Rozbité zrcadlo

Kniha: Rozbité zrcadlo
Autor: Alina Bronski
Nakladatelství: Coo Boo 2014

Překlad: Tereza Pecková

Počet stran: 216

Rozbité zrcadlo. A přitom jde spíše o spálené obrazy…

Ale od začátku. Myslím, že se postupně dokážu dobrat i k logice názvu knihy. Na úvod – vůbec jsem nepoznala, že se jedná o druhý díl série Za zrcadlem. Záhadný úvod: Kdo je Juli Retemi?  Nevíme a neví to ani ona sama. Postupně a pozvolna nás autorka seznamuje s okolnostmi, které šestnáctiletou Juli uvrhly do poměrně nekomfortní situace. Vyhladovělá, zimou strádající „nožka“, jak „freakové“ říkají nově příchozím členům smečky, zpravidla nezaopatřeným, bosým a strádajícím, bere zavděk alespoň touto podivnou společností. Nedává o sobě ale příliš vědět, maskuje se,  plakáty s její podobiznou coby „normála“, bývalého řádného občana Normality, totiž visí na každém druhém sloupu ve městě. Na její dopadení je vypsaná tučná odměna, je totiž posledním žijícím exemplářem víly, navíc obviněným (ve skutečnosti neprávem) z vraždy vlastního (ve skutečnosti adoptivního) otce a tím se stává štvancem mezi všemi. Juli přitom o svém původu a vílích schopnostech sama nic moc neví. V rámci úsilí o holé přežití se dostává do situací, ve kterých poznává pravdu, o které se ve školách neučí, o které jí nebylo sděleno nic ani od vlastních rodičů. Vlastně hlavně hádka s matkou, vílou, která malováním obrazů lesa vytvářela bránu do jiného světa, přírodního a nedotčeného. Ten však Juli nechtěně a nevědomky podpálila svým hněvem, když s matkou probírala otázku svého původu. Shořely také obrazy, jimiž se dostávala z Normality za matkou do lesa a Juli tak zůstala uvězněna v nepřátelském městě. Juli musí najít staré přátelé, získat informace, podstoupit mučení v Dementi, vílí věznici. Musí se naučit rozpoznat přítele od falešného člověka, pravdu od lži. Souboj města s lesem přerůstá v občanskou válku a zdá se, že existence víly je v té době velmi kontroverzní a zneužitelnou skutečností. Víly prý jedí malé děti zaživa. Páchají různá zvěrstva a násilnosti…tvrdí Normalita. A les postupuje hlouběji do města, čím více slábne moc Normality, proto se normálové snaží Juli zneškodnit a odstranit.  Ale ani freakové, lidé na okraji společnosti, bez identifikačních náramků a tedy bez práv, vzývající vílí svět, nejsou pro Juli těmi pravými společníky. Když se provalí, že je vílou a má určité abnormální schopnosti, chtějí ji pouze zneužít ze zištných důvodů při boji o získání moci nad normály. Juli se musí spoléhat sama na sebe. A později také na Kojota, podobného vyděděnce, který nestojí na žádné ze znesvářených stran. Hraje jen sám za sebe, tak jako Juli…

První díl série.

Pěkná dystopie. Ty mě poslední dobou dost baví. Obsahují poselství, varují. Pokud jim čtenář porozumí. Čtenářské odezvy na tuto knihu přitom nebývají jenom kladné. Mladí lidé autorce vytýkají chaotičnost, přesycenost dějovými okolnostmi a nejasnou náznakovost. Ale mě tohle právě baví, odkrývat informace a skládat si je ze střípků zpátky do původního tvaru, jako rozbité zrcadlo. Ještě může posloužit: co se v něm lze spatřit? Totalitářskou společnost, která si říká Normalita, deformující pravdu a démonizující vše, co ji ohrožuje. Revoltující undergroundovou chásku, která ve jménu „očistné“ ideologie násilně a bezohledně prosazuje svou identitu a své nároky. Les, který se rozpíná, aby pohřbil stopy lidského nezdaru.

