Solitaire

Alice Osemanová, ročník 1994,už má na kontě několik knih. 

Samozřejmě je také velice aktivní na internetu, najdete ji

 na FCB, Instagramu a jiných sociálních sítích. 

Kniha: Solitaire
Autor: Alice Osemanová
Nakladatelství: CooBoo 2014

Překlad: Romana Bičíková
Počet stran: 333

Solitaire. Název pro knihu mladičké spisovatelky Alice Osemanové je natolik výstižný, že snad ani není třeba anotace. Také já jsem si kdysi jako náctiletá vytvářela představy o své výlučnosti, odlišnosti od „normálu“, odsuzovala jsem konformní a řadové spoluobčany a uctívala rebely. V učebnicích literatury se mluví o pocitu vykořenění a deziluze. Nic nového. Asi je v jisté míře nutným krokem na cestě k nalezení vlastní identity a dospění ve zralého člověka – vymezovat se vůči něčemu znamená reflektovat sebe samého a vnímat rozdíly mezi sebou a druhými. A právě o tom je Solitaire.

Tori. Autorčina kresba.

Solitaire je osamocený, nebo také ojedinělý člověk či živočišný druh. Je to zároveň také karetní hra, při které je třeba postupně odkrýt a utřídit karty. Devatenáctiletá spisovatelka takto pojmenovala webové stránky, které způsobily poprask na Higgsu, dívčím lyceu. Online zprostředkovávan  vtípky tajemného spolku zjevně mířily jedním směrem – proti škole jakožto symbolu útlaku, nesvobody a manipulace. Studentům se například namísto prezentace během hodiny začaly promítat legrační fotomontáže přednášejícího. Na internetu potom bodovaly fotky zmateného pedagoga, které Solitaire na místě pořídil. Solitaire má však na svědomí i pár nebezpečných kousků a hlavní postavu, Victorii – Tori Springovou provokuje, jak to všichni kolem ignorují.  Pro Tori ale sdělení Solitairu představuje o něco více, jakoby se nějakým způsobem týkalo jí samé. Už jen název odkazuje k jejímu bytostnému založení – cynická a odtažitá Tori je samotářkou z vlastní volby. Málokoho ze svého okolí uznává, sebe samou považuje za nudnou, nespolečenskou bytost, nevyhledává kontakt s vrstevníky, rodičům se straní, odmítá projevit své pocity a slovo láska je pro ni vulgarismus. Co společnost považuje za normální, ba přímo za cool záležitost, to se Tori hnusí: „Hlučné, zkušené holky, co chodí na falešnou občanku do klubů, nosí oblečení, co viděly na blozích, často předstírají, že drží hladovku, milují trochu toho oranžového opálení ze solárka, kouří (ať už jen naoko, nebo jsou fakt závislé), nevyhýbají se drogám a ví toho spoustu o světě…a pak i ty …divné holky, které nemají ani ponětí o tom, jak se oblékat nebo jak potlačit svoje pološílené chování. Případy, co si kreslí na kůži lihovkami a podle všeho je pro ně fyzicky nemožné si umýt vlasy. ..“(str.24) 

Pár „normálních“ lidí by se našlo také, ale Tori se zdráhá navazovat přátelství, spíš se utápí ve své dobrovolné izolaci, tiše kritizuje a když v ní emoce bublají nad míru, kdy je možné je ještě skrýt a potlačit, vypíše se z nich na svém tajném anonymním blogu. Tori je divná povaha. Uvěřitelná, ale zvláštní. Nesympatická a mrzutá antihrdinka, což můžeme vnímat zejména v momentech, kdy od sebe svými prapodivnými reakcemi odhání Michaela Holdena, kterého si čtenář naopak musí ihned oblíbit pro jeho jedinečnost, optimismus, vtip a zábavnost. Michael je vlastně taky takový mimoň, ale milý, nápaditý a originální. „Tohle není žádná love story…“, hlásá motto knihy, ale čtenář ihned vytuší, že z Tori a Michaela by byl ideální pár. Tori se však urputně brání vylézt ze své ulity a chovat se spontánně.

Osemanová také kreslí komiksy. Na svých stránkách fanouškům nabízí různé bonusy: kresby, playlist postav svých knih, ale má také třeba e-shop s tričky s obrázky jejích hrdinů.

Jak je to vlastně s těmi revolucionáři a rebely? Jedni se staví proti něčemu a to se snaží zničit. Jako Solitaire. Jiní bojují za něco a to se snaží budovat. A to právě pochopí jen zralý a dospělý člověk. Samoúčelná, destruktivní revolta proti konstruktivní kritice. Kdo obstojí? Tori si jednou přestane lhát do kapsy a přiměje se k činu. Postaví se proti Solitairu, a tím proti všemu, co se jí tolik protiví. Udělá to, i když ji většina lidí nepochopí. Většina lidí obdivuje Solitaire. To je podle mě hlavním poselstvím knihy, že je třeba jednat sám za sebe, následovat své přesvědčení, když jej třeba nikdo nesdílí.

Téma knihy se mi líbí a od mladičké autorky jsem ani nečekala tolik. Knihu provází dobrá reklamní kampaň, bývá srovnávána s greenovkami, těm se ale podle mě nemůže vyrovnat. Cítím z ní nezkušenost, nevyzrálost autorky, jisté pozérství i snahu se zalíbit. Text je napsaný současným jazykem a výrazivem a dokáže podle mě oslovit dnešní mládež. Obsahuje spoustu odkazů na nové filmy a hudební skupiny a žánry, dokonce také knižní tituly, kterými jsou hlavní hrdinové nuceni se zabývat v rámci povinné četby. Tuším, že záměrně, byť jen tak letmo, je připomenuta postava Salingerova Holdena (tak zní Michaelovo příjmení), možná má asociace s touto postavou posloužit jako pomocná berlička pro pochopení Toriina (i Michaelova) životního pocitu. Také Holden od společnosti utekl, poflakoval se, nesouhlasil a nosil v sobě velký vztek a nesouhlas. Zajímavá je taky Toriina úvaha nad významem díla Pýcha a předsudek. Tori sympatizuje samozřejmě s Darcym, který se podle ní za svou nepřístupnost skrývá, aby nemusel odhalit svou přirozenost lidem, kterých si neváží. Zatímco většina spolužáků za hlavní téma této knihy považuje lásku, Tori si myslí, že hlavním tématem jsou lidi: „Všichni se tam nějak snaží propojit to, jaký doopravdy jsou, s tím, jak na ně nahlíží okolí.“ O to jde vlastně v knize všem. Tori svou osamělost nepovažuje za slabost, protože si ji zvolila sama a měla odvahu nebýt jako ostatní, lišit se i přes jejich výhrady, stát si za svým. A s tím by se dalo souhlasit, kdyby se hlavní hrdinka neustále nenořila do sebekritiky a pesimismu. „Ráda spím a bloguju. A jednou dne umřu,“představuje se nám Tori.(str. 10) Asi nejčastější věta v textu zní: „Je mi to jedno.“ Takto Tori komentuje všechno, co jí jedno nejspíš není. Tak trochu jde vlastně i o otázku samotného smyslu bytí. Také Tori uvažuje, jestli s tím vším radši nepraštit, a to je pro mě poslední okolností, proč tuto knihu nemohu hodnotit příliš kladně. Nesnáším, když mladý člověk bez vážných problémů uvažuje o smrti, je to jako rouhání, projev neúcty k životu a neschopnosti, možná spíš lenosti svůj život budovat a prožít. Jenže smysl života se špatně hledá v posteli s notebookem v ruce. Zakončím úvodní replikou z první části: Elizabeth Bennetová: Tančíte, pane Darcy?“ Pan Darcy: „Ne, když nemusím.“

Autorčin vzkaz čtenářům...

Knize dávám 5 bodů z 10 z důvodů výše uvedených. Přesto si myslím, že si své nadšené čtenáře může najít, záleží na založení a možná i na věku čtenáře. 

V recenzi jsou použity fotografie z autorčiných webových stránek http://www.redbubble.com/people/aliceoseman a http://www.aliceoseman.com .