Taková nikotinofilní verze dojáku od Rosamunde Pilcherové...

Podle knihy má prý brzy
vzniknout také film.

Kniha: Šťastní lidé čtou a pijou kávu
Autor: Agnés Martin-Lugand
Nakladatelství: Motto

Překlad: Dana Melanová
Počet stran: 222

Když jsem si tuto knihu brala s sebou na dovolenou, nevěděla jsem, co dělám. Měla jsem ji přečtenou za pár hodin a raději jsem se s ní schovávala, aby nikdo nepoznal, co čtu, kdyby tento titul náhodou znal. Pak by ale nebyl lepší než já…Asi bych ji byla i odložila, mít s sebou něco jiného, ale neudělala jsem to a pokusím se varovat další případné čtenáře od zklamání.

Už jenom název knihy Šťastní lidé čtou a pijou kávu lže. Hlavní hrdinka přišla při autonehodě o manžela i pětiletou dceru a šťastná rozhodně není. Zavírá se ve svém bytě mezi relikviemi po svých mrtvých, nosí zásadně jen Colinovy  mikiny, které nepere,  vlasy si myje dceřiným dětským šamponem, aby se obklopovala aspoň jejich vůní. Pije hektolitry kávy, pláče, čte a kouří. Zdá se, že to je po několik týdnů jedinou náplní jejího života. Jediný její kamarád Félix, spolumajitel literární kavárny, se ji snaží z tohoto stavu dostat, ale Diane úporně vzdoruje a topí se ve svém smutku. Opravdu pěkný přebal knihy s usměvavou krasavicí s šálkem v ruce a Eiffelovkou v pozadí podněcuje představu příběhu zasazeného do půvabných „francouzských“ kulis, děj nás ale záhy přenese do drsného a nehostinného prostředí irského Mulranny. Tuším, že autorka zde někdy mohla strávit příjemnou dovolenou, v příběhu totiž docela názorně vykreslila malou zapadlou vesničku, kde se všichni dobře znají, cizinci jsou pro ně atrakcí, kontaktním místem je jediná hospoda, plná „rugbymannů a požíračů ovcí“. (Přírodní kulisy příběhu nejspíš realitě věrně odpovídají – skalisté útesy, mlhavé mokřady, osamocené písečné pláže…Pravda je však taková, že v Mulranny naleznete i čtyřhvězdičkový hotel, poblíž je golfový resort a v roce 2011 vesnička zvítězila v soutěži EDEN – European Destination of Excellence. Na „cizince“ tu nejspíš budou zvyklí.) 

Diane se zde má duševně zregenerovat, což se jí nakonec skutečně nějak podaří. Emočně se má od svého smutku očistit prostřednictvím vzteku a hněvu a později zamilovanosti a touhy. Obě protikladné polohy na pomyslné škále extrémních pocitů zakusí v přítomnosti souseda Edwarda, vzteklého a samotářského fotografa. Anotace slibuje, že Diane tento „záhadný“ muž přivede zpátky do života, a ano, jeho přítomnost Diane svým způsobem nejspíš nakopne k tomu, aby dělala něco jiného než pila kávu, četla, plakala  a kouřila. (Skutečně, Dianino kouření se zmiňuje snad na každé druhé stránce, zatímco například  to, z čeho Diane vlastně žije, z čeho své cestování, pronájem domku v Irsku a veškeré další náklady vlastně platí, když její kavárna v Paříži pod vedením bohémského Félixe upadá, to není zmíněno ani okrajově…) Edward je vlastně takový pan Darcy, jenom v trochu současně obhroublém provedení. Tím myslím arogantním až sprostém, neuctivém a nepříjemném natolik, že je až nemožné uvěřit, že by se odpor k tak drzému a nezdvořilému člověku mohl proměnit v lásku, i když máme (i díky anotaci) od začátku tušit, že se pod slupkou nepřístupnosti a odtažitosti skrývá ryzí a zranitelná duše. Edward Diane mnohokrát urazil, ponížil, považoval ji za francouzskou paničku a pozérku, která hledá dobrodružství, aby o něm mohla vyprávět kamarádkám. Diane se jeho drzostem zdatně bránila, až jednou přišel zlom a z drzostí se měly stát něžnosti…Dianin příběh však slibuje ještě „záhadu“, Diane se snaží rozkrýt „podivné věci, které se dějí kolem Edwarda“ (viz anotace). Ty zase tak záhadné nakonec nejsou, spíše neuvěřitelné – jako celá postava Edwarda s jeho prapodivnými reakcemi a skoro schizofrenním chováním. Důvod, proč je Edwardova postava vymodelovaná takto do extrémů, je spíše banální a předvídatelný každému, kdo viděl alespoň jediný díl dojemných romanťáků od Rosamunde Pilcher – osamělost a zklamání. Celé je to vlastně takový remake austenovského schématu – Dianiny předsudky o Edwardovi (násilnickém požírači ovcí, ale vždyť on je tak citlivý!) a Edwardova pýcha, tvrdost a odtažitost (jako obrana před světem, ale vždyť on mu tolik ukřivdil!) mají nějak dohromady utvořit příběh s překvapivým závěrem. A závěr je skutečně jediným bodem, který jsem během minut strávených s touto knihou neuměla předvídat. Proto ho nebudu prozrazovat a raději hloubavým čtenářům doporučím, aby sáhli po jiném titulu a aby se nenechali (podobně jako já) svést představou, že příběh od autorky, která byla dříve klinickou psycholožkou a povahám lidí rozumí dost dobře na to, aby napsala příběh zajímavý, reálný a uvěřitelný, bude literárně hodnotný.

Kniha by mohla zaujmout nenapravitelné romantiky (a znám takových hodně – nic proti nim), kteří se rádi dojímají, od knihy neočekávají hlubokomyslné úvahy a složité zápletky, spíš se jen tak klidně a rychle nechají nést příběhem a nevadí jim přitom jistá míra nadsázky (a také neustálé kouření hlavní hrdinky!). Knize dávám 3 body z 10 za čtivost a za emotivnost, zejména v první části, kde jsou líčeny Dianiny pocity v době po úmrtí jejích nejbližších.

V recenzi jsou použity obrázky z veřejně dostupných zdrojů.