Chytrému napověz, hloupého kopni. Symbolika názvu tak, jak si ji vysvětluji já, je silná a zajímavá. Pokud by se vám tedy chtělo a dařilo roztříštěné střípky příběhu Bronské  poskládat, dejte pozor, nesložíte obraz, ale zrcadlo. A je jen na vás, komu se jej pokusíte nastavit.

Knize dávám 10 bodů z 10. Mě to prostě bavilo…

V recenzi jsou použity obrázky z veřejně dostupných zdrojů

Já jsem hlad!

Kniha: Já jsem hlad
Autor: Petra Dvořáková
Nakladatelství: Host 2013

Počet stran: 144

Já jsem hlad. Jak rozumět názvu knihy? Zvláštní použití slovesa být mi připomnělo jinou knihu,kterou jsem kdysi dávno čela -  Mít nebo být od Ericha Fromma. Modus „mít“ zahrnuje materialistický a mocenský přístup ke světu, lidskou chtivost, touhu shromažďovat, používat a ovládat všechno nashromážděné, je úplně jedno, co…Mám rodinný dům a auto. Mám 2 děti a hodnou manželku. Modus „být“ znamená svůj život prožívat, aktivně, svobodně a zodpovědně. Sice nelze být a nemít. Ale ani mít a nebýt. Záleží totiž hlavně na tom, na kterém postoji stavíte a je pro váš život určující…Žiji se svou ženou v rodinném domě. Společně pečujeme o dvě děti…To zní lépe, ne? K této knize se musím jednou vrátit!

Ale zpět k „příběhu o zápasu s mentální anorexií, hledání, cestě a návratu k ženské duši“.  Petra Dvořáková si prý prošla lecčím zlým a ve své knize o tom vypráví otevřeně, nezaobaleně, místy velmi syrově a drsně. Snad přeháním, když řeknu, že od samotného dětství snad nepoznala téměř nic příjemného a povzbudivého: neporozumění rodičů, srovnávání s úspěšnou sestrou, přísnost i nepříjemné křivdy. V období dospívání to nebylo o nic moc lepší, pokud vůbec...Únik před rodinnou nepohodou do klášterní školy , do neosobního, přísného a strohého prostředí nakonec sebevědomí mladé dívky ublížil snad ještě více: otřásl její vírou v boha, kterou ve svém srdci cítila silně a neochvějně, protože svobodně, impulzivně a intuitivně. Jakoby její víra byla samozřejmostí, jako je např. dýchání. A najednou se lidé víru šířit a hájit pověření snažili Petru a její způsob praktikování křesťanství přetransformovat a zmanipulovat podle různých nepochopitelných a Petře prapodivných pravidel. A Petra utekla znovu: do manželství. Vdávala se jako mladá, snad dokonce i z lásky. Podporu a lásku svého manžela ale neměla možnost příliš často poznat a přijímat. Manžel si hleděl hlavně svého, nepomáhal, nenaslouchal, nebyl oporou. Na mladé mamince dvou dětí se ale osud vyřádil ještě nemilosrdněji, a to když u druhého dítě nechal propuknout leukémii.

Je mi jasné, že tolik neštěstí na jedinou osamělou duši je až příliš, než aby nezanechalo žádný znatelný šrám.  Naopak, myslím, že mnoho problémů jako je anorexie, alkoholismus, workoholismus a podobně mají hlubší a leckdy skryté kořeny někde úplně jinde, než bychom očekávali. V nevyrovnanosti , v absenci pocitu smíření, v nerovnováze mezi tím, co cítíme jako svou bytostnou potřebu, ať je jakákoliv, a tím, co vnímáme jako svou realitu. Jakoby vám dennodenně solili otevřenou ránu, která se tudíž nemůže zacelit. Jakoby vám zamezili přívod kyslíku jen na minimum nutné k přežití, ale vy se nemohli nadechnout z plných plic a nabrat sílu na výkřik. Na řešení. Petřina cesta byl doposud vždy jen útěk. Hledání nového prostoru, kde uskutečnit své já. Své vlastní rozhodování, svou vůli. A posledním útočištěm bylo vlastní tělo. Jediná věc, nad kterou měla ještě moc.  A vezmeme-li v úvahu souznění těla a duše, není se čemu divit, že hlad se stal Petřiným jediným triumfem nad světem, který ji nechtěl přijmout. Hlad jako jediný autentický prožitek, upřímný a ryzí prožitek. Možná občas přehlušil bolest, která seděla na duši…

