vatovaném kabátě. To nemělo nic společného s umíráním, právě naopak.“ (str. 235)Celé je to krásně šílené, plné metafor a symbolů, neotřelých a neočekávaných. Nádherná forma textu je přesným opakem jeho odporného obsahu: strádající, zubožené tělo a silná, vzdorující duše. Krása a hnus, život a smrt, nádech a výdech. Vyprávění o Leovi a dalších se vlní mezi těmito protipóly jako na houpačce: rozhoupaný dech znamená, že cítíme život bytostně, silně. Leo se nenechává se pouze nést slábnoucí vlnkou své existence. Leem zatřásli mocně a důrazně, aby se v nebezpečném vlnobití strachoval o svůj život, a on život ctil a smutně vychutnával každého sousta, které na něj zbylo. Hlad jako alegorie života, zvláštní. Leo ještě 60 let po návratu z lágru chápe jídlo jinak. Zatímco ostatní způsobně a bezmyšlenkovitě pokrm přijímají, Leovi při každém soustu probleskne hlavou vzpomínka na lágrové štěstí, na tu „špetičkunavíc“, které „odevzdáme hnízdo starostí v hlavě, rozhoupaný dech, pumpu v hrudi, čekárnu v útrobách…Návrat domů lágrové štěstí nezkrotil, hladoví a ukusuje svým hladem střed každého pocitu. Uprostřed mám prázdno.“ (podle str. 234)

Herta Mullerová napsala celkem 20 knih, ve kterých svým osobitým způsobem pojednává o životě v totalitárních režimech, o útlaku a bezpráví, které sama zažila. Také její matka strávila v ruském pracovním táboře 5 let, sama Mullerová pak v rodném Rumunsku coby politicky nepřizpůsobivá prožívala různé formy diskriminace až do té doby, než se roku 1987 rozhodla vystěhovat se do Německa. Vysoce ceněná je pak nejen literární práce samotné Mullerové, ale také překladatelský výkon  Radky Denemarkové, která se s náročným textem poprala. Tato spisovatelka, překladatelka a scénáristka je sama nositelkou literární ceny Magnesia Litera za rok 2006 a 2008.

Kniha ode mě jednoznačně získává 10 bodů z deseti. Každému se ale líbit nebude.

V recenzi jsou použity obrázky z veřejně dostupných zdrojů.