Green pošesté...

 

Kniha: Will Grayson, Will Grayson

Autor: John Green, David Leviathan

Nakladatelství: Knižní klub, Yoli

Překlad: Veronika Volheinová

Počet stran: 280

Další podpultovka, kterou jsem jako VIP čtenář od naší knihovnice obdržela: Greenův Grayson.

Už z anotace je jasné, že se máme seznámit se dvěma různými Willy Graysony. Ten první je jasný už od prvních stran: typický greenovský introvertní intelektuál, vtipný, ale nesmělý, se zajímavými myšlenkovými pochody, a-priory sympatický. Jako vždy…Tato verze Greenova „younger-ega“ je obklopena několika málo dalšími bytostmi, z nichž tím nejvýraznějším je homosexuál Drobek. Představuji si ho jako takového obrovského Pavla Vítka  zamlada: velký, hlučný, veselý hromotluk, otevřený, silná osobnost bez ostychu. Sní nahlas o svých opálených idolech, a když mu nějaký vztah nevyjde, probulí noc jako láskou zklamaná patnáctka…Cítím potenciál tohoto tematického zaměření: homosexualita, problém smiřování se s ní, komplikace spojené s předsudky, pocit viny vůči rodičům s jejich očekáváními…Ale zatím nic… (Bohužel pro Greena nosím v paměti ještě stále velmi živý, barevný, tajemný a zajímavý obraz  Noaha od Jandy Nelsonové.)

I toto dílo vzbudilo ohlasy ve ve formě
 pinterestové tvořivosti...t.p.w.g,
Drobek a t.d.w.g. 

Dalším homosexuálem tohoto příběhu je druhý Grayson (t.d.w.g.), obhroublý, přidrzlý a přímočarý týpek, občas zbytečně tvrdý na svou mámu a jedinou pořádnou kamarádku, který každý den tajně roztává u chatu se svým milovaným Izákem. Část, ve které t.d.w.g. vystupuje,  čtenářské komentáře označují za temnou, depresivní. Nahromadil v sobě plno vzteku a zklamání, a proto je nedůvěřivý a tvrdý. Právě tyto – leviathanovské – mě ale bavily více, zdály se mi přirozenější, uvěřitelnější, více z reality. Kapitoly Johna  Greena se pro mě naopak stávají vzdálenějšími. Nemohu nalézt porozumění pro jednání jeho postav, postava Drobka se mi tříští v množství pro mě nesourodých podob, nedokážu se vžít do rozplizlé nerozhodnosti Willa prvního. Jistě v tom byl autorův záměr, to, co provokuje a dráždí, zároveň udržuje pozornost a napíná strunky emocí.  

Ale pořád čekám něco víc. Kde jsou ty greenovské zásadní otázky, sledující podstatu samotného smyslu života, přirozeně zasazené do dialogů postav nám blízkým a podobným? Kde jsou jakékoliv  neotřelé nápady citacemi posledních vět slavných lidí, hlubokomyslné pasáže převzaté z klasiků, teorémy, poznámky s vědeckými minivýklady? Zatím se to celé točí okolo způsobu, jakým žije americká mládež, se všemi těmi veselými rozhovory o lásce a kamarádství, párty +  high school problémy a nic na tom, že dialogy do úst postavám vkládá sám pan Green. Tok myšlenek jeho postav se neliší od způsobu uvažování Rory Gilmorové, Drobkovu kamarádku Jane si představuji jako kudrnatou Rachel z Přátel, tohle všechno známe už dávno, není to zlé, ale ani nijak výjimečně zábavné. Ne pro mě. Chci něco víc. …

Green a Leviathan: úsměv
číslo 1. Reklama na Signal
White.

Green umí se čtenářem pracovat, jeho texty jsou řemeslně velmi dobře zvládnuté, proto mu může leccos projít. Pro mě je to takový Viewegh po americku: forma občas převáží nad obsahem. U obou mám prostě občas pocit, že netuším, o co přesně  jim jde. Jako by kroužili kolem ústředního tématu, nahlíželi na něj ze všech možných stran, experimentovali s možnostmi, kam a za kým své hrdiny poslat. Není to jako proud myšlenek a zápletek, prýštící z přetlaku fantazie a invence, přirozený a čistý veletok názorů, metafor a dějů, které se samy derou na povrch. Takovýto román mi však připadá spíš jako dobře uskutečněný projekt na dané téma, splněná zakázka, nápad, který byl uskutečněn poté, co byl dobře promyšlen, připraven a naplánován. Co je tedy tou zakázkou, nápadem oblečeným do kanýrků líbivých slov? Staré dobré téma lásky a přátelství…Tak aktuální pro mladé a neklidné…tak ohrané pro starší a usedlé…

Proto si dovolím udělit tomuto bestselleru pouhé 4 body z 10. Dezert byl nejlepší: na knize mě nejvíce pobavil až samotný doslov zahrnující dialog obou spisovatelů, v němž jsou osvětleny okolnosti vzniku románu a shrnuty jeho základní myšlenky.

Co mě bavilo:

Dozvěděla jsem se něco málo o myšlenkovém experimentu Erwina Schrodingera, naštěstí (doufám !) nikdy nerealizovaném: zavřete kočku do neprůhledné krabice obsahující radioaktivní nuklid a nádobu s jedovatým plynem. Po hodině je z 50% pravděpodobné, že kočka žije, a naopak, že je na onom světě. Rovnice smysl dává, ale kočka nemůže být mrtvá i živá zároveň....Je třeba krabici otevřít a podívat se, jak se kočce daří....Rozhovor o kočce vedli spolu Will 1 a Jane, symbolizoval jejich postoj k sdílení citů: Will se nakonec rozhodl krabici otevřít a zjistit, jak se věci mají, přestože z poloviny hrozil neúspěch. (Hurá...) Já jej považuji za jediné důležité a originální téma této knihy, které mě více méně obohatilo o nový poznatek. 
Toto téma baví nejen mě. Zde několik ukázek z lidové tvořivosti:
 ...Jede Schrödinger a Einstein autem a srazí kočku. Einstein se chce jít podívat, jestli kočka přežila. Schrödinger ho zastaví se slovy "Neblázni, chceš ji zabít?"

..."Vánoce byly u Schrödingerů nejrozpačitější období roku. Pod stromečkem dlouho ležela hromada dárků, které se všichni báli otevřít."

... "Policajti zastaví auto a po kontrole povídají "Pane řidiči, víte, že vezete v krabici mrtvou kočku?", "Hmm, tak teď už to vím - Vám teda pěkně děkuju" povídá Schrödinger."


Toto -dle mého názoru- velmi nosné téma očekávání a strachu z neúspěchu, vztahu mezi existencí (jaký jsem) a identitou (jaký se jevím) je pro mě hodně zajímavé. Pointu textu bych na něm postavila, ale probleskává jím jen jako jeho okrajová součást. Škoda... 


V recenzi jsou použity fotky z volně dostupných internetových zdrojů.