Petra Dvořáková kapitoly své knihy uvádí poznámkami o svém věku, výšce a váze. Ve 28 letech při svých 168 cm např. klesla na 43 kg. Manžel před jejím problémem zavíral oči, bezostyšně ji v tomto stavu  „používal“ hlavně ke svému tělesnému potěšení alespoň v noci. A když skončila v nemocnici, jen posměšně dodal něco ve smyslu: „Tak vidíš, kam jsi to dotáhla.“

Asi dokážu pochopit, proč, kdy a jak se anorexie u Petry Dvořákové zrodila. Nedostatek sebedůvěry, zklamání, sebetrýzeň symbolizující životní pocit. Je to zvláštní. Chtělo by se říct: slabošské, nechat se zahnat až tak daleko, téměř až do „nebytí“. Vždyť měla dvě děti!!! Pro ty se měla snažit. V knize jim není věnováno mnoho prostoru. Ta kniha je totiž o něčem jiném. O smutku. O trýzni. O zklamání.  O křivdách. O bezpráví. Stejně tak jsou vynechány i údaje o Petřiných úspěších studijních a profesních. Vždyť je absolventkou filosofie na Filosofické fakultě Masarykovy univerzity, nositelkou Magnesie Litery a Zlaté stuhy. Její knihy jsou úspěšné a krásné.  I ty dětské. Poznali byste z Flouka a Líly, že ji napsala osobnost v minulosti takto zraňovaná na tisícero způsobů?

Tuším v tom autorský záměr. Není možné, aby člověk na její intelektuální úrovni, produktivní, sklízející uznání od odborníků i veřejnosti byl takový looser. Nevěřím tomu. Závěr knihy napovídá, že existuje cesta k tomu, jak objevit svou cenu, získat sebedůvěru. Začít se mít ráda. Objevit své ženství a naučit se ctít i své tělo. A v tom naopak spočívá Petřina síla. Nejen síla vzdorovat, ale hlavně síla žít a nejenom přežívat. Tuším, že je nutné objevit  a pojmenovat skutečnou příčinu svých trápení. Pro Petru to byl vždycky hlavně nenaplněný vztah s matkou. To byl prazáklad její nevyrovnanosti. To, že si tento důvod svého trápení dokázala uvědomit a připustit, v podstatě znamenalo první krůček k jeho řešení.

A můj poslední odstavec bude asi nejodvážnější. Chci se zeptat: Jak by lidstvo pohlíželo po staletích na Kristovu existenci, kdyby nebyl ukřižován a nepovstal z mrtvých? Pamatovali bychom ještě stále na tohoto dobromila z prvního století? Tento nositel všelidských trýzní a křivd, jejich napravitel a nejmilosrdnější z dobrosrdečných musel nutně cítit nejsilněji, ba přímo absolutně  veškerou mizérii svého světa. Umíral v bolesti, přesto smířený. „ Já jsem bolest,“ mohl tenkrát možná říct. A my lidé jsme tímto jeho skutkem dostali facku, která nás měla probrat z nevědomosti a nezájmu.

Petra Dvořáková je přeci věřící…

Možná jsme měly od ní taky dostat takovou alespoň maličkou facku, dámy… A co jste vy?

Psí dobrodružství

Psí příběhy lze v čj zakoupit
v celé sérii. V angličtině
je seženete pod názvem Survivors.

