Dívka s devíti parukami

Kniha: Dívka s devíti parukami
Autor: Sophie van der Stapová
Nakladatelství: Mladá fronta2014

Překlad: Helena Hartlová

Počet stran: 200

   Já to mám podobně s voňavkami. Jedna sladká, květinová pro volné svěží jarní dny, dobrou náladičku a pestré šaty na ramínkách. Další - decentní, kořeněná, dámská – do práce, aby podpořila důstojný a odhodlaný dojem. Citrusová, svěží lehká vůně na doma pro chvíle bezstarostné pohody, sportovní na dobrodružné výpravy, drahý výrazný parfém pro extra příležitosti. Za vůně se neskrývám, užívám si jich a používám je a střídám podle nálady a situace.

   Sophii van Straapovou krutá diagnóza přinutila pořídit si paruku. A zvyknout si na novou vizáž. Na nový život. Mohla si v nové paruce na chvilku připadat jako někdo jiný, někdo, kdo nemá rakovinu. Mohla se pod umělé vlasy schovat, ale mohla si s novým vzhledem také hrát, experimentovat. Jako člověk bez jistoty, že bude žít v budoucnosti, co se snaží urvat co nejvíce z přítomnosti, se Sophie v dobrých obdobích vydávala mezi lidi v různých parukách, žila a užívala přítomnosti jako rozpustilá, svůdná, hloubavá nebo vyzývavá mladá žena, hledala lásku, přátelství, ne jen lítost a soucit. S parukami nad nemocí měla navrch: „Moje paruky mi pomáhají schovat, co schovat chci, a zdůraznit, s čím se chci předvádět. Paruka, kterou si nasadím na hlavu, vytváří prostor, který potřebuju pro rozpoložení, ve kterém zrovna jsem. Rakovina je tu pořád. Když usnu, probudím se, kupuju si něco k jídlu. Když si nasadím paruku, jsem tu i já.“ (str. 113) Sophie si své paruky pojmenovávala: jako Platina se chtěla líbit obyčejným mužům ve vytahaném tričku, Uma měla udělat dojem na pěstěné a značkově oblečené elegány, v Blondie Sophie vyrážela za divokými a nespoutanými frajery, uhlazené slušňáky měla upoutat spíše Stella a se Sue mohla Sophie vést klidně hlubokomyslné řeči s nějakým intelektuálem. Klidná Daisy se pak spokojila s hodným prostým přítelem.  V záloze měla ještě Bebé, Lydii a Pam. 

 Prožívala temná období, musela se vyrovnat s bolestí, se strachem o holý život, se smrtí nemocných kamarádů, s bezmocí a osamělostí. Kdo by se chtěl vázat na dívku bez budoucnosti? Měla ale velké štěstí, že svůj boj vyhrála, že dostala příležitost svůj příběh napsat a převyprávět jako svědectví o způsobu, jak se s rakovinou vyrovnat a jak s ní žít. Vždyť jednadvacetiletý člověk chce žít, studovat, cestovat, milovat. Sophie si vytvořila náhradní skutečnost, do které vstupovala v přestrojení, jako útěchu i rozptýlení z hořkosti, která sžírala její duši. Nemoc ji naučila vážit si života: „Zamýšlím se nad tím, čím jsem prošla, a nejpřekvapivější na tom je, že se moje zkušenost netýká až tak moc rakoviny, jako se týká života a jeho žití. Když v angličtině změníte jediné písmenko, potom se z live, žít, stává love, láska. Pokud existuje nějaké poselství, které bych ráda předala dál, je to právě tohle.“ (str. 197, epilog)

   Sophiin způsob, jak s nemocí zápasit, nejdříve zaujal novináře jednoho holandského časopisu. Oslovili ji, aby do něj přispívala svými sloupky, fotografiemi a reportážemi ze společenských akcí. Svůj příběh díky tomu vyprávěla také v televizní talk show a nakonec dostala příležitost svůj deník z doby nemoci publikovat knižně v roce 2006. U nás její příběh vydalo nakladatelství Mladá fronta v roce 2014, je  přeložen do 25 jazyků a v německé produkci byl podle předlohy natočen film. Sophii je dnes 33 let, žije v New Yorku, je krásnou a úspěšnou ženou a dál píše knihy.

Knize dávám 6 bodů z deseti. Četla se rychle. Končila dobře, obsahovala pozitivní poselství. Pro mě je to ale "jen" deník, memoár mladé ženy, literárně průměrný, takový typ knihy, který nenadchne, ale ani neotráví. 

V recenzi jsou použity obrázky z veřejně dostupných zdrojů a fotografie z webových stránek autorky: http://www.sophievanderstap.nl/en/the-girl-with-nine-wigs/p/1 .

