Kniha: Dívka s pomeranči
Autor: Jostein Gaarder
Nakladatelství: Albatros 2003
Překlad: Jarka Vrbová
Počet stran: 158
 |
| Autor sám byl učitelem filosofie a literatury. Je autorem učebnic filosofie a literatury s tematikou smyslu lidské existence. |
Vesmír a věčnost. Dvě témata propojená v knize Josteina
Gaardera v pomyslném dialogu mrtvého otce se synem. Zajímavý nápad:
umírající otec sepíše dopis do budoucnosti, adresovaný svému synovi, kterého
zná jenom jako batole. Co byste mu sami napsali? Co byste si přáli, aby o vás
jednou věděl? A: dospívající chlapec obdrží poselství svého otce, kterého si
téměř nepamatuje. Jaký asi byl? Jaký by byl, kdyby žil? Georg čte tátův příběh
a přemýšlí. Dopis od otce jej k tomu od prvního listu vyzývá. Seznamuje
jej se záhadnou dívkou s pomeranči, která mu kdysi uhranula. Jejich
setkání bylo velmi zvláštní, tajemné a osudové. Otec nechává Georga tápat: Kdo
je tato pomerančová víla, zakletá princezna, která si klade podmínky, za
kterých smí být osvobozena ze zajetí samoty a odloučení? Jaké následky může mít
porušení daného slibu? Jakoby porušení pravidel představovalo fatální zásah do
rovnováhy samotné existence jako takové, misky vah se rozhoupaly tíhou tohoto
provinění a nic na tom, že původní záměr byl dobrý… Pomeranče záhadné dívky
jsou tak šťavnaté a barevné, jako radosti života, a Georgův otec směl coby
mladý student několik z nich ochutnat. Rozkutálely se ale záhy jinam a s nimi
štěstí jeho rodiny. A tak se otec Georga ptá: „Co by sis vybral, kdybys dostal tu možnost? Rozhodl by ses žít krátkou
chvíli na Zemi a pak být od všeho po pár letech odtržen a nikdy nemít možnost
se vrátit? Anebo bys s díky odmítl?“ (str. 134) Odpovědět se dá také
tím, jak se rozhodneme žít. Žít, protože je třeba žít, nejen přežívat, to je
odkaz umírajícího muže, kterému už života s každičkým výdechem ubývá.
 |
| Kniha vyhrála Zlatou stuhu za překlad |
Georg po tátovi zdědil touhu vzhlížet k nebi, přemítat
o nekonečném vesmíru. Jeho bezbřehost a neuchopitelnost nás děsí, stejně tak se těžko
vyrovnáváme s nepřítomností někoho blízkého, kdo se ztratil v nicotě.
Umíme-li do představ o vesmíru vnést racionalitu, spatřit v jeho fungování
řád, můžeme tím alespoň částečně vnést
klid do svých duší. Člověk je jen nepatrnou součástí nekonečného koloběhu
vznikání a zániku. Ale – po greenovou řečeno - každé nekonečno se skládá z nekonečna
menších nekonečen, a těmi je každý z nás. A bez nás by vznikla v nekonečnu
nesmyslná mezera. Že něčemu nerozumíme, nemusí znamenat, že je to nesmyslné.
Kdo přijme nekonečno jako fakt, dokáže se smířit se smrtelností.
Také záhada dívky s pomeranči má své rozuzlení, řešení
však pozná jenom ten, kdo pátrá, člověk s očima otevřenýma, přístupný
poznání i lásce. Georg se může rozhodnout sám, jak otci na jeho otázku odpoví.
Vzkaz jsme ale dostali i my sami….
Pro mě je téma vzkazu od zesnulého otce velmi osobní a
zajímavé. Text nese hluboké myšlenky a doporučuji jej přemýšlivcům, které z filosofických
úvah nerozbolí mozek. Ti si z přečtení knihy odnesou příjemně melancholický
prožitek a spoustu dojmů a náznaků, o kterých lze přemýšlet po svém. A taková už
Gaarderova kniha je…filosofie oblečená do příběhu. Do mého vkusu se strefila.
Uděluji 10 bodů z deseti.
 |
| Podle knihy byl natočen v roce 2009 v norsko-německé koprodukci film. |
Pár filosofických cvičení pro váš mozek…citáty J. Gaardera:
„Lidé by z
toho šíleli, kdyby astronomové objevili novou planetu. Ale zastavit se v úžasu
nad svou vlastní nedokážou.“
„Kdyby se
všechno, co se přihodilo během historie vesmíru, obrazně napěchovalo do rozvrhu
jednoho dne, Země by vznikla někdy pozdě odpoledne. Dinosauři by se objevili
pár minut před půlnocí. A lidstvo by existovalo asi tak dvě vteřiny...“
„Kdyby byl
náš mozek tak jednoduchý, že bychom mu mohli rozumět, byli bychom tak hloupí,
že bychom mu stejně nerozuměli.“
„Snít o
něčem nepravděpodobném má své jméno. Říká se tomu naděje.“
„Běháme po
zemi jako postavy v nějaké pohádce. Souhlasně přikyvujeme a usmíváme se na
sebe, jako bychom říkali: ,,Ahoj, tak my tady spolu žijeme! Jsme součástí
stejné skutečnosti - nebo stejné pohádky....´´ Není to neuvěřitelné? Žijeme
spolu na jedné planetě uprostřed vesmíru. Ale už brzy budeme ze své dráhy jako
mávnutím proutku odstaveni. Abrakadabra - a jsme pryč.“
Žádné komentáře:
Okomentovat