Kniha: Zákon smečky – Mrtvé město
Autor: Erin Hunterová
Nakladatelství: Albatros 201

Překlad: Miroslava Kopicová

Počet stran: 216

Četla jsem tuto knihu s šestiletým synem a oběma se nám líbila. Syn si přeje dostat další díl série a já přemýšlím, jestli je to jeho zájmem o pejsky a přírodu, nebo zdědil mé čtenářské zájmy a zálibu v objevování a řešení hádanek.

Kniha je totiž plná symbolů a náznaků, která si čtenář musí po celou dobu překládat do svého jazyka -  hodně zajímavý mi připadal autorčin jazyk a styl - psí způsob vidění světa a vyjadřování se. Zkraje skoro ani netušíte, o čem je občas vlastně řeč: samotářský pes Štístko se po Velkém zavrčení (zemětřesení) dostává z Domu pastí (útulku) a potlouká se městem prázdným, bez dlouhých pacek (lidí). Setká se s partou vodítkových psů, naprosto nezkušených, nepřipravených na divoký život. Stává se jejich vůdcem, i když by se rád protloukal životem sám, jako samotářský pes, tak, jako dřív, když byl toulavým psem. Tak, jako se zhýčkaní a rozmazlení vodíkoví psi pomalu stávají psy samostatnými, schopnými obstát v novém světě bez lidských vůdců a ochránců, tak se i Štístko pomaličku seznamuje s novým poznáním, a to s pocitem sounáležitosti, zodpovědnosti za druhé. Pociťuje v sobě rozpor z touhy po svobodě a starosti o své přátelé, které chce chránit.

Mapa území příběhu. Ke knize existuje i pěkný trailer: https://www.youtube.com/watch?v=7X_rILOlFTM

Některé situace jsem musela synovi vysvětlovat, např. když bylo jen náznakem zmíněno, jak pes kvůli zápachu z polorozpadlého domu zůstal nehybně ležet a smečka jej musela zachránit. Kličkovat přitom museli mezi ohnivými hady, kteří hrozivě syčeli a kroutili se. Malé dítě si nejspíš neuvědomí možné následky zemětřesení včetně nebezpečí úniku plynu nebo ohrožení elektrickým proudem ze spadlých drátů elektrického vedení.  Musíte číst mezi řádky. Ale možná právě proto to mého syna tolik zajímalo. Bylo to neobvyklé, nutilo to přemýšlet, překládat si psí symboly na lidské. (Doporučený věk čtenářů této knihy je podle nakladatelství 9 let, je tedy pravda, že asistence maminky-interpretky byla v případě mého šestiletého syna, zatím ještě nečtenáře, nutná.)

Zprvu mi téma příběhu přišlo poměrně dost drastické - mrtvé město plné nebezpečí a boj o holé přežití. Ale vzhledem k tomu, čeho jsou plné filmy, hry a občas taky pořady pro děti, jsme nakonec knihu s chutí dočetli. V krutých podmínkách silnější vyhrává, ať už svou převahou, lstivostí či výjimečnými schopnostmi. Líbí se mi myšlenka příběhu, že síla jedince nemusí spočívat jen v jeho možnostech, ale že se násobí podporou přátel a druhů, na které se lze spolehnout a se kterými lze ve společné spolupráci dokázat mnohem více nežli samostatně.

A zajímá-li někoho hodnocení malého dítěte, pak ano, kniha stojí za přečtení. I když se nejspíš nebude líbit každému, určitě si získá alespoň takové čtenáře, kteří mají rádi příběhy o zvířatech, dobrodružství a napětí. 

Knize společně se synem dáváme 8 bodů z 10. Strháváme za občasnou zdlouhavost, při které dětský čtenář ztrácí pozornost.

Erin Hunter je psedonymem několika žen, které společně tvoří různé fantasy série o zvířatech. Kromě Zákonů smečky je to např. série Kočičí válečníci (Kočičích příběhů, tzv. Wariorek, existuje v angličtině ohromná spousta a vycházejí také jako komiks. ).

V recenzi jsou použity obrázky z veřejně dostupných zdrojů (foto nakladatelství Albatros a stránky autora).