Rozbité zrcadlo

Kniha: Rozbité zrcadlo
Autor: Alina Bronski
Nakladatelství: Coo Boo 2014

Překlad: Tereza Pecková

Počet stran: 216

Rozbité zrcadlo. A přitom jde spíše o spálené obrazy…

Ale od začátku. Myslím, že se postupně dokážu dobrat i k logice názvu knihy. Na úvod – vůbec jsem nepoznala, že se jedná o druhý díl série Za zrcadlem. Záhadný úvod: Kdo je Juli Retemi?  Nevíme a neví to ani ona sama. Postupně a pozvolna nás autorka seznamuje s okolnostmi, které šestnáctiletou Juli uvrhly do poměrně nekomfortní situace. Vyhladovělá, zimou strádající „nožka“, jak „freakové“ říkají nově příchozím členům smečky, zpravidla nezaopatřeným, bosým a strádajícím, bere zavděk alespoň touto podivnou společností. Nedává o sobě ale příliš vědět, maskuje se,  plakáty s její podobiznou coby „normála“, bývalého řádného občana Normality, totiž visí na každém druhém sloupu ve městě. Na její dopadení je vypsaná tučná odměna, je totiž posledním žijícím exemplářem víly, navíc obviněným (ve skutečnosti neprávem) z vraždy vlastního (ve skutečnosti adoptivního) otce a tím se stává štvancem mezi všemi. Juli přitom o svém původu a vílích schopnostech sama nic moc neví. V rámci úsilí o holé přežití se dostává do situací, ve kterých poznává pravdu, o které se ve školách neučí, o které jí nebylo sděleno nic ani od vlastních rodičů. Vlastně hlavně hádka s matkou, vílou, která malováním obrazů lesa vytvářela bránu do jiného světa, přírodního a nedotčeného. Ten však Juli nechtěně a nevědomky podpálila svým hněvem, když s matkou probírala otázku svého původu. Shořely také obrazy, jimiž se dostávala z Normality za matkou do lesa a Juli tak zůstala uvězněna v nepřátelském městě. Juli musí najít staré přátelé, získat informace, podstoupit mučení v Dementi, vílí věznici. Musí se naučit rozpoznat přítele od falešného člověka, pravdu od lži. Souboj města s lesem přerůstá v občanskou válku a zdá se, že existence víly je v té době velmi kontroverzní a zneužitelnou skutečností. Víly prý jedí malé děti zaživa. Páchají různá zvěrstva a násilnosti…tvrdí Normalita. A les postupuje hlouběji do města, čím více slábne moc Normality, proto se normálové snaží Juli zneškodnit a odstranit.  Ale ani freakové, lidé na okraji společnosti, bez identifikačních náramků a tedy bez práv, vzývající vílí svět, nejsou pro Juli těmi pravými společníky. Když se provalí, že je vílou a má určité abnormální schopnosti, chtějí ji pouze zneužít ze zištných důvodů při boji o získání moci nad normály. Juli se musí spoléhat sama na sebe. A později také na Kojota, podobného vyděděnce, který nestojí na žádné ze znesvářených stran. Hraje jen sám za sebe, tak jako Juli…

První díl série.

Pěkná dystopie. Ty mě poslední dobou dost baví. Obsahují poselství, varují. Pokud jim čtenář porozumí. Čtenářské odezvy na tuto knihu přitom nebývají jenom kladné. Mladí lidé autorce vytýkají chaotičnost, přesycenost dějovými okolnostmi a nejasnou náznakovost. Ale mě tohle právě baví, odkrývat informace a skládat si je ze střípků zpátky do původního tvaru, jako rozbité zrcadlo. Ještě může posloužit: co se v něm lze spatřit? Totalitářskou společnost, která si říká Normalita, deformující pravdu a démonizující vše, co ji ohrožuje. Revoltující undergroundovou chásku, která ve jménu „očistné“ ideologie násilně a bezohledně prosazuje svou identitu a své nároky. Les, který se rozpíná, aby pohřbil stopy lidského nezdaru.

Chytrému napověz, hloupého kopni. Symbolika názvu tak, jak si ji vysvětluji já, je silná a zajímavá. Pokud by se vám tedy chtělo a dařilo roztříštěné střípky příběhu Bronské  poskládat, dejte pozor, nesložíte obraz, ale zrcadlo. A je jen na vás, komu se jej pokusíte nastavit.

Knize dávám 10 bodů z 10. Mě to prostě bavilo…

V recenzi jsou použity obrázky z veřejně dostupných zdrojů

Já jsem hlad!

Kniha: Já jsem hlad
Autor: Petra Dvořáková
Nakladatelství: Host 2013

Počet stran: 144

Já jsem hlad. Jak rozumět názvu knihy? Zvláštní použití slovesa být mi připomnělo jinou knihu,kterou jsem kdysi dávno čela -  Mít nebo být od Ericha Fromma. Modus „mít“ zahrnuje materialistický a mocenský přístup ke světu, lidskou chtivost, touhu shromažďovat, používat a ovládat všechno nashromážděné, je úplně jedno, co…Mám rodinný dům a auto. Mám 2 děti a hodnou manželku. Modus „být“ znamená svůj život prožívat, aktivně, svobodně a zodpovědně. Sice nelze být a nemít. Ale ani mít a nebýt. Záleží totiž hlavně na tom, na kterém postoji stavíte a je pro váš život určující…Žiji se svou ženou v rodinném domě. Společně pečujeme o dvě děti…To zní lépe, ne? K této knize se musím jednou vrátit!

Ale zpět k „příběhu o zápasu s mentální anorexií, hledání, cestě a návratu k ženské duši“.  Petra Dvořáková si prý prošla lecčím zlým a ve své knize o tom vypráví otevřeně, nezaobaleně, místy velmi syrově a drsně. Snad přeháním, když řeknu, že od samotného dětství snad nepoznala téměř nic příjemného a povzbudivého: neporozumění rodičů, srovnávání s úspěšnou sestrou, přísnost i nepříjemné křivdy. V období dospívání to nebylo o nic moc lepší, pokud vůbec...Únik před rodinnou nepohodou do klášterní školy , do neosobního, přísného a strohého prostředí nakonec sebevědomí mladé dívky ublížil snad ještě více: otřásl její vírou v boha, kterou ve svém srdci cítila silně a neochvějně, protože svobodně, impulzivně a intuitivně. Jakoby její víra byla samozřejmostí, jako je např. dýchání. A najednou se lidé víru šířit a hájit pověření snažili Petru a její způsob praktikování křesťanství přetransformovat a zmanipulovat podle různých nepochopitelných a Petře prapodivných pravidel. A Petra utekla znovu: do manželství. Vdávala se jako mladá, snad dokonce i z lásky. Podporu a lásku svého manžela ale neměla možnost příliš často poznat a přijímat. Manžel si hleděl hlavně svého, nepomáhal, nenaslouchal, nebyl oporou. Na mladé mamince dvou dětí se ale osud vyřádil ještě nemilosrdněji, a to když u druhého dítě nechal propuknout leukémii.

Je mi jasné, že tolik neštěstí na jedinou osamělou duši je až příliš, než aby nezanechalo žádný znatelný šrám.  Naopak, myslím, že mnoho problémů jako je anorexie, alkoholismus, workoholismus a podobně mají hlubší a leckdy skryté kořeny někde úplně jinde, než bychom očekávali. V nevyrovnanosti , v absenci pocitu smíření, v nerovnováze mezi tím, co cítíme jako svou bytostnou potřebu, ať je jakákoliv, a tím, co vnímáme jako svou realitu. Jakoby vám dennodenně solili otevřenou ránu, která se tudíž nemůže zacelit. Jakoby vám zamezili přívod kyslíku jen na minimum nutné k přežití, ale vy se nemohli nadechnout z plných plic a nabrat sílu na výkřik. Na řešení. Petřina cesta byl doposud vždy jen útěk. Hledání nového prostoru, kde uskutečnit své já. Své vlastní rozhodování, svou vůli. A posledním útočištěm bylo vlastní tělo. Jediná věc, nad kterou měla ještě moc.  A vezmeme-li v úvahu souznění těla a duše, není se čemu divit, že hlad se stal Petřiným jediným triumfem nad světem, který ji nechtěl přijmout. Hlad jako jediný autentický prožitek, upřímný a ryzí prožitek. Možná občas přehlušil bolest, která seděla na duši…

Petra Dvořáková kapitoly své knihy uvádí poznámkami o svém věku, výšce a váze. Ve 28 letech při svých 168 cm např. klesla na 43 kg. Manžel před jejím problémem zavíral oči, bezostyšně ji v tomto stavu  „používal“ hlavně ke svému tělesnému potěšení alespoň v noci. A když skončila v nemocnici, jen posměšně dodal něco ve smyslu: „Tak vidíš, kam jsi to dotáhla.“

Asi dokážu pochopit, proč, kdy a jak se anorexie u Petry Dvořákové zrodila. Nedostatek sebedůvěry, zklamání, sebetrýzeň symbolizující životní pocit. Je to zvláštní. Chtělo by se říct: slabošské, nechat se zahnat až tak daleko, téměř až do „nebytí“. Vždyť měla dvě děti!!! Pro ty se měla snažit. V knize jim není věnováno mnoho prostoru. Ta kniha je totiž o něčem jiném. O smutku. O trýzni. O zklamání.  O křivdách. O bezpráví. Stejně tak jsou vynechány i údaje o Petřiných úspěších studijních a profesních. Vždyť je absolventkou filosofie na Filosofické fakultě Masarykovy univerzity, nositelkou Magnesie Litery a Zlaté stuhy. Její knihy jsou úspěšné a krásné.  I ty dětské. Poznali byste z Flouka a Líly, že ji napsala osobnost v minulosti takto zraňovaná na tisícero způsobů?

Tuším v tom autorský záměr. Není možné, aby člověk na její intelektuální úrovni, produktivní, sklízející uznání od odborníků i veřejnosti byl takový looser. Nevěřím tomu. Závěr knihy napovídá, že existuje cesta k tomu, jak objevit svou cenu, získat sebedůvěru. Začít se mít ráda. Objevit své ženství a naučit se ctít i své tělo. A v tom naopak spočívá Petřina síla. Nejen síla vzdorovat, ale hlavně síla žít a nejenom přežívat. Tuším, že je nutné objevit  a pojmenovat skutečnou příčinu svých trápení. Pro Petru to byl vždycky hlavně nenaplněný vztah s matkou. To byl prazáklad její nevyrovnanosti. To, že si tento důvod svého trápení dokázala uvědomit a připustit, v podstatě znamenalo první krůček k jeho řešení.

A můj poslední odstavec bude asi nejodvážnější. Chci se zeptat: Jak by lidstvo pohlíželo po staletích na Kristovu existenci, kdyby nebyl ukřižován a nepovstal z mrtvých? Pamatovali bychom ještě stále na tohoto dobromila z prvního století? Tento nositel všelidských trýzní a křivd, jejich napravitel a nejmilosrdnější z dobrosrdečných musel nutně cítit nejsilněji, ba přímo absolutně  veškerou mizérii svého světa. Umíral v bolesti, přesto smířený. „ Já jsem bolest,“ mohl tenkrát možná říct. A my lidé jsme tímto jeho skutkem dostali facku, která nás měla probrat z nevědomosti a nezájmu.

Petra Dvořáková je přeci věřící…

Možná jsme měly od ní taky dostat takovou alespoň maličkou facku, dámy… A co jste vy?

Psí dobrodružství

Psí příběhy lze v čj zakoupit
v celé sérii. V angličtině
je seženete pod názvem Survivors.

Kniha: Zákon smečky – Mrtvé město
Autor: Erin Hunterová
Nakladatelství: Albatros 201

Překlad: Miroslava Kopicová

Počet stran: 216

Četla jsem tuto knihu s šestiletým synem a oběma se nám líbila. Syn si přeje dostat další díl série a já přemýšlím, jestli je to jeho zájmem o pejsky a přírodu, nebo zdědil mé čtenářské zájmy a zálibu v objevování a řešení hádanek.

Kniha je totiž plná symbolů a náznaků, která si čtenář musí po celou dobu překládat do svého jazyka -  hodně zajímavý mi připadal autorčin jazyk a styl - psí způsob vidění světa a vyjadřování se. Zkraje skoro ani netušíte, o čem je občas vlastně řeč: samotářský pes Štístko se po Velkém zavrčení (zemětřesení) dostává z Domu pastí (útulku) a potlouká se městem prázdným, bez dlouhých pacek (lidí). Setká se s partou vodítkových psů, naprosto nezkušených, nepřipravených na divoký život. Stává se jejich vůdcem, i když by se rád protloukal životem sám, jako samotářský pes, tak, jako dřív, když byl toulavým psem. Tak, jako se zhýčkaní a rozmazlení vodíkoví psi pomalu stávají psy samostatnými, schopnými obstát v novém světě bez lidských vůdců a ochránců, tak se i Štístko pomaličku seznamuje s novým poznáním, a to s pocitem sounáležitosti, zodpovědnosti za druhé. Pociťuje v sobě rozpor z touhy po svobodě a starosti o své přátelé, které chce chránit.

Mapa území příběhu. Ke knize existuje i pěkný trailer: https://www.youtube.com/watch?v=7X_rILOlFTM

Některé situace jsem musela synovi vysvětlovat, např. když bylo jen náznakem zmíněno, jak pes kvůli zápachu z polorozpadlého domu zůstal nehybně ležet a smečka jej musela zachránit. Kličkovat přitom museli mezi ohnivými hady, kteří hrozivě syčeli a kroutili se. Malé dítě si nejspíš neuvědomí možné následky zemětřesení včetně nebezpečí úniku plynu nebo ohrožení elektrickým proudem ze spadlých drátů elektrického vedení.  Musíte číst mezi řádky. Ale možná právě proto to mého syna tolik zajímalo. Bylo to neobvyklé, nutilo to přemýšlet, překládat si psí symboly na lidské. (Doporučený věk čtenářů této knihy je podle nakladatelství 9 let, je tedy pravda, že asistence maminky-interpretky byla v případě mého šestiletého syna, zatím ještě nečtenáře, nutná.)

Zprvu mi téma příběhu přišlo poměrně dost drastické - mrtvé město plné nebezpečí a boj o holé přežití. Ale vzhledem k tomu, čeho jsou plné filmy, hry a občas taky pořady pro děti, jsme nakonec knihu s chutí dočetli. V krutých podmínkách silnější vyhrává, ať už svou převahou, lstivostí či výjimečnými schopnostmi. Líbí se mi myšlenka příběhu, že síla jedince nemusí spočívat jen v jeho možnostech, ale že se násobí podporou přátel a druhů, na které se lze spolehnout a se kterými lze ve společné spolupráci dokázat mnohem více nežli samostatně.

A zajímá-li někoho hodnocení malého dítěte, pak ano, kniha stojí za přečtení. I když se nejspíš nebude líbit každému, určitě si získá alespoň takové čtenáře, kteří mají rádi příběhy o zvířatech, dobrodružství a napětí. 

Knize společně se synem dáváme 8 bodů z 10. Strháváme za občasnou zdlouhavost, při které dětský čtenář ztrácí pozornost.

Erin Hunter je psedonymem několika žen, které společně tvoří různé fantasy série o zvířatech. Kromě Zákonů smečky je to např. série Kočičí válečníci (Kočičích příběhů, tzv. Wariorek, existuje v angličtině ohromná spousta a vycházejí také jako komiks. ).

V recenzi jsou použity obrázky z veřejně dostupných zdrojů (foto nakladatelství Albatros a stránky autora).

Alea, dívka moře

Kniha: Alea, dívka moře 1 (Volání z hlubin)
Autor: Tanya Stewner
Nakladatelství: Fragment 2016

Překlad: Lucie Simonová

Počet stran: 288

Kdybych tak byla znovu desetiletou dívenkou...a dostala do rukou knihu Tanyi Stewnerové, totálně bych si ji oblíbila a chodila bych se ptát denně do knihkupectví na datum vydání dalšího dílu. První díl totiž končí otevřeně a kdo si Aleu oblíbil, jistě si nenechá uniknout pokračování jejího příběhu.

Moje dcera  si Aleu oblíbila. Alea je dívka jako ona. Skromná, příjemná, spíše uzavřená. Ale zároveň velmi zajímavá, protože skrývá tajemství, kterému ani ona sama zatím nerozumí. Vždy ji varovali před chladnou vodou a ona se obávala případné alergické reakce, která by nastala při kontaktu s ní. Úzkostlivě sama sebe chránila jako skleníkovou květinku, než ji zlé okolnosti přiměly přehodnotit svůj postoj a pokusit se vyjít vstříc neznámu a dobrodružství. Alea dostane příležitost prožít nové situace, získat přátele a dozvědět se více o sobě a o svém původu. Když její pěstounka zůstane ve vážném stavu po prodělaném infarktu v nemocnici, Alea ji uprosí, aby směla čas její rekonvalescence trávit s partou nových přátel Sama, Bena a Tess, posádky lodě Crucis, která si říká Alfa Cru a brázdí vody evropského pobřeží. Na živobytí si parta vydělává pouličními hudebními vystoupeními. Alea je nucena překonat sebe sama, osmělit se a stát se součástí jejich dobrodružného života. Zkouší, co dosud nikdy nezažila: veřejně vystupovat, plavit se na lodi obklopena nebezpečným živlem, spolupracovat v týmu. Když jednou při bouři přepadne přes palubu a ponoří se pod hladinu, zažije největší překvapení svého života: neupadne do alergického šoku, jak předpokládala, ale přesně naopak, jakoby právě mořská voda byla jejím přirozeným životním prostředím. Alea nerozumí ničemu a skrývá své tajemství před ostatními alespoň natolik dlouho, než mu bude schopna alespoň trochu porozumět. Klíčem k záhadě jejího původu by mohlo být nalezení její biologické matky, o které jí několik informací poskytla její nemocná pěstounka Marianne. Posádka Crucis je ochotna Alee v pátrání po matce pomoci a na palubu přijímá dalšího člena, záhadného Lennoxe. Podaří se Alee dopátrat se informací, které jsou pro ni bytostně důležité? 

Německé vydání z roku 2015 obsahuje oproti českému překladu i další ilustrace, zobrazující postavy děje. Druhý díl série s názvem Barevné vody vyšel právě nedávno. 

Knížka plná napětí vám Aleino dobrodružství na 288 stranách zprostředkuje formou pohádkově čtivou a zajímavou. Cílovou skupinu čtenářů bych omezila na děti do 12 let a pokud bych nedala knize plných 10 bodů z deseti, dcera by mi to asi nikdy neodpustila... (Už se sama pasovala za první čtenářku a cenzorku této recenze...)

Kam byste se vydali, kdybyste měli stroj času?

Kniha: Adéla na svatbě královny Margot
Autor: Siléne Edgarová
Nakladatelství: CooBoo 2016

Překlad: Irena Šmérková

Počet stran: 196

Mít tak stroj čas, chtěla bych vidět Caesara ve skutečnosti. Poslechnout si Husovo kázání na vlastní uši. Přenést se na dvůr Ludvíka XIV. v době jeho největší slávy. Ale asi by mě nenapadlo nechat se přemístit do srpnové Paříže 1572. Massacre de la Saint-Barthélemy aneb bartolomějská noc není zrovna událostí, na které by Francouzi mohli být pyšní. Možná až desítky tisíc lidí při ní přišly o život jen pro své náboženské vyznání. A právě to se stalo Adéle, hrdince knihy Siléne Edgarové.

Při masakru prý v řece plavalo tolik těl zabitých hugenotů, že se ještě dlouho nedoporučovalo vůbec jíst ryby. 

Ve svých snech se Adéla opakovaně zjevovala na královském dvoře v době probíhajících oslav svatby Jindřicha Navarry s Markétou z Valois, zvanou později královna Margot. A co více, zamilovat se do hugenota, to se Adéle opravdu zrovna moc nehodí do karet. Je nucena pochybovat o svém duševním zdraví, když přemítá o absurditě této myšlenkové teleportace, byť jen snové. Adéla si tyto přenosy vysvětluje čtením knihy Královna Margot, kterou jí učitel literatury zadal jako povinnou četbu na prázdniny. Adéla moc nechápe, proč se ve spánku dostává do děje knihy. Přítomnost snového přítele Samuela jí ale dodává pocit, že je někým milována, uctívána a obdivována. A právě tento pocit Adéla tolik postrádá v reálném životě. Milovaná babička je tři roky po smrti. Rodiče neustále pracují a ona má pocit, že se o ni nezajímají. Kamarádky a přítel z dětství Vilém také nejsou dostatečnou oporou pro Adélu, která se ještě zdaleka nevzpamatovala ze  své ztráty. Cítí se neskutečně osamělá, zrazená a ukřivděná. Ráda uniká do svého snu, byť je v něm nucena prožívat ohavnosti daleko horší a krutější, než jaké se řeší v její současnosti. Dvakrát ve svém snu prožije Samuelovu smrt a třikrát se pokusí jí předejít různými opatřeními, která učiní v bdělém stavu. Když se totiž před usnutím začte do kapitoly odehrávající se před masakrem, má šanci se se svým přítelem znovu setkat, a dokonce si do svého snu vzít nějaký předmět z přítomnosti. Adéla bojuje o záchranu Samuelova života a nic jiného na světě už pro ni není důležité. Čím více se snaží přiblížit Samuelovi, tím více se vzdaluje svým rodičům a kamarádům. Adéla jakoby okolo postavila zeď z nepřístupnosti a vzdoru, aby se chránila před křivdami a nepochopením svého okolí. Přes tuto zeď však nemůže k Adéle proniknout ani jejich zájem a přízeň. Adéla jednoduše utíká od skutečnosti k představě, jako ublížené dítě, které problémům nedokáže čelit, ale zavírá před nimi oči nebo se jen vzteká. Důležitou osobou, která jí dokáže nastavit zrcadlo a říct pravdu do očí pěkně z plných plic, je její teta Koralina. Ta vždy stála při ní, byla k ní pozorná, přátelská a nápomocná. Když se ale po hádce s rodiči Adéla rozhodne utéct z domova, vytkne jí právě Koralina její sebestřednost a neschopnost vnímat potřeby, pocity a problémy druhých. Adéla by např. ráda s matkou mluvila o babičce a zazlívá jí, že to odmítá. Nechápe, že pro matku je právě toto zraňující a není toho zatím schopna. Musí se přihodit něco opravdu extrémního, aby to začarovaný kruh vzájemného nepochopení a odmítání přerušilo...

Francouzský originál

 "Navštivte s Adélou napínavou dobu plnou přepychových šatů, velkých plesů a banketů!" píše se v anotaci. Adéle opravdu ale není co závidět. Doba královny Margot je jen matnou kulisou k ústřednímu tématu příběhu, a tím je osamělost a smutek třináctiletého děvčete. Adéla je ještě dítě. Má nárok chybovat. Má právo být milována. Cítit se v bezpečí mezi svými nejbližšími. Kniha není jenom napínavá, ale taky vážná a smutná. Nutí k zamyšlení nejen mladého čtenáře, kterému je určena. Jako matka se děsím představy, že by se můj vztah k mé dceři dostal do podobných mezí, jak se tomu stalo v knize Siléne Edgarové. S Adélou se ale zřejmě neztotožní ani mladé čtenářky této knihy a to je důvod, proč se mi podobné příběhy líbí. Poukazují na důležitá a vážná témata způsobem, který je dětem přístupný.

Knize dávám 7 bodů z 10. Líbí se mi nápad prolínání paralelních světů a závažnost sdělení, které je podprahově skryto pod rychle ubíhajícím dějem. Knihu doporučuji přemýšlivým čtenářkám od 10 do 15 let.

Všehokniha

Kniha: Všehokniha
Autor: Guus Kiujer
Nakladatelství: Albatros 2013

Překlad: Magda De Bruin-Hüblová

Počet stran: 112

Přečetla jsem něco jedním dechem a mocně mě to zasáhlo. A řeknu Vám dnes, co si myslím: Začnu názvem. Všehokniha. Je o všem, co je důležité, a pro všechny na celém světě. Je určena dětem od 9 (!) let, ale podobně jako třeba Malý princ nebo Medvídek Pú je velmi moudrá a dospělý si z ní vybere leccos pro sebe. Ta knížka je podle mě takový malý podvod: naláká na neobvyklé téma a nááádherné ilustrace, vy knihu koupíte pro svou ratolest, čtete jí z ní, až zjistíte, že oslovit měla spíše právě vás. A je to pěkně hořké sousto, to si teda pište...Dítě jej nějak stráví...ale vám bude v žaludku ležet pěkně dlouho jako tíživý kámen. Je o bezpráví a zlu, páchaném na bezbranných a nevinných.

...Vtom se otcova ruka vymrštila a pleskla maminku do tváře. Zavrávorala a pustila Tomáše. Andělé v nebi si zakryli oči a rozvzlykali se, protože to dělají vždycky, když muž bije svou ženu. Na zem se snesl hluboký smutek."Taťko," zašeptala Markéta. "Mlč!" zaburácel otec. "Tomáši, nahoru. A nezapomeň vzít vařečku." Tomáš se obrátil, došel do kuchyně a vytáhl z poličky dřevěnou vařečku. Pak vyběhl po schodech k sobě do pokoje. Posadil se k oknu a zíral ven, ale myslet nedokázal. Svět byl prázdný. Všechno, co kdy bylo, si někdo odmyslel. Zbyl tu jedině zvuk. Slyšel facku, jak pleskla mamince na hebkou tvář. Slyšel všechny facky, které kdy maminka dostala, déšť facek jako krupobití ve Van Eyckově ulici, co sestřeluje listí ze stromů. Přitiskl si dlaně k uším. Tomáš zíral do prázdna celou věčnost,když tu i přes dlaně uslyšel otce, jak ztěžka dupe po schodech. Dup, dup. Dup, dup. "Všechno zmizelo," pomyslel si. "Nic už neexistuje. Ani já nejsem."...

O čem se tedy vlastně dětem vypráví? Hlavním hrdinou je devítiletý Tomáš. Se svou starší sestrou a hodnou maminkou útrpně snášejí zlo v podobě jejich fanatického otce, který tvrdě trestá každičký prohřešek, přičemž své násilnické jednání opodstatňuje písmem svatým. Nárokuje si výhradní právo na interpretaci biblického poselství a nesnáší jakýkoliv odpor. Bije své děti, ale také jejich matku, a to před zraky svých potomků. Tomáš se cítí sám. A když říkám sám, myslím tím úplně sám, bez Boha, který by mu podle otce měl být oporou. Svým devítiletým mozečkem nedokáže pochopit důvod, proč by bytost tak milá, vlídná a ochotná, jako je jeho milovaná maminka, měla trpět z „vůle boží“. Přemýšlí a zdají se mu sny, v nichž rozmlouvá s Ježíšem a snaží se pro něj tolik absurdní a paradoxní situaci pochopit. Jeho Ježíš používá dědečkovy fráze a trochu se podobá hodné tetě Petině, ale rozmlouvá s ním kamarádsky, třeba jako jeho spolužák. Tomáš je životem zklamaný, obklopují jej ale i milí lidé, sice je jich velmi málo a jsou to spíše outsideři (zmrzačená Eliška, dívka bez nohy a prstů, kamarádka jeho sestry nebo paní Terezínská, ošklivá stará paní, které se děti z ulice bojí a přezdívají jí čarodějnice), ti však pod nevábnou slupkou skrývají zdravé jádro a zlaté srdce.

Také ilustrace Nanako Ishidy, 

Japonky žijící v Praze, stojí za 

zmínku. Byly dokonce v roce 2014 

nominovány na Zlatou stuhu 

ve výtvarné části soutěže.

„Božínku!“ zvolala paní Terezínská. „O čem jsou knihy? O všem, co na světě je. Čteš rád?“ Tomáš přikývl. „Počkej,“ řekla paní Terezínská. Vstala. „Možná pro tebe něco mám.“ Obrátila se k jedné z knihoven. „Co vlastně chceš být, až vyrosteš?“ zeptala se. „Šťastný,“ řekl Tomáš. „Až vyrostu, budu šťastný.“ Paní Terezínská už chtěla vytáhnout z knihovny knížku, ale překvapeně se obrátila. S úsměvem se na Tomáše podívala a řekla: „To je safraportsky dobrý nápad. A víš, čím štěstí začíná? Když se člověk přestane bát.“ (str. 32)

Tomáš a jeho rodina se musí vzepřít bezpráví. Musí se osmělit a získat odvahu čelit zlu a bojovat za dobro. Každý večer se u stolu před večeří předčítá z Bible. Nejdříve svůj nesouhlas svým dětsky naivním pokusem o nápodobu první a druhé rány egyptské (proměnu vody v krev a přemnožení žab) vyjádří otci sám Tomáš, ale pokusí se o to také třeba paní Terezínská dopisem s větou, že kdo ubližuje slabšímu, nemůže mít v úctě sebe samého. Otec žádný z argumentů neuznává, možná proto, že proti násilí nelze bojovat rozumem a argumenty, ale zase jenom silou. 

Poutač k divadelní adaptaci knihy.

Aniž bych se dále snažila prozrazovat, jak se Tomášova rodina s personifikovaným zlem v podobě otce vypořádá, budu o knize mluvit ještě chvíli. Fanatismus a násilí je něco, čemu se musíme vzepřít, říká svým příběhem Kuijer. A jestli jde jenom o Tomáše, nebo i o nás, toť téma k hlubokému zamyšlení. Zneužívání „svatých slov“ a manipulace s „pravdou“ je záležitost dnešní doby stále stejně tolik jako středověku. Křížové výpravy, inkvizice, pogromy, teorie nadlidí, islámský stát…Ufff…Kdo má sílu, ten má moc. Ale kdo má pravdu? Ježíš odpouštěl vinu hříšníkům, aby měli možnost svými příštími činy napravit své chyby. Nic o vařečce a monoklu pod okem za odmlouvání v Bibli psáno nestojí. Svatou knihu – jakoukoliv – podle mě nelze chápat doslovně jako návod na život. Její poselství je obecné, je to soubor příběhů, modelů životních situací, z nichž se máme poučit, máme je poznat a pochopit. Nejlépe bez prostředníka, který by nám je tlumočil a vysvětloval. Vlastní cesta za pravdou a úsilí o dobro je cennější než bezchybné dodržování pravidel, která někdo vydává za jediná správná. Tak se učíme, nápodobou, poznáním, zkušeností. Nikdo nás nemá právo nutit k tomu, co si myslet. Musíme si na to přijít sami, i když je jednodušší a bezpracnější se nechat slepě vést. V tom spočívá lidská svoboda a důstojnost. A protože veškeré moudro nelze načerpat ze zkušenosti, máme my lidé k dispozici slovo, knihy, příběhy. Ty nás učí a vedou k poznání pro mě osobně mnohem důležitější cestou než učebnice, profesoři nebo "vůdci". Pokud jsou příběhy moudré, navíc ještě taky přístupné a zábavné, dokážou oslovit každého od dítěte po starce na celém světě. Taková je Bible. Taková je Tomášova Všehokniha. 

Nizozemec Guus Kuijer získal za Všehoknihu cenu Astrid Lindgrenové. Napsal mnoho knih pro děti a nyní se věnuje sérii biblických příběhů. 

Knížce bývá vyčítáno, že je příliš těžká, temná a smutná, než aby ji četlo malé dítě. Souhlasím. Ať ji nečte samo. Ať ji čte se svým tátou, s maminkou nebo s paní učitelkou ve třídě. I malé dítě by mělo vědět, že život umí být i krutý a že i ten poslední má právo a možnost vzdorovat zlu. Čtenářský zážitek ze Všehoknihy je možná dobré s někým sdílet, protože je silný a trvá dlouho. Jakkoliv emočně náročná pro mě četba této knihy byla, cením ji velmi vysoko a nebojím se ji doporučit každému jako zdroj poučení a inspiraci pro vlastní uvažování o „všem“. Všehokniha. Jasných 10 bodů z 10.

V recenzi jsou použity obrázky z veřejně dostupných zdrojů (foto nakladatelství Albatros a stránky autora).