Srdce s cizí pamětí?

Kniha: Srdeční záležitost
Autor: Charlote Valandrey
Nakladatelství: Mladá fronta 2013

Překlad: Hana Holoubková
Počet stran: 320

Podle knihy byl v roce 2008 natočen i film.

Současnou francouzskou filmovou scénu příliš neznám, proto jméno Charlotte Valandrey nenapovědělo vůbec nic, když jsem se rozhodla sáhnout po knize Srdeční záležitost. Knížka  s podtitulem Pravdivý příběh o hledání vlastního srdce a se dvěma srdíčky na přebalu mě nejdříve přiměla domněnce, že půjde o příběh zkoušené lásky a hledání sebe samé.  Můj předpoklad ale nebyl zdaleka úplný; slovo srdce se v knize objevuje snad tisíckrát, Charlottin příběh skutečně je o lásce a o jejím hledání. Zároveň je ale také příběhem nemocné ženy, která po transplantaci srdce pátrá po své dárkyni.  A jestli se obě dějová vlákna nakonec spojí v pevný uzel, to už nechám na čtenáři samém.

S dcerou Tarou.

Kniha je pěkná, Charlottin příběh je neobyčejný a zajímavý. Tato dnes 47letá herečka o sobě vypráví typicky francouzským způsobem: elegantně, stylisticky jednotně, nic vulgárního a odpudivého, i když je řeč třeba o sexu či o nemoci, žádné bolestínství, třebaže se mluví o životních propadech. Valandreyová na mě působí jako silná a vyrovnaná žena. Sama o sobě tvrdí, že srdce je její nejdůležitější orgán, protože miluje život. Několik bytostí, které ji prokazují bezmeznou přízeň a lásku, ji drží nad vodou, jsou její jistotou a východiskem v těžkých chvílích. (V knize zmiňuje hlavně milovanou dceru, tatínka a kamarádku Lilly.) Nejde přitom jen o ohrožené srdce, Charlotta je navíc HIV pozitivní. Nakazila se od své první velké lásky již v 17 letech a tento fakt ji poznamenal na celý život. Užívání léků oslabilo její srdce natolik, až v roce 2003 podstoupila transplantaci. O každou roli musela tato nositelka stříbrného medvěda za nejlepší ženský herecký výkon (za film Rouge Basier z roku 1985) tvrdě bojovat. Lidé z ní měli strach, trpěli předsudky, přestože Charlotte měla při své smůle to štěstí, že se její nemoc nerozvinula. Dokonce má dceru Taru, která je HIV negativní. Její kariérní propady souvisely také s kolísavým zdravím. A na fyzickou kondici měly vždy značný vliv Charlottiny vztahy s muži: Charlotta je milovala a potřebovala cítit jejich náklonnost. Jako většina žen se chtěla líbit, lichotil jí obdiv. Měla ráda slávu, vždyť je herečkou. A to velmi krásnou a šik. A po přečtení její zpovědi zjistíte, že je také takovou osobností: velkorysou, elegantní a charismatickou.

Silnou pasáží v knize Srdeční záležitost je líčení cesty do Indie a popis údělu pariů, nedotknutelných nuzáků. Charlotta s nimi soucítí a tvrdí, že se kvůli své HIV pozitivitě cítí podobně vyloučená jako oni.

Charlotta je patronkou
organizace Greffe De Vie,
která podporuje pacienty
čekající na transplantaci. 

Co mě ale na knize zaujalo víc než příběh ženy, která líčí nesnadnou etapu svého života, je otázka buněčné paměti, okolo které se jádro příběhu stále točí. Ať už Charlottě věříme, nebo ne, že se události odehrály tak, jak o nich v knize pojednává, těžko uvěřit v tvrzení, že je v našich orgánech obsažena stopa našeho vědění, paměť, která dokonce přežívá i po transplantaci v těle svého příjemce. Charlottě se prý začaly zdát děsivé sny o smrti, v maličkostech se proměnil její vkus a chutě. Pojala podezření, že do jejího vědomí takto vstupují cizí vzpomínky. Začala pociťovat nutkavou potřebu vypátrat dárce srdce, které do ní bylo vsazeno a žije v ní. O buněčné inteligenci a paměti se v tomto smyslu nedočtete zřejmě nic vědecky erudovaného, a naopak, pokusíte-li si najít o této otázce informace na internetu, odkazy zmiňující toto téma vás přesměrují na stránky esotericky zaměřených lidí a spolků. Především lidé těžko se smiřující se ztrátou milovaného člověka se pak upínají k podobným teoriím o jeho (alespoň částečné) transformaci v někoho jiného. Před tímto problémem Charlottu varovala její psycholožka, a dokonce sama Charlotta s tímto počítala. Ale intuice jí i tak velela prolomit pevnou bariéru zákonných opatření a lékařských tajemství, která chrání anonymitu dárců i příjemců transplantátů.  

Intuice, cit, to jsou ostatně Charlottiny hlavní motory. Racionálnímu člověku proto její kniha bude připadat nadsazená a patosem přetékající, zatímco romantickou a idealistickou dušičku potěší a povzbudí. Já osobně dávám této knize 6 bodů z deseti. Biografie slavných osobností nejsou mým šálkem kávy, ne této ale oceňuji osobitost, která z ní čiší. Charlottině příběhu docela věřím, její vizáž, životní příběhy i způsob, jak o nich mluví, spolu korespondují a ladí. Líbí se mi a jako osobnost je pro mě zajímavá, a její kniha také.

V recenzi jsou použity fotografie z veřejně dostupných zdrojů, stránek herečky, z jejího facebookového a twitterového